Émile Durkheim

Koncept sociálního faktu byl explikován v Pravidlech sociologické metody (1895). Sociální fakt jsou struktury a kulturní normy a hodnoty, které jsou vnější a mají “donucovací” charakter na aktéry. Durkheim podle Ritzera tento koncept vytvořil v konfrontaci se soudobou filozofií a psychologií, vůči nimž chtěl etablovat sociologii, a s protosociologií Comta a Spencera, kteří se zaměřovali spíše na abstraktní teoretizování o společnosti než na empirický výzkum. Podle Durkheima se sociologie měla na rozdíl od obou výše zmíněných zaměřovat na zkoumání sociálních faktů. Sociální fakty mají být zkoumány jako věci, což znamená, že musí být zkoumány empiricky, ne filozoficky (myšlenky mohou být poznány introspekcí, tedy filozoficky, ale věci nemohou být poznány pouhou mentální aktivitou, je třeba k tomu dat mimo mysl). Aby odlišil sociologii od psychologie, která také byla empirická, tvrdil, že sociální fakty jsou vnější a vytvářejí tlak na aktéra (psychologie zkoumá vnitřní fakta). Durkheim tak, kromě ustavení obsahu sociologie, oddělil sociologii od dalších věd, zkoumajících člověka. Durkheim odlišil materiální a nemateriální sociální fakty. Materiální jsou skutečné a jsou součástí vnějšího světa (architektura, zákony – externalizované a materializované sociální vědomí); nemateriální jsou normy, hodnoty či obecně kultura. Jak ale mohou být nemateriální sociální fakty jako normy a hodnoty vnější k aktérům? Kde mohou existovat jinde než v myslích aktérů? A když jsou v myslích, nejsou vnitřní vůči aktérům? Durkheim na některých místech Pravidel hovořil o nemateriálních faktech jako o mentálních fenoménech, které jsou vnější a vytvářejí tlak na psychologické fakty.

Klasifikace sociálních faktů:

1. materiální – společnost, strukturální komponenty společnosti, morfologické komponenty společnosti;
2. nemateriální – morálka, kolektivní vědomí, kolektivní reprezentace a společenské vědomí.

Durkheim se zaměřoval na makrosociální fakta – proto se říká, že měl velký vliv na vznik strukturálního funkcionalismu. Obdobně i jeho používání organické analogie s funkcemi se blíží strukturnímu funkcionalismu. Durkheim se netajil tím, že chtěl zkoumat sociální struktury a jejich funkce.

Durkheim založil svou analýzu dělby práce na rozlišení dvou ideálních typů společností. V tradiční společnosti je nediferencovaná sociální struktura a je charakteristická mechanickou solidaritou. Moderní společnost má velkou dělbu práce a je pro ni charakteristická organická solidarita. Dělba práce ve společnosti je pro Durkheima materiální sociální fakt a týká se specializace, s níž jsou určité úkoly a odpovědnosti vykonávány (dělba práce jako vzorec interakce je materiální sociální fakt). Změny v dělbě práce měly významné implikace pro strukturu společnosti a odrážejí se v odlišné solidaritě (v tom, co drží společnost pohromadě). Společnost s mechanickou solidaritou je spojena proto, že lidé jsou “generalisti”, umí všechno. Mezi lidmi existuje pouto, neboť všichni dělají téměř totéž. Společnost s organickou solidaritou je držena pohromadě díky specializaci, díky odlišnosti lidí – navzájem se totiž potřebují. V moderní společnosti se nespecializují pouze lidé, ale i struktury, skupiny a instituce. Přechod od společnosti s mechanickou solidaritou ke společnost s organickou solidaritou vysvětluje Durkheim pomocí konceptu dynamické hustoty. Dynamická hustota znamená zároveň zvýšení počtu lidí a interakcí mezi nimi, což v důsledku vede k větší soutěži o nedostatkové zdroje a boj o přežití. Protože jedinci, rodiny, kmeny plní identickou funkci, je zřejmé, že se musejí při větší dynamické hustotě střetnout o plnění stejných funkcí – proto dochází k dělbě práce, která umožňuje spolupráci a konsenzus a potlačuje konflikt.

Ke zkoumání vlivu materiálních fakt na nemateriální, což Durkheima nejvíce zajímalo, využil v Dělbě práce práva, neboť sociolog podle něj nemohl zkoumat nemateriální fakty přímo, ale skrze materiální fakty, které je odrážejí. Společnost s mechanickou solidaritou je charakteristická represivním právem. Lidé jsou si podobní a věří ve společnou morálku, proto každý prohřešek proti sdílenému systému hodnot je významný pro lidi a jako takový musí být krutě potrestán (kontrola masami). Společnost s organickou solidaritou je typická odškodňujícím právem. Stále sice přetrvává represivní právo, nicméně v některých případech mohou lidé svůj přestupek proti kolektivní morálce vyrovnat těm, kdo byli poškozeni. Neexistuje totiž silná společná morálka a lidé nereagují emocionálně na porušení zákona (kontrola policií a soudy). Durkheima zajímají změny v morálce, kolektivním vědomí, kolektivních reprezentacích či sociálních proudech. Durkheim byl podle některých sociolog morálky či spíše jeho sociologie byla vedlejším produktem jeho zájmu o morálku a problémy jeho doby. Podle Durkheima byli lidé v ohrožení patologické ztráty morálních svazků, bez nichž by lidé byli otroky expandujících vášní. Právě z tohoto jeho zájmu vznikl koncept anomie jako pokles společné morálky. Anomie je stav, kdy jedinci nemají jasná morální pravidla o tom, co je a co není dobré chování. Hlavní patologií moderní doby byla podle Durkheima anomická dělba práce. Dělba práce je sice v moderní společnosti zdrojem koheze, která kompenzuje klesající kolektivní morálku, nemůže ji však vždy nahradit. Jedinci se mohou stát izolovanými, dělat specifické úkony a mohou snadno ztratit spojení s jinými.

Kolektivní vědomí pro Durkheima znamená totalita přesvědčení a postojů společné lidem ve společnosti, což tento koncept odlišuje od partikulárního vědomí. Kolektivní vědomí je uskutečňováno skrze individuální vědomí. Rostoucí dělba práce přináší transformace kolektivního vědomí; lidé v organizované společnosti jsou drženi pohromadě dělbou práce, nikoli sdíleným a silným kolektivním vědomím (morální individualismus). Durkheim postupně tento koncept nahradil termínem kolektivní reprezentace, což lze chápat jako normy a hodnoty specifických kolektivit jako rodina, zaměstnání, stát, instituce. Používal též pojem sociální vědomí, což je dnešní skupinová orientace nebo nálady.

Na případě sebevraždy chtěl Durkheim ukázat, že sociální fakty jsou jedincům vnější. Využil k tomu velmi individualistický krok – sebevraždu. Vyeliminoval biologické (i rasové), psychologické a socio-psychologické faktory, neboť jsou konstantní. Odmítl i Tardův princip nápodoby (lidé v zemích hraničících se zeměmi s vysokou sebevražedností by museli páchat sebevraždy také často, což není pravda). Durkheim argumentoval, že různé společnosti mají odlišné kolektivní vědomí a reprezentace, které produkují odlišné sociální vědomí. Individuální zájmy mohou být uspokojovány jedině v souladu s normativně ustavenými požadavky společnosti, proto musí být hodnoty a normy přesně stanoveny a dodržovány. Když tomu tak není nastává chaos, zmatek, stav anomie, vedoucí k pocitu osamocenosti, strachu. Jde o patologický stav „sociální nemoc“. Sebevražda může být: fatalistická, egoistická, altruistická, anomická – v důsledku porušení sociální rovnováhy (otřesení životního standardu při krizi i konjunktuře, když se rozpadá soudržnost skupiny). Anomie je stav vyvolaný rozpadem hodnotových normativních systémů. Komplementární k ní je podle Durkheima sociální integrace. Anomie je symptomem toho, že určité formy sociální života jsou zastaralé a neživotné a je třeba je změnit.

Durkheim studoval náboženství australského kmene Arunta, protože se jednalo o primitivní kmen, kde mohl poznat fungování náboženství v nahotě, což mohlo odhalit fungování náboženství v moderní době. V daném kmenu se náboženství rovnalo Durkheimovu kolektivnímu vědomí – všezahrnující morálka. Jak se společnost vyvíjí, proměňuje se náboženství v pouhou kolektivní reprezentací a jeho roli nahrazují například právo a věda. Na otázku: odkud pochází náboženství? odpověděl, že od společnosti. Společnost skrze jedince definuje některé jevy jako posvátné a zbylé definuje jako profánní, světské, každodenní. Povýšení některých aspektů společnosti na posvátné ale není dostačující. Musí být také vyvinut systém náboženské víry (reprezentace, které vyjadřují povahu posvátného a vztah k světskému), soubor rituálů (jak se má člověk chovat u posvátných objektů) a církev nebo zahrnující morální komunitu. Náboženství je unifikovaný soubor věr a praktik, které spojují do jednotné morální komunity zvané Církev ty, kdo jsou stoupenci. Durkheim chtěl ukázat, zda je klan (rod) zdrojem totemismu; pak mohl pokládat svou otázku za zodpovězenou. Totem se stal posvátný proto, že se stal symbolem komunity, jejíž hodnoty a ideály reprezentuje. Společnost tak zbožšťuje sama sebe. Ukázal tedy, že kolektivní vědomí je zdrojem náboženství. Ohledně vztahu moderní společnosti a náboženství byl přesvědčen, že role náboženství upadá. Moderní společnosti ale musejí upevňovat svou solidaritu v rituálech, jež potvrzují jejich hodnoty (svoboda, rovnost a spolupráce) – potenciál pro občanské náboženství.

• COMAY, Joan; COHN-SHERBOK, Lavinia. Who's Who in Jewish History: After the Period of the Old Testament. London: Routledge, 2002. 407 s. Dostupné online. ISBN 978-0415260305. (anglicky)
• PALS, Daniel L.: "Společnost jako posvátno: Émile Durkheim", in Osm teorií náboženství. Praha: ExOriente, 2015; s. 119–160. ISBN 978-80-905211-2-4
• STROUHAL, MARTIN: Émile Durkheim - sociolog a pedagog. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2010. ISBN 978-80-7308-335-9
• OSIPOVOVÁ, Jelena. SOCIOLOGIE EMILA DURKHEIMA. In: KON, Igor. Dějiny buržoazní sociologie 19. a začátku 20. století. Praha: Svoboda, 1982. S. 225–276.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Émile Durkheim na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Émile Durkheim
• Francouzský web o Durkheimovi
• Anglický web věnovaný Durkheimovi
• DD - Digital Durkheim