Konečné řešení židovské otázky

Konečné řešení židovské otázky (německy: Endlösung der Judenfrage, zkráceně Endlösung) byl německý nacistický plán na systematickou genocidu evropského židovstva během druhé světové války, který měl být vyústěním holokaustu (šoa, שואה). Ujednání o konečném řešení bylo dosaženo 20. ledna 1942 na konferenci ve Wannsee, která byla setkáním vysokých představitelů nacistického Německa a předsedal jí Reinhard Heydrich. V roce 1947 byla Spojenci nalezena v jednom z říšských ministerstev kopie zápisků pořízených na konferenci, které jsou jediným důkazem o konání, průběhu i závěrech konference. Stalo se tak však až po Norimberském procesu, kde tedy nemohly sloužit jako důkaz.

V letech 1941 a 1942 byly postaveny vyhlazovací tábory Belzec, Sobibor, Treblinka, Chełmno, Majdanek a nakonec Auschwitz-Birkenau (Osvětim-Březinka). Masové zabíjení Židů začalo v souvislosti s útokem na Sovětský svaz a skutečně průmyslové intenzity nabylo v roce 1942. Celkem bylo do roku 1945 zavražděno asi 6 milionů Židů.[1]

Likvidaci Židů na dobytých východních územích zahájily masovými popravami jednotky Einsatzgruppen, kterým padlo za oběť asi 1,5 milionů[2] židovských obyvatel Polska, Ukrajiny (Masakr v Kamenci Podolském – červen 1941, masakr v Babím Jaru – září 1941), Běloruska, pobaltských států (hromadné popravy v Kalevi-Liiva v období 1941–1943) a Ruska.