Paleolit

Paleolit se dále dělí na několik období, jejichž datace se ovšem v různých částech světa liší. Pro střední Evropu se obvykle udávají následující hodnoty. Protože v rámci paleolitu se zachází se statisíci či dokonce miliony let, nemá smysl je odpočítávat klasicky od přelomu letopočtu. Na mezinárodní úrovni se ustálila zkratka B. P. (z anglického Before Present – před současností), která se přidá za údaj o počtu roků, česky se obdobně označí předložkou „před“ před údajem.

Toto jsou nejčastěji uváděná rozpětí, v závorce příklad jiné datace:

• nejstarší paleolit: před 2 500 000 – 600 000 (4 – 1 mil.) let
• starý paleolit: před 600 000 – 250 000 (1 – 0,3 mil.) let
• střední paleolit: před 250 000 – 40 000 (300 000 – 40 000) let
• mladý paleolit: před 40 000 – 10 000 let
• pozdní paleolit: před 10 000 – 8 000 let (často součást neolitu)

Nejstarší paleolit (před 4 až 1 mil. let) je nejstarším a nejméně známým obdobím lidských dějin.

„Předchůdci“ člověka

Dochovalé ostatky samice Australopithecus afarensis, známé jako Lucy

Na studiu evoluce člověka se v současnosti podílí velké množství vědních oborů – včetně Fyzické antropologie, geologie, klimatologie, embryologie a genetiky. Zabývají se procesem antropogeneze a hominizace zvířecích předků člověka. K dispozici mají kosterní pozůstatky pouze několika jedinců. Někdy je jedinec zastoupen pouze malou částí kostry. Stále jsou nalézány nové kosterní pozůstatky, které mohou pozměnit současnou teorii. I přes neustálý výzkum není ještě fylogeneze člověka v mnoha ohledech vyřešena.

Počátek lidské evoluce je kladen do miocénu (cca 25/5 mil. př. n. l.), kdy došlo k ochlazování klimatu a ve východní Africe začaly mizet lesy. Místo nich se objevovala savana. Koncem miocénu došlo k další změně. Zaledněním polárních oblastí došlo k drastickému poklesu srážek, což lesy omezilo ještě více. Ve východní Africe navíc problémy prohloubila tektonická činnost a vytvoření Velkého afrického příkopu.

Tím se omezoval životní prostor velkých opic, zvaných hominidé. Progresivnější z nich se životu na savanách přizpůsobili, především začali používat k pohybu pouze zadních končetin, což jim umožnilo jednak větší rozhled po nezalesněné krajině a jednak jim chůze umožnila překonávat velké vzdálenosti poměrně rychle.

Nejznámějšími hominidy jsou australopitékové, žijící před 4-2 mil. lety. Z nich nejstarším druhem je Australopithecus afarensis (4/3 mil. př. n. l.). Nejznámějším z nich je samice Lucy, jejíž téměř úplná kostra byla nalezena v etiopském Hadaru roku 1974. Mladší druh Australopithecus robustus není rozhodně předkem člověka. Nadějnější je Australopithecus africanus, jeho nejznámějším představitelem je taungské dítě, jehož pozůstatky byly nalezeny roku 1925 v jihoafrickém Taungu.

Přes všechny nálezy a teorie není dosud jednoznačně prokázáno, který australopithecus je předkem člověka a jestli vůbec nějaký. Badatelé se nicméně přiklánějí k názoru, že již australopitékové chodili vzpřímeně, mnohem více než je schopen současný šimpanz.[2] K tomu jim pomáhala i vyklenutá chodidla, podobná těm současným lidským (oproti "plochým" chodidlům lidoopů, vhodným ke šplhání).[3] Naopak mozkovny australopitéků nebyly výrazně větší než šimpanzí.[4]

Nejstarší lidé

Lidské druhy se od zvířecích hominidů odlišují čtyřmi jevy hominisace:

• vzpřímenou postavou a chůzí
• rozvojem mozku a zvětšováním mozkovny
• rozvojem myšlení a mluvidel a vznikem řeči
• formováním práceschopné ruky s palcem postaveným proti ostatním prstům.

Lebka Homo habilis nalezená v roce 1813 v Keni

Nejstarším druhem člověka je člověk zručný (Homo habilis, 2,4 – 1,9 mil. př. n. l.). Jeho nejstarší a nejslavnější nálezy pocházejí z Tanzanie z oblasti Velké příkopové propadliny. Olduvaiská rokle – jedno z míst častých nálezů zde – dala název kultuře, která bývá s industrií člověka zručný spojována – oldovan. Oldovan se váže pouze na oblast okolo zlomové propadliny. Dochovala se kamenná industrie obvykle vyrobená z lávy nebo ze silicitů a křemenů. Typické tvary jsou sekáče, protobifasy, otloukače, drasadla, škrabadla atd. Stejně jako nástroje se člověk zručný naučil snad i užívat oheň.

Před zhruba 1,9 mil. let nahradil člověka zručného člověk vzpřímený (Homo erectus, 1,9 mil. př. n. l. – 200 000 př. n. l.) a s ním se objevuje nová kultura acheuléen (1,5 – 240 000 př. n. l.). Spolu s člověkem vzpřímeným se rozšiřuje z Afriky do západní a jižní Asie a 1 mil. př. n. l. i do Číny a západní poloviny Evropy. V mimoafrických regionech jsou také odlišně označovány některé varianty člověka vzpřímeného, např. Pithecanthropus erectus na Jávě, Sinanthropus pekinensis v Číně a Homo heidelbergensis v Evropě. V Česku se také nacházejí lokality s nálezy z nejstaršího paleolitu, jedná se o Beroun nebo Čakovice.

V některých zemích se rozeznává i starý paleolit, pokud tomu tak není, tak na nejstarší paleolit navazuje přímo střední paleolit v době před 1 mil. let.

Pokračuje acheulská kultura. Nositelem kultury acheuléen je Homo erectus (člověk vzpřímený) a později Homo heidelbergensis (člověk heidelberský), předchůdce neandrtálce. Typickým nástrojem se stává pěstní klín. Dále se vyskytují polyedry, drasadla a úplně ke konci začíná levalloiská technika. Ve východní Africe, Číně a jižní Evropě se zároveň s acheuléenem prosadila drobnotvará industrie.

Nositeli kultur středního paleolitu byly převážně archaické formy moderního člověka, rozšířené v období před 250 000 lety od Afriky až po severní Čínu. V Evropě jsou řazeny do druhu Homo heidelbergensis, v Africe do druhu Homo rhodesiensis. V tropické jihovýchodní Asii přežíval Homo erectus. Před 130 – 250 000 lety se v Evropě z druhu Homo heidelbergensis vyvinul neandrtálec (Homo neanderthalensis), který zde žil až do začátku mladšího paleolitu.

Typickým rysem je rozmach variability industrie. Změnil se i způsob výroby – používají se spíš drobné úštěpy a industrie drobnotvará. Prosadila se plně levalloiská technika – nástroje teď byly vyráběny z předem připraveného jádra.

Hlavním zdrojem potravy se stal lov, provázený rybolovem a sběrem. Vzniká umění a pravděpodobně i primitivní forma náboženství – existují náznaky rituálního pohřbívání alespoň některých členů komunit.

V Evropě se nejvýrazněji prosazují kultury moustérien (v Česku nálezy např. v jeskyni Šipka nebo Švédův stůl), dále ve střední Evropě taubachien (nálezy v jeskyni Kůlna a v Předmostí), micoquien (v Česku některé vrstvy v jeskyni Kůlna).

V severní Africe se rozeznává kultura atérien s hroty na širokých úštěpech s typickým řapem, jižněji pak kultura sangoan a v jižní Africe fauersmith. Typickými nástroji pro tyto kultury jsou škrabadla, drasadla, klíny, sekáče, hroty.

Věstonická venuše

Mladý paleolit (40 000 – 10 000 př. n. l) se začíná rozvíjet v počínajícím interpleniglaciálu poslední doby ledové, kdy jsou domorodé populace středopaleolitických neandertálců vytlačovány lidmi moderní anatomické stavby, zcela už podobnými až shodnými s člověkem dnešním. S nimi je spojen rozvoj čepelové techniky a jí odpovídajících jemnějších typů nástrojů. Ve starší fázi tohoto období, počínající před cca 43 000 lety na Balkáně, se v Evropě šíří tzv. přechodné kultury, které nesou ještě prvky středního paleolitu, ale část už progresivní prvky mladého paleolitu. Patři k nim kultura chatelperronien, szeletien a bohunicien (lokality Stránská skála nebo Ondratice). Plně mladopaleolitické kultury byly: uluzzien, jerzmanowicien a aurignacien. Dominantní způsob úpravy kamenné industrie je tzv. čepelová technika.

Ve střední fázi mladého paleolitu rozlišujeme kultury gravettien, jehož lokální variantou je moravský pavlovien se světoznámými nalezišti Dolní Věstonice, Pavlov, Willendorf a Předmostí u Přerova . O něco mladší je kostěnkovsko-avdějevská kultura, maltsko-bureťská kultura, mezinská kultura a středoevropský a středomořský epigravettien. Jeskynní malby jsou typické i pro kulturu solutréen.

Magdalénien s reprezentativními malbami ve španělských (Altamira) a francouzských (Lascaux) jeskyních už patří do pozdní fáze mladého paleolitu. K této kultuře v Česku patří nálezy z lokalit Pekárna, Býčí skála nebo Kůlna. Dál rozlišujeme kultury epimagdalénien a hamburgien.

Krátké závěrečné období paleolitu na přelomu pleistocénu a holocénu, kdy se začínají šířit borobřezové porosty (počátky práce se dřevem naznačuje výskyt hrubotvaté složky kamenné industrie – valounových sekáčů apod.) Kolísající, stále ještě málo příznivé klima i příroda dovolily obživu jen nevelkému počtu pohyblivých loveckých skupin, zčásti zřejmě navazujících na předchozí domácí osídlení. Nejvýraznější kultury pozdního paleolitu jsou natúfien ve východním Středomoří, capsien v severní Africe, azilien na území hlavně Francie, creswellien ve Velké Británii a tišnovien v Česku .

• Oldovan
• Staropaleolitické industrie bez pěstních klínů
  • Clactonien
  • Valounové industrie – někdy také Heidelbergien
• Staropaleolitické industrie s pěstními klíny
  • Abbevillien
  • Acheuléen
• Středopaleolitické kultury
  • Moustérien
    • Amudién
    • Bohunicien
    • Charentien
  • Jabrudien
  • Taubachien
  • Micoquien
  • Hummalien
  • Tayacien
• Mladopaleolitické kultury
  • Solutréen
  • Aurignacien
    • Spitsynská kultura
  • Chatelperronien
  • Ulluzzien
    • Bachokirien
  • Gravettien
  • Kultury s listovitými hroty
    • Jerzmanowicien
    • Linconbien
    • Ranisien
    • Streleckaja-Sungir
    • Szeletien
      • Bábonyien
    • Bohunicien
  • Magdalenien
  • Gorodtsovien
  • Kultury typu Brinzeni
    • Lippská kultura
  • Kebaran
• Pozdněpaleolitické kultury
  • Azilien
  • Tarnowien – v Česku Tišnovien
  • Hamburgien
  • Skupina s obloukovitými nožíky
  • Skupiny s hroty se stopkou
    • Epimagdalénien
    • Ahrensburgien
    • Brommien
    • Swiderien
    • Witowien
  • Natufién