Mezinárodní trestní soud

Mezinárodní trestní soud, o jehož vzniku se vedly diskuse již před 2. světovou válkou (rumunský profesor Vespasian Pella; vznik stálého mezinárodního trestního soudu předvídala rovněž Úmluva o zabránění terorismu z roku 1937 - ratifikována však byla pouze Indií, a nikdy nevstoupila v platnost), vznikl jako reakce zkušenosti s fungováním ad hoc tribunálů, jakými jsou Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (1993) nebo Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu (1994).

Na popud OSN byl 17. července 1998 na mezinárodní konferenci v Itálii přijat Římský statut Mezinárodního trestního soudu (Rome Statute of the International Criminal Court). Poměr hlasů byl 120 pro ku 7 proti, hlasování se zdrželo 21 delegátů. Proti byly USA, Izrael, Čína, Irák, Katar, Libye a Jemen. Spojené státy (v době, kdy byl prezidentem Bill Clinton) smlouvu podepsaly, ale už ji neratifikovaly. George W. Bush po nástupu do úřadu v roce 2001 odvolal i její podpis.

Požadovaný počet šedesáti ratifikací dosáhl Statut 11. dubna 2002, čímž vstoupil v platnost. K 1. lednu 2006 počet ratifikací dosáhl už 100. Oficiální vznik soudu je 1. července 2002, což je také datum, od kterého se počítá jeho působnost (stíhání a trestání zločinů spáchaných před tímto datem není tedy v pravomoci Mezinárodního trestního soudu, a mohou být na mezinárodní úrovni postihovány zřizováním ad hoc mezinárodních trestních soudů či tribunálů - např. Zvláštní soud pro Sierru Leone; vznik Mezinárodního trestního soudu rovněž nevylučuje pravomoc Rady bezpečnosti OSN zřizovat v budoucnu další ad hoc tribunály).

Česká republika Statut podepsala 13. dubna 1999. V roce 2008 vyslovil parlament souhlas s ratifikací[2] prezident pak smlouvu po váhání podepsal 8. července 2009.[3]

Rozhodování soudu je ale často pod politickým tlakem, zejména pokud jsou z válečných zločinů obviněni vysocí státní činitelé. Některé velmoci - zejména USA - neuznávají autoritu Mezinárodního trestního soudu. V roce 2019 USA dokonce vyhrožovaly pracovníkům soudu sankcemi, pokud by se odvážili vyšetřovat americké občany podezřelé z válečných zločinů v Afghánistánu.[4][5]

Demokratická republika Kongo – vyšetřování válečných zločinů během stále probíhající války. Obvinění směřují k válečným zločinům a zločinům proti lidskosti.

• Thomas Lubanga Dyilo – odsouzen na 14 let za verbování dětských vojáků.

Uganda – vyšetřování zločinů spáchaných vůdci Armády Božího odporu, s přesahem na území Demokratické republiky Kongo, Středoafrické republiky a Jižního Súdánu (v době zločinů ještě pod správou Súdánu).

• Joseph Kony – hlavní obžalovaný, obžalován ze 12 zločinů proti lidskosti a 21 válečných zločinů, na útěku.

Súdán – vyšetřování genocidy a válečných zločinů během Konfliktu v Dárfúru.

• Umar al-Bašír – prezident Súdánu (Súdán Římský statut neratifikoval), hlavní obžalovaný, je mu přičítána vina za plánování trojnásobné genocidy, pět zločinů proti lidskosti a dva válečné zločiny.

Pobřeží slonoviny – vyšetřování zločinů spáchaných během druhé občanské války v Pobřeží slonoviny.

• Laurent Gbagbo a Simone Gbagbo – bývalý prezident a jeho manželka obviněni z vražd, znásilňování, perzekuce osob a jiných nelidských činů.

Keňa – vyšetřování povolebního násilí z let 2007–2008, během kterých zemřelo asi tisíc osob, rozsudek má padnout v roce 2013.

Libye – vyšetřování zločinů Kaddáfího režimu spáchaných na civilistech během Občanské války v Libyi.

• Muammar Kaddáfí a Sajf al-Islám Kaddáfí a Abdullah Sennusi obviněni ze zločinů proti lidskosti. Muammar Kaddáfí nemůže být souzen, byl během války zabit a existuje podezření, že jeho vražda byla též válečný zločin.

Středoafrická republika – vyšetřována nepřehledná situace násilných činů během státního převratu v roce 2004.

• Jean-Pierre Bemba - bývalý viceprezident Demokratické republiky Kongo, jehož vojensko-politická kariéra probíhala spíše na území Středoafrické republiky, obviněný z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Jedná se o jediného obviněného, bezvýsledně byla vyšetřována předpřevratová i popřevratová vláda.