Moše Šaret

Sionističtí vůdci zadržení během britské operace Agáta (tzv. černý šábes). Zleva: David Remez, Moše Šertok, Jicchak Gruenbaum, Dov Josef, Mr. Šenkarsky, David Hakohen, Mr. Halperin. Latrún, 1946

V prvních poválečných britských parlamentních volbách doufal ve vítězství Labour Party, které by mohlo přinést uvolnění zmíněných restrikcí.[4] Nová vláda v čele s Clementem Attleem však očekávání nenaplnila a namísto toho prováděla značně proarabskou zahraniční politiku.[4] I v poválečném období Britové nadále zadržovali lodě s židovskými uprchlíky z Evropy, které umisťovali do internačních táborů, což vedlo ke stupňujícímu se židovskému protibritskému odporu.[11] Britská politika byla navíc stále více kritizována Spojenými státy, a proto byl v počátkem roku 1946 ustanoven Anglo-americký vyšetřovací výbor, který měl nalézt shodu nad politikou přijímání Židů do britského mandátu.[11] Podklady pro vyšetřovací výbor byly zpracovány politickou sekcí Židovské agentury, kterou vedl Šertok, jenž před komisí jakožto mluvčí agentury sám vypovídal.[4] Závěrečná zpráva výboru, která mimo jiné doporučovala zrušení MacDonaldovy bílé knihy, však byla Brity odmítnuta.[12] Namísto toho se Spojené království rozhodlo potlačit židovský odpor ozbrojenou silou.[4] Součástí tohoto postupu byla operace Agáta (spíše známá jako černá sobota nebo černý šábes), během níž byli v červnu 1946 zatčeni čelní představitelé sionistické exekutivy, včetně Šertoka, a následně po čtyři měsíce vězněni v internačním táboře v Latrunu.[13][14] Toho po uvěznění v čele politické sekce nahradila jeho zástupkyně Golda Meyersonová (později Meirová).[15]

Po sérii útoků na britské síly (např. bombovém útoku na hotel Krále Davida) se nakonec britská vláda v roce 1947 vzdala svého mandátu v Palestině.[16] Nově vytvořená Organizace spojených národů (OSN) vytvořila zvláštní komisi pro Palestinu (UNSCOP), která měla připravit návrh na budoucí řešení situace v mandátní Palestině. Šertok po svém propuštění přenechal Meyersonové politické oddělení a odletěl do Spojených států kvůli jednání s komisí. Nakonec sehrál významnou roli při „mobilizaci mezinárodní podpory“, díky níž byl 29. listopadu 1947 přijat plán OSN na rozdělení Palestiny, podle něhož se území britského mandátu mělo rozdělit na arabský a židovský stát[17] a Jeruzalém měl zůstat pod mezinárodní správou OSN jako corpus separatum.[17] Židé plán přijali, přestože 75 % území, které jim bylo přiřknuto, byla poušť, zatímco Liga arabských států a Vysoká arabská komise plán odmítly.[18] Své výhrady k plánu vyjádřila rovněž britská vláda, která se odmítla „podílet na implementaci řešení, které není akceptováno oběma stranami.“ Zároveň oznámila den vypršení mandátu, který byl po úpravě stanoven na 15. května 1948. Krátce před vypršením mandátu Šertoka upozornil americký ministr zahraničních věcí George Marshall, že v případě vyhlášení nezávislosti Spojené státy nebudou moci poskytnout vojenské prostředky k ubránění nově vzniklého státu.[13] Šertok však návrh na odložení vyhlášení nezávislosti odmítl a vrátil se z Washingtonu zpět do mandátní Palestiny.[13]

David Ben Gurion veřejně předčítá deklaraci nezávislosti ve staré budově Telavivského muzea umění pod portrétem Theodora Herzla. Druhá osoba, sedící napravo od něj, je Moše Šertok.

Po svém návratu se stal členem Moecet ha-Am‎ a Minhelet ha-Am‎, tedy pozdější prozatímní státní rady a prozatímní vlády. Zároveň se podílel na vytvoření druhého a třetího návrhu izraelské deklarace nezávislosti.[19] Dne 12. května se zúčastnil hlasování zdali přijmout americký návrh na příměří nebo vyhlásit nezávislost. Poměrem šest ku čtyřem nakonec zvítězila Šertokem podporované vyhlášení nezávislosti.[20] To se slavnostně uskutečnilo 14. května v Tel Avivu a Moše Šertok byl jedním ze třiceti sedmi signatářů a zároveň posledním z nich, který deklaraci podepsal.[21] Po vyhlášení nezávislosti se z Moecet ha-Am‎ a Minhelet ha-Am‎ stala prozatímní státní rada a prozatímní vláda,[22] v nichž obou byl Šertok zastoupen.[23] V prozatímní vládě zastával post ministra zahraničních věcí.[23] Po svém jmenování do funkce si v srpnu téhož roku hebraizoval příjmení na Šaret, což v hebrejštině znamená „služba“.[13]

Moše Šaret hovoří na tiskové konferenci v Tel Avivu, 1948

Během izraelské války za nezávislost se jako šéf izraelské diplomacie musel vyjádřit k otázce arabských uprchlíků, kterou s ním probíral vyslanec OSN Folke Bernadotte. Formuloval oficiální izraelský postoj, který zněl: „Nemůžeme souhlasit s hromadným návratem arabských uprchlíků, tak dlouho, dokud bude válka pokračovat. Jsme připraveni diskutovat o výjimečných případech (…) každý případ individuálně.“[24] Na Bernadotteho připomínku, že svět nepochopí izraelský postoj odvětil, že „svět, který pochopil vykořenění sudetských Němců z Československa, to pochopí.“[24] Navzdory tradičnímu pohledu na Šaretovy názory byl on sám v případě řešení arabsko-izraelského konfliktu pesimista.[6] Již ve 20. letech přiřkl příčiny konfliktu „rasovým a národnostním instinktům, síle jazyka, posvátnosti tradic“ a rozdílnému „náboženskému, národnostnímu a kulturnímu založení obou národů,“ přičemž nevěděl o způsobu, jak tyto rozdílnosti překlenout.[6]

V roce 1949 byl v prvních parlamentních volbách zvolen poslancem za stranu Mapaj a členem izraelského parlamentu byl až do své smrti v roce 1965. K jeho největším úspěchům ve funkce ministra zahraničních věcí patřily dohody o příměří z roku 1949. Tyto oficiálně ukončily vojenské akce mezi Izraelem a jeho arabskými sousedy v izraelské válce za nezávislost. Za jeho působení v čele diplomacie Izrael navázal diplomatické vztahy s řadou zemí, stal se členem Organizace spojených národů (OSN) a v roce 1952 přijal dohodu o válečných reparacích s Německem. Ve vládě patřil k hlavním představitelům „diplomatů,“ kteří stáli proti „vojákům,“ jež vedl premiér Ben Gurion.[25] Tyto dvě skupiny se střetávaly především v otázce, jak reagovat na arabské útoky. Tento střet ve své knize popisuje Luc Rosenzweig následovně:

„Diplomaté“ byli stoupenci důsledného dodržování dohod o příměří. Podle nich se nemělo odpovídat na útoky druhé strany útokem, ale měla se podat stížnost komisi dohlížející na dodržování dohody a původci útoku měli být vypátráni, zatčeni a potrestáni ve své zemi. Takový postoj by posílil izraelské postavení na mezinárodní scéně. „Vojáci“ naopak zastávali názor, že podobné stížnosti k ničemu nevedou, a že arabské státy ve skutečnosti útočníky podporují. Závěr byl ten, že jediný způsob, jak tyto vpády definitivně zastavit nebo přinejmenším odradit ozbrojené skupiny od útoků na izraelské Židy a jejich majetek, je nemilosrdná odveta

—Luc Rosenzweig, Ariel Šaron, s. 62[25]

Premiér Šaret vhazuje svůj hlasovací lístek při parlamentních volbách v roce 1955

V roce 1952 se v rámci snah o zlepšení vztahů s Vatikánem setkal s papežem Piem XII.[26] Izraelským cílem bylo navázat plné diplomatické vztahy s Vatikánem, avšak tehdejší diplomatické snahy skončily neúspěšně. Papež navíc při své návštěvě Izraele v lednu 1964 dal najevo, že Vatikán Izrael de iure neuznává.[26]

V prosinci 1953 rezignoval premiér David Ben Gurion a na jeho postu jej vystřídal Šaret. Prosazoval umírněnou politiku, založenou na řešení problémů se sousedními arabskými státy prostřednictvím diplomacie. Svou politiku ale nebyl schopen efektivně provádět kvůli nedostatku podpory ze strany některých členů své vlády, kteří obcházeli jeho autoritu a dále se radili s Ben Gurionem. Během jeho působení v čele vlády nabíral izraelsko-palestinský konflikt na intenzitě a v důsledku Lavonovy aféry se v roce 1955 Ben Gurion vrátil zpět do vlády jako ministr obrany.[27] V listopadu téhož roku Šaret rezignoval a uvolnil Ben Gurionovi místo na postu premiéra.[9]

Šaret následně až do roku 1956 působil jako ministr zahraničních věcí. Po odchodu z ministerstva zahraničních věcí odešel z politiky. Stal se předsedou vydavatelství Am Omed, předsedou Bejt Berl College.[28] V roce 1960 byl zvolen předsedou Světové sionistické organizace a Židovské agentury[14] a v obou funkcích stál až do své smrti v roce 1965.[10][29] Poslední léta svého života věnoval literární činnosti.[14] Zemřel 7. července 1965 ve věku 70 let a je pohřben na telavivském Trumpeldorově hřbitově.

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Moshe Sharett na anglické Wikipedii a Moshe Sharett na polské Wikipedii.

Publikace Moše Šareta

• Oar in Asia (1957)
• At the Time of Nations (1958)
• At the Gateway of Nations: 1946-1949 (1958)
• Booklet of Poetry Translations (1965)
• Fading lights (196?)
• Wandering in Asia: Diary of a Journey (1975)
• Notebook of Poem Translations (1975)
• When the Lights Went Out (1979)
• A Political Diary (1968–1979) – pět svazků
• A Personal Diary (1978) – osm svazků
• We'll meet, and maybe not (1998) – vydáno posmrtně

O Šaretovi

• COMAY, Joan; COHN-SHERBOK, Lavinia. Who's Who in Jewish History: After the Period of the Old Testament. London: Routledge, 2002. 407 s. Dostupné online. ISBN 978-0415260305. (anglicky)
• FISCHER, Louise. Moshe Sharett: The Second Prime Minister, Selected Documents (1894-1965). Jerusalem: Israel State Archives, 2009. ISBN 978-965-279-035-4. (anglicky)
• ROKACH, Livia. Israel's Sacred Terrorism: A Study Based on Moshe Sharett's Personal Diary and Other Documents. Belmont: Association of Arab-American University Graduates, 1980. Dostupné online. ISBN 0-937694-70-3. (anglicky)
• SHEFFER, Gabriel. Moshe Sharett: Biography of a Political Moderate. New York: Clarendon Press of Oxford University Press, 1996. 1088 s. Dostupné online. ISBN 0-19-827994-9. (anglicky)

• První vláda Moše Šareta
• Druhá vláda Moše Šareta

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Moše Šaret na Wikimedia Commons
• Moshe Sharett Heritage Society (hebrejsky)(anglicky)(arabsky)
• Kneset – Moše Šaret (anglicky)
• Úřad premiéra Státu Izrael – Moše Šaret (anglicky)
• Encyclopædia Britannica – Moshe Sharett (anglicky)