Mamlúcký sultanát

Mamlúcké pluky tvořily páteř pozdní Ajjúbovské armády. Každý sultán měl své osobní, dobře cvičené vojáky a As-Salih Ajjúb prostřednictvím Mamlúků udržoval moc. Jeho pluky čítaly na 800 až 1000 jezdců a jezdci byli přezdíváni Bahri(ové) (od arabského slova بحر – moře, řeka), protože jejich obydlí byla postavena na ostrově Rawda, na Nilu. Jednalo se většinou o turkické Kypčaky, pocházející z oblasti severně od Černého moře.

V roce 1249 vedl Ludvík IX. křížovou výpravu, invazi do Egypta. Dobyl Damiettu a poté pomalu postupoval na jih. Jak pokračovali, As-Salih Ajjúb zemřel a vlády se ujal jeho syn Al-Muazzam Turanšáh. Ten se nestihl dopravit k bitvě včas, avšak Bahrijští Mamlúci dokázali křižáky porazit a zajmout Ludvíka IX. Nového sultána doprovázela jeho vlastní skupina Mamlúků, Mu`azzami(ové), kterým dával pravomoce na úkor Bahriů. Měsíc po zajmutí Ludvíka IX. skupinka Bahriů zabila Turanšáha a moci v zemi se chopila Šagrat Al Durr, vdova po sultánovi as-Sálihu Ajjúbovi.

Po smrti Turanšáha následovalo desetileté období politické destabilizace, během které se různé skupiny pokusily o uchopení moci. Roku 1254 se stala mocnou frakcí skupina pod velením Qutuze. Mnoho Bahriů opustilo Káhiru a začali sloužit ajjúbijským emírům v Sýrii. Mezitím Mongolové pod velením Hülega dobyli Bagdád (1258) a směřovali dál na západ. Qutuz a Bahriové odložili vzájemné nesváry a spojili se proti společné hrozbě. Mamlúci se s Mongoly střetli v bitvě u Ain Džálút. I přes velké ztráty se Mamlúkům podařilo svého nepřítele porazit. Po odražení vnějších nepřátel pokračovaly boje mezi Qutuzem a Bahrii, které skončily Qutuzovou smrtí a vyhlášením sultanátu.

Urozený mamlúk ze syrského Aleppa

Mamlúci (z arabštiny mamlúk, obvykle se překládá jako vlastněný = otrok, singulár: مملوك plurál: مماليك) byli původně vojenští otroci na orientálních dvorech a zároveň elitní islámští bojovníci. Jednalo se o Euroasijce zajaté v bojích nebo zakoupené v dětském věku na trhu s otroky. Po zakoupení byli podrobeni speciálnímu bojovému jezdeckému výcviku, aby se z nich stali tvrdí a nelítostní obránci svých pánů. Jednalo se o maskulinně orientovanou, asketickou a ortodoxně islámskou kastu otroků, která původně bezvýhradně sloužila svým pánům, ale od 9. století byla otroky už jen podle jména.[1] Od té doby už mamlúkové sami nakupovali bílé chlapce, které vychovávali a sami rozhodovali, komu budou sloužit. Časem bylo stále obtížnější koupit na trhu s otroky další chlapce z oblasti Kavkazu a tak začali mamlúkové do svých řad verbovat také mladé muže z Albánie a Řecka.[1] Stali se vládnoucí vrstvou v Egyptě (1250–1517) a v Sýrii (1260–1516), v Iráku a v některých částech Indie.

Své řady mamlúkové nedoplňovali biologickou reprodukcí, nýbrž nákupem chlapců, které cvičili v boji. Ctili nomádský způsob života, ale zároveň si užívali přepychu svých paláců v Egyptě. Mamlúkové měli manželky i harémy, ovšem postavení jejich žen bylo zvláštní, jelikož mamlúcká kultura byla silně maskulinní a nelpěla na nutnosti rozmnožování. V době Napoleonova tažení do Egypta byli mnozí Francouzi šokováni tím, že mamlúkové v sexu upřednostňovali mladé chlapce před ženami.[1] Svůj majetek a postavení nemohl mamlúk přenést na své děti, ale vždy jen na jiného mamlúka, tedy na chlapce, zakoupeného na trhu s otroky. Toto pravidlo mamlúkové často obcházeli tím, že své syny prodávali do otroctví a ihned je zase vykoupili.[1] Jinak se ale potomci mamlúků nikdy nemohli stát elitními bojovníky a tak zastávali méně významné úřady při správě Egypta. Skutečnou rodinu mamlúků tvořili desítky zakoupených bílých chlapců, kteří si mezi sebou říkali bratře a svého pána nazývali otcem (používal se výraz Ustada) a byli k němu i ostatním mamlúkům loajální. Této loajalitě se říká khushdashiya (arabsky: خشداشية‎). Chlapci studovali náboženství a bojové umění. Když dospěli do určitého věku, jejich pán jim oficiálně daroval svobodu a oni pak jako dospělí mužové zůstávali oddáni svému Ustadovi. O majetek mamlúků se staraly jejich ženy, jelikož mamlúci považovali obchodování a správu majetku za změkčilost, nehodnou velkých bojovníků. Ženy mamlúků tak disponovaly obrovskými majetky, řídily chod paláce, vládly výběrčím daní a prostřednictvím milodarů pomáhaly chudým.[1] Mamlúkové se snažili odlišit od většinové arabské populace, kterou v Egyptě ovládali, a tak si dávali turecká jména a spolu hovořili tureckým dialektem. Jako jediní měli také právo jezdit v Káhiře na koních, zatímco ostatní používali osly.

• Mu‘izzuddín Ajbak (1250–1257)
• al-Mansúr Núruddín Alí (1257–1259)
• al-Muzaffar Kutuz (1259–1260)
• az-Záhir Ruknuddín Bajbars (1260–1277)
• as-Sa‘íd Baraka (1277–1279)
• al-Ádil Badruddín Salámiš (1279)
• al-Mansúr Kalá’ún (1279–1290)
• al-Ašraf Chalíl (1290–1293)
• an-Násir Muhammad (1293–1294, 1298–1308, 1309–1340)
• al-Ádil Kitbuga (1294–1296)
• al-Mansúr Ladžin (1296–1298)
• al-Muzaffar Bajbars (1308–1309)
• al-Mansúr Abú Bakr (1340–1341)
• al-Ašraf Kudžuk (1341–1342)
• an-Násir Ahmad (1342)
• as-Sálih Isma‘íl (1342–1345)
• al-Kámil Ša‘bán (1345–1346)
• al-Muzaffar Hádždží (1346–1347)
• an-Násir al-Hasan (1347–1351, 1354–1360)
• as-Sálih Saláhuddín (1351–1354)
• al-Mansúr Muhammad (1360–1363)
• al-Ašraf Ša‘bán (1363–1376)
• al-Mansúr Alá’uddín Alí (1370–1381)
• as-Sálih Hádždží (1381–1382, 1389–1390)

• az-Záhir Barkúk (1382–1389, 1390–1399)
• an-Násir Faradž (1399–1405, 1406–1412)
• al-Mansúr Abdul‘azíz (1405–1406)
• al-Ádil al-Musta‘ín (1412)
• al-Mu’ajjad Sajfuddín (1412–1421)
• al-Muzaffar Ahmad (1421)
• az-Záhir Sajfuddín Tatar (1421)
• as-Sálih Muhammad (1421–1422)
• al-Ašraf Barsbáj (1422–1438)
• al-Azíz Džamáluddín Júsuf (1438)
• az-Záhir Džakmak (1438–1453)
• al-Mansúr Uthmán (1453)
• al-Ašraf Inal (1453–1460)
• al-Mu’ajjad Ahmad (1460–1461)
• az-Záhir Chuškadan (1461–1467)
• az-Záhir Bilbaj (1467)
• az-Záhir Timurbuga (1467–1468)
• al-Ašraf Kajtbáj (1468–1496)
• an-Násir Muhammad (1496–1498)
• az-Záhir Kánsúh (1498–1499)
• al-Ašraf Džanbalat (1499–1500)
• al-Ádil Tumanbáj (1500)
• al-Ašraf Kánsúh al-Gaurí (1501–1516)
• al-Ašraf Tumanbáj (1516–1517)

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Mamluk Sultanate (Cairo) na anglické Wikipedii.

• TAUER, Felix. Svět islámu. Praha: [s.n.], 1984. (čeština)
• Nina Burleighová, Fata Morgána, Napoleonovi vědci a odhalení Egypta, Nakladatelství BB/art s.r.o. Praha 2009, ISBN 978-80-7381-659-9, str. 11 a 154 – 156."

• Křížové výpravy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Mamlúcký sultanát na Wikimedia Commons