Mrtvé moře

V arabštině se Mrtvé moře označuje jako al-bahr al-Majit („Mrtvé moře“) nebo méně často jako bahr Lut (بحر لوط, „Lotovo moře“). Dalším historickým názvem v arabštině bylo „moře Zo'ar,“ po nedaleko stojícím městě. V hebrejštině se Mrtvé moře označuje jako jam ha-Melach („moře Soli“) nebo jako jam ha-Mavet („Moře smrti“). Ve starověku bylo někdy zmiňováno jako jam ha-Mizrachi (ים המזרחי‎, „Východní moře“) nebo jako jam ha-Arava („Aravské moře“).

Jezero Lisan v poslední době ledové zhruba vyplňovalo Levantský rift.

Mrtvé moře přitahuje zájem návštěvníků z okolí Středozemí už po tisíce let. Na tomto místě se ukrýval král David, bylo to jedno ze světově prvních léčebných míst a zdroj mnoha produktů používaných v různých oblastech od mumifikace v Egyptě až po hnojiva.

Pláž na izraelském pobřeží Mrtvého moře

Břehy na západě a východě jsou srázné a skalnaté. Na severu a jihu navazuje na pobřeží táhlá rovina. Pobřeží je převážně pusté, s výjimkou několika oáz a turistických resortů s plážemi pro koupání. U jižního břehu probíhá těžba soli a dalších minerálů, nachází se zde i rozsáhlý chemický komplex pro úpravu vytěžených surovin.

Zdrojem vody je převážně řeka Jordán, která do moře ústí na severu. Dalším zdrojem vody jsou četná vádí, která do moře ústí na východním i západním břehu a která mají v zimním dešťovém období občasné silné vodní průtoky. Například vádí Nachal Chever, které přichází z Judské pouště.

Horké a suché klima způsobuje nízké srážky (50–100 mm/rok) a vysoké vypařování z hladiny. V historické době značně kolísala hladina v rozmezí 12 m, avšak v poslední době dochází k trvalému poklesu hladiny jezera především v důsledku umělého zadržování vody řeky Jordán v Galilejském jezeře. Podle studie zveřejněné v roce 2009 za posledních 30 let ubylo v Mrtvém moři asi 14 km³ vody a jeho hladina klesá ročně asi o 70 cm.[2] Pokud by proces pokračoval stejným tempem mohlo by Mrtvé moře do roku 2050 zcela vyschnout, a proto se připravuje plán na vybudování 180 kilometrů dlouhého kanálu, který by z Rudého moře přes vádí al-Araba přiváděl do jezera mořskou vodu.[3] Záměr ale kritizuje řada vědců, např. z Institutu pro studia životního prostředí Arava, nebo ekologické organizace Přátelé Země, které varují před devastujícím dopadem projektu na údolí vádí Arava a na ekosystém Akabského zálivu.[4]

Vysoká hustota vody umožňuje pohodlné sezení na hladině Mrtvého moře

Horké klima způsobuje rovněž velmi vysokou mineralizaci vody. Slanost dosahuje 30 až 35 % (v závislosti na hloubce a teplotě) – v porovnání s mořskou vodou, která obsahuje v průměru 10× méně solí (3,5 %). Převládají chlorid hořečnatý (52 %), chlorid sodný (30 %), chlorid draselný a bromid hořečnatý.

Důsledkem vysokého podílu solí je vyšší hustota vody Mrtvého moře, a tedy vyšší vztlaková síla působící na plovoucí předměty. Pro udržení se nad hladinou proto není potřeba plavat – stačí do vody usednout a nechat se nadnášet.

Západ slunce nad Mrtvým mořem, pohled od Masady

Jezero se nazývá „Mrtvé moře“ kvůli své vysoké salinitě, která brání životu vodních organismů, jako jsou ryby a vodní rostliny. Žijí zde však některé druhy extrémofilních bakterií a archeí jako jsou Halobacteria.

V období přívalu vody poklesne hladina soli v Mrtvém moři ze svých obvyklých 35 % na 30 % nebo ještě méně. Mrtvé moře se následně probudí k životu v důsledku deštivých zim. V roce 1980 se po jedné mimořádně deštivé zimě proměnilo normálně tmavomodré Mrtvé moře v červené. Výzkumníci z Hebrejské univerzity zjistili, že bylo Mrtvé moře plné zelené řasy zvané Dunaliella. Dunaliella se živí karotenem obsahujícími halobacteriemi, což mělo za následek změnu barvy. Od roku 1980 však dochází k úbytku vody a tato řasa se již v tak hojném počtu neobjevila.

V horách obklopujících Mrtvé moře si našlo domov mnoho živočišných druhů. Žijí zde velbloudi, kozorožci, zajíci, damani, šakalové, lišky a dokonce i levharti. Žijí zde rovněž stovky druhů ptáků. Izrael i Jordánsko vyhlásily na obou stranách jezera přírodní rezervace.

Delta řeky Jordán byla původně džunglí papyrusu a palem. Iosephus Flavius popsal Jericho jako „nejúrodnější místo v Judsku“. Díky pěstování cukrové třtiny, henny a fíků bylo dolní údolí Jordánu v římských a byzantských dobách bohatou oblastí. Jedním z nejcennějších produktů v Jerichu byla míza z myrhovníku, ze které se vyráběly parfémy.