Šestidenní válka

Izraelští civilisté hloubí zákopy poblíž Sde Warburg

Tiranská úžina

Přestože za oficiální datum zahájení šestidenní války je považován 5. červen 1967, k prvním střetům došlo již 7. dubna, kdy Izrael odpověděl útok palestinské bojůvky na vodní čerpací stanici a na syrské ostřelování dělostřeleckou palbou proti syrským pozicím na Golanských výšinách a následným leteckým úderem proti syrským cílům. Při tomto úderu došlo ke střetům izraelských a syrských letadel. Při vzájemných leteckých soubojích bylo sestřeleno šest syrských MiG-21[6] a izraelské stíhací letouny provedly demonstrativní přelet nad syrským hlavním městem Damaškem. Tento incident vyvolal napětí mezi Sýrií a Egyptem, neboť Sýrie obvinila Egypt z nedodržení smlouvy o vzájemné vojenské pomoci. Egypt nařčení odmítl a odvolal se na znění smlouvy, kde bylo výslovně řečeno, že smluvní země musí být cílem generálního útoku.[5] V tomto případě ale útočníkem byla Sýrie.

Dne 8. května předala Sýrie Egyptu informace o hromadění izraelských jednotek na syrsko-izraelské hranici. Dne 13. května byla sovětskou rozvědkou Sýrii předána informace toto hromadění potvrzující, přičemž byla zároveň rezidenturou KGB předána i Egyptu. Izrael tuto informaci vzápětí popřel (dokonce pozval sovětského velvyslance Sergeje Čuvachina na prohlídku izraelského pohraničí, nabídka však byla odmítnuta). 14. května byl na egyptský popud vyslán nad syrsko-izraelskou hranici syrský průzkumný letoun. Fotografie, které pořídil, žádnou koncentraci izraelských jednotek nezaznamenaly. Následně náčelník egyptského generálního štábu generál Mohammed Fawzi osobně navštívil syrsko-izraelsko hranici a zvýšenou koncentraci izraelských jednotek také nezaznamenal, což potvrdil i americký vojenský atašé v Tel Avivu, který hranici navštívil z izraelské strany. Kolem vzniku dezinformace kolují různé dohady; někteří historici se domnívají, že ji vypustil samotný Izrael, aby eskaloval napětí, podle jiných byli autory Sověti, kteří se snažili do počínajícího konfliktu hlouběji zapojit Egypt z obav, že by pod izraelským tlakem mohlo dojít k zhroucení prosovětského baasistického režimu v Sýrii.[5][7] Získáním zprávy o koncentraci izraelských jednotek (o síle 10 - 12 brigád) prezident Násir zdůvodňoval vyslání egyptských jednotek na Sinajský poloostrov. Při pozdějším vyšetřování bylo zjištěno, že KGB skutečně Egyptu zprávu předala, aniž o tom informovala sovětské politické vedení (což nebylo v rozporu s předpisy). Sama KGB ale zprávu (i zdroj) z Libanonu či Sýrie považovala za nedůvěryhodný (připouštěla i možnost izraelského podvrhu). Pro Násira ale získala informace na důležitosti, neboť tu samou zprávu obdrželo egyptské MZV i od sovětského velvyslance v Káhiře Dimitrije Požidajeva. A tu samou zprávu následně získal Násir i od vlastní parlamentní delegace vedené Anwarem Sadátem, která se vracela z návštěvy Severní Koreje přes Moskvu, kde ji členům delegace poskytl náměstek MZV SSSR Semjonov. 20. května byla zpráva sovětskou stranou potvrzena s tím, že je nutné ji znovu prověřit.[8] Přestože 15. května Egypt bezpečně věděl, že zpráva o koncentrování izraelských jednotek na syrsko-izraelské hranici je chybná, 16. května obdržel od sovětských zpravodajců informaci o zvýšené koncentraci izraelských jednotek na zmíněných hranicích.[9]

12. května citovala agentura UPI nejmenovaného izraelského představitele, který řekl, že pokud budou syrští teroristé pokračovat v nájezdech a sabotážích proti izraelskému území, Izrael podnikne omezenou vojenskou operaci vedoucí ke svržení damašského vojenského režimu. 13. a 14. května izraelští představitelé znovu varovali Sýrii, že na provokace na hranicích odpoví Izraelské obranné síly (IOS) tvrdě. Tato prohlášení jsou považována za důvod, proč se Násir 14. května rozhodl vyzvat jednotky OSN (UNEF) k částečnému stažení ze Sinaje. 16. května byl v Egyptě vyhlášen mimořádný stav a egyptským jednotkám byl vydán rozkaz k překročení Suezu a obsazení Sinaje, 17. května byla vyhlášena mobilizace v Jordánsku. Tehdejší generální tajemník OSN U Thant odpověděl, že částečné stažení není možné. Násir proto 18. května vyzval k úplnému stažení jednotek OSN ze Sinaje, aniž to předem konzultoval se SSSR. Pozice jednotek UNEF zároveň začali obsazovat příslušníci egyptské armády. Cílem obsazení Sinajského poloostrova bylo podle všeho varovat Izrael před útokem proti Sýrii, ale rychlost, s jakou jednotky OSN své pozice vyhlidily donutila Násira, který si chtěl udržet iniciativu vyhlásit blokádu Tiranské úžiny.20. května byla v Izraeli vyhlášena částečná mobilizace. 21. května egyptská armáda obsadila Šarm aš Šajch a den na to Egypt uzavřel Tiranskou úžinu pro izraelské lodě (a zároveň pro neizraelské dopravující do Izraele strategický materiál) a tím i vstup do Akabského zálivu. Izrael tak byl odříznut od hlavních obchodních tras. Odříznutím přístavu Ejlat byl Izrael zároveň připraven o přísun ropy. Uzavření Tiranské úžiny bylo aktem agrese z hlediska mezinárodního práva a USA v poselství zaslaném do SSSR upozornily, že Izrael má právo na vojenskou odpověď.[5] Prohlášení o uzavření úžony ale Egypt nedoprovodil žádným vojenským opetřaním, čímž se zdůvodňuje, že Egypt tento akt neplánoval.

Izraelské ženy s dětmi v protileteckém krytu (osada Kfar Majmon)

Obecně se soudí, že ani v tomto okamžiku si žádná ze stran nepřála otevřenou válku (Egypt Izraeli nabídl obnovení gentlemanské dohody, podle které by izraelským lodím, které by při plavbě Tiranskou úžinou stáhly izraelskou vlajku a vyvěsily vlajku neutrálního státu, umožnil proplout, to však Izrael odmítl).[5] Nepřál si ji Násir, neboť třetina jeho armády byla umístěna v Jemenu (kde podporovala republikány v občanské válce), Izrael (politické vedení státu v čele s L. Eškolem preferovalo, na rozdíl od velení armády zdrženlivost)[10] ani SSSR, který, ačkoliv chtěl zatáhnout Egypt do izraelsko-syrských problémů, se obával přímé konfrontace s USA a ztráty vojenského a politického vlivu v regionu v případě pádu spřátelených režimů v arabských zemích, zejména v Sýrii.

Uzavření Tiranské úžiny Izrael použil jako casus belli pro pozdější vojenské akce (Egypt byl tímto aktem klasifikován jako agresor). Egypt jednal v rozporu s rezolucí OSN z roku 1957, v níž bylo zakotveno právo Izraele na používání úžiny, jakož i v rozporu s Úmluvou o pobřežních vodách a pobřežních oblastech, která byla přijata na konferenci o mořském právu 27. dubna 1958. Egypt se navíc řídil podmínkou, kterou dostal 22. května od SSSR; totiž že podpora Sovětského svazu arabským zemím je možná pouze za předpokladu, že Egypt nezaútočí první, neboť podpora agresora odporuje zahraniční politice Sovětského svazu. Podle jiných výkladů je ale uzavření Tiranské úžiny jako válečného aktu sporné, neboť Egypt se nikdy nestal signatářem Úmluvy o pobřežních vodách a pobřežních oblastech, navíc přes přístav Ejlat šlo pouze 5% izraelského zahraničního obchodu a během let 1966-67 neproplula Akabským zálivem ani jedna loď pod izraelskou vlajkou.

30. května navštívila syrská delegace Moskvu a požadovala záruky ochrany, ale nedosáhla ničeho. Ve vedení SSSR panoval názor, že Arabové jsou v případném konfliktu bez perspektivy, navíc si bylo sovětské vedení vědomo faktu, že USA svého spojence Izrael nenechá padnout a zasáhne i vojensky. Sovětský svaz by byl nucen také zasáhnout, čím by se konflikt rozrostl do celosvětové války. Tento názor byl oficiálně předán i egyptské delegaci v čele s ministrem obrany Šamsem Badránem. V rozporu s oficiálním stanoviskem politického vedení SSSR ubezpečili sovětští vojenští představitelé, včetně ministra obrany maršála Grečka, egyptskou delegaci o případné vojenské podpoře SSSR.[11] Aktivitu směrem k velmocem vyvíjel i Izrael. Přestože v izraelské vládě a zpravodajských službách převažoval názor, že se Egypt, přes posilování vojenské přítomnosti na Sinaji nechystá na útok, izraelský ministr zahraničí Abba Eban navštívil USA ve snaze získat souhlas amerického prezidenta Lyndona B. Johnsona s možným izraelským útokem. Izrael se tak chtěl vyhnout stavu z roku 1956, kdy byl Izrael společně s Velkou Británií a Francií v období Suezské krize mezinárodním společenstvím včetně USA prohlášen za agresora. Americký prezident odmítl možnost izraelského útoku, ale zároveň ubezpečil Ebana, že Izraeli útok ze strany arabských zemí nehrozí a samotný Izrael má americké sympatie a porozumění. Zároveň přislíbil otevření Tiranské úžiny mezinárodní námořní flotilou, což se ale nikdy neuskutečnilo.[12] Uzavření Tiranské úžiny bylo jedinou záminkou, kterou Izrael mohl využít pro útok proti egyptským pozicím na Sinaji. Pro preventivní útok hovořilo ale i posilování syrské a jordánské vojenské přítomnosti na severní hranici doplněné přísunem iráckých a saúdskoarabských posil.

Poněkud stranou sporu stálo Jordánsko, které mělo s Izraelem korektní vztahy (Jordánsko zároveň nepatřilo mezi režimy blízké SSSR). Zároveň ale jordánská propaganda společně s dalšími arabskými zeměmi kritizovala Násira za ustupování Izraeli, takže egyptský vůdce byl do konfrontace s Izraelem tlačen, jinak by ztratil svou pozici panarabského vůdce, kterou si pracně budoval. 30. května byla v Káhiře proto podepsána jordánsko-egyptská smlouva o vzájemné obraně a jordánská armáda byla podřízena egyptskému velení.

1. června byl na post izraelského ministra obrany díky veřejnému tlaku jmenován Moše Dajan, zastánce politiky tvrdého úderu proti Násirovi, jako odpověď na váhání premiéra Eškol, který zastával pozici umírněnou. Zároveň byl do vlády přizván i dlouholetý vůdce izraelské opozice Menachem Begin a vznikla izraelská celonárodní koalice. Diskuse v této koalici o tom, jak reagovat na uzavření Tiranské úžiny, vyústily ve vyhlášení tzv. Vyčkávacího období (waiting period) od 1. června po dobu 14 dnů. Izrael se tím chtěl vyhnout unáhlené vojenské akci a následné protiakci jako v roce 1956, kdy při Suezské krizi stály v OSN všechny státy včetně USA proti Izraeli. Vyčkávací období bylo ale předčasně ukončeno na zasedání izraelské vlády v noci ze 3. na 4. června; důvodem bylo uzavření jordánsko-egyptské smlouvy z 30. května a přistoupení Iráku do arabské koalice. Zároveň již bylo zřejmé, že iniciativa USA na vytvoření mezinárodní floty a následné diplomatické řešení sporu ztroskotala.

Krátce před samotným střetnutím spolu telefonicky hovořili egyptský prezident Násir a jordánský král Husajn. Husajn se v tomto rozhovoru zmínil o tom, že očekává, že Izrael brzy zahájí boj a že nepochybně v první řadě povede úder proti egyptskému letectvu. Násir jej ubezpečil, že přesně s tím počítá a je na to připraven. Egypt skutečně očekával letecký úder Izraele a podnikl i určitou přípravu na jeho včasné zachycení a odražení, ale šlo o amatérská opatření, která se ukázala být naprosto neúčinná.[13]

Těsně před zahájením bojů disponoval Egypt na Sinaji 8 divizemi čítajícími 80 tisíc vojáků a vybavených 800 tanky a 700 děly. Izrael proti nim postavil 3 divize, 600 tanků a 250 letadel. Další síly měl Izrael na severu, kde proti jordánským pozicím stály 4 izraelské brigády a proti Sýrii stály 3 brigády. Na druhé straně stálo proti Izraeli 7 jordánských brigád s 250 tanky a 5 syrských brigád s 250 tanky.[14]

• Hodinu po zahájení operace Moked zahájilo svůj postup na Sinaj a do Pásma Gazy i izraelské pozemní vojsko. Tři izraelské obrněné divize (pojmenované podle velitelů Tal, Joffe a Šaron) postupovaly proti sedmi egyptským divizím. Tankové jednotky generála Tala s 88 tanky Centurion a 66 tanky M48A2C jako severní křídlo útoku postupovaly směrem proti Rafahu a na osadu Chán Júnis západně od Gazy a po půldenních bojích postoupil do hloubky Sinaje. Do hloubky Sinaje se ve večerních hodinách dostaly i dvě brigády tanků Centurion, Shermann a Patton vedených generálem Šaronem (jižní křídlo útoku) a generálem Joffem (střední útok). Šaronovy jednotky útočily na egyptskou obrannou linii v oblasti pevnosti Bi´r Džifdžafa. Joffeho tankové jednotky postupovaly středem mezi oběma křídly směrem egyptskou pevnost Umm Katif-Kusseima-Abu Ageilla.

U křižovatky Bir Lahfan došlo k prvnímu většímu střetnutí izraelských Centurionů a egyptských T-55. O pohybu svých jednotek po celý první den Izrael mlčel, naproti tomu egyptský rozhlas vysílal zprávy o postupu svých jednotek a o významných vítězstvích egyptské armády. Na základě těchto mylných zpráv zahájily své útoky i syrská a jordánská armáda, očekávajíce podporu egyptské armády (která v té době již prchala ze Sinajského poloostrova). Syrské dělostřelectvo zahájilo ostřelování příhraničních oblastí Izraele a podniklo několik menších útoků, které byly odraženy. Po dvaadvacáté hodině byl z vrtulníků vysazen prapor izraelských výsadkářů nad egyptským dělostřeleckým opevněním Bi´r Džifdžafa, které během hodiny dobyl. Všem izraelským jednotkám se během prvního dne podařilo prolomit první egyptské obranné linie.

• Syrská a jordánská fronta byla M. Dajanem prohlášena za vedlejší a prioritou zůstala porážka egyptské armády. Izraelské vedení nepočítalo s většími boji proti Sýrii a Jordánku. Jordánský král byl Izraelem upozorněn, že IOS proti jordánským pozicím nezaútočí, pouze na útok odpoví. Pro boj s Jordánskem neexistoval žádný komplexní operační plán. Dílčí plán existoval pouze pro [[Skopus[horu Skopus]], izraelskou enklávu v Jordánskem ovládané části Jeruzaléma, kde se nacházela Hebrejská univerzita a nemocnice Hadassah, neboť na izraelské straně panovala obava, že by se toto území Jordánsko pokusilo obsadit. Jordánská armáda poté, její velení uvěřilo egyptským zprávám o těžkých izraelských ztrátách zaútočila na třech frontách: dělostřelecky ostřelovala západní Jeruzalém, letecky se pokusila napadat cíle v Izraeli a začala se přesouvat do jižního Jeruzaléma. Poté, co IOS zaznamenaly pohyb jordánské armády v jižním Jeruzalémě, ze severu vyslaly své jednotky s cílem obsadit přístupové cesty k hoře a následně celou horu.
• USA se na diplomatickém poli snažily zajistit neutralitu Sovětského svazu. To se podařilo, neboť i SSSR uvěřil egyptským zprávám o postupu a na půdě OSN žádal nezasahování do konfliktu, aby dal arabským armádám čas na dokončení vítězství.

Třetí den (7. červen)

David Rubinger: Výsadkáři u Zdi nářků, 7. června 1967

• V 10.15 se v izraelských rukách ocitla Chrámová hora a tím i celý Jeruzalém.[15]
• Přes pochybnosti ve velení izraelské jednotky pokračovaly v postupu do nitra Sinajského poloostrova, který se jim následně podařilo obsadit včetně Šarm-al-Šejku, čímž Izrael získal kontrolu na Tiranskou úžinou.
• Izraelské jednotky dále obsadily Západní břeh.

Čtvrtý den (8. červen)

Poškozená loď USS Liberty s vrtulníkem americké 6. floty

• M. Dajan vydal rozkaz k obsazení východního břehu Suezského průplavu.
• V Egyptě a Jordánsku bylo oznámeno přijetí rezoluce požadující zastavení palby.
• Izraelské vojenské letouny omylem zaútočily na americkou loď technického průzkumu USS Liberty. Bylo zabito 34 a zraněno 117 amerických námořníků.[16]

V okamžiku zahájení bojů měly obě velmoci (SSSR a USA) v prostoru Středozemního moře přítomny své námořní síly. Sovětský svaz vyslal do Středomoří eskadru ze sestavy Severní a Černomořské flotily čítající 40 lodí včetně 10 ponorek a doprovodných plavidel včetně tankerů. Spojené státy vyslaly eskadru ze sestavy 6. flotily čítající 2 letadlové lodi (America a Saratoga), 2 křižníky, 4 fregaty, 10 torpédoborců a ponorky.[17]

Sovětský svaz se postavil na stranu Egypta a Sýrie jako obětí agrese a 10. června přerušil s Izraelem veškeré diplomatické styky. Následně tento krok učinily další země sovětského bloku (s výjimkou Rumunska), což sovětský velvyslanec v USA Alexej Dobrynin hodnotil jako vážnou chybu, neboť se tím Sovětský svaz vyloučil z procesu blízkovýchodního urovnání.[17]

Z hlediska mírových rozhovorů se ukázaly stěžejními dvě události: přijetí Rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 242 a summit arabských zemí v Chartúmu v srpnu 1967. Rezoluce č. 242 byla z hlediska OSN kompromisem, ale ukázala se jako nepřijatelná pro všechny strany. Izrael, který vyklizení okupovaných území podmiňoval uzavřením mírových smluv, rezoluci odmítal proto, že v ní ani jednou nebylo zmíněno slovo Izrael. Navíc Izrael vyklizení obsazených území podmiňoval bezpečnostními zárukami (svobodné proplouvání Tiranskou úžinou a Suezským průplavem a nedotknutelnost hranic). Arabské země naproti tomu odmítaly rezoluci přijmout, protože z jejího kontextu vyplývalo, že jednou ze stran je právě Izrael. Přijetí rezoluce by se tedy rovnalo uznání státu Izrael. Kromě toho summit arabských zemí v Chartúmu výslovně zakazoval arabským státům vyjednávat s Izraelem (summitu se nezúčastnila Sýrie).

16. srpna 1995 v rozhovoru pro izraelský rozhlas obvinil Arie Jicchaki z Bar-Ilanovy univerzity armádu, že během šestidenní války izraelští vojáci z průzkumných jednotek zabili přibližně 1000 egyptských zajatců. Jicchaki během šestidenní války pracoval v IOS. V rozhovoru dále řekl, že tyto informace předložil Jicchaku Rabinovi, ale ten je společně s dalšími armádními špičkami utajil. Následně se objevila informace, že Jicchaki se svým obviněním snaží odvést pozornost od obvinění, že on sám byl zapleten do zabití 49 válečných zajatců během suezské války.

Zprávy o zabíjení egyptských zajatců byly prohlášeny za nepodložené, ale tisk následně přišel se svědectvími účastníků šestidenní války o dalších případech zabíjení.[20] Jicchak Rabin zprvu všechny tyto zprávy odmítl, později jeho úřad vydal prohlášení, že šlo o izolované incidenty. Vojenský historik Uri Milstein ve svém článku prohlásil, že zabíjení zajatců nebyla oficiální politika, ale v armádě panovala obecná atmosféra, že zabíjení zajatců je správné. Někteří velitelé to dělali, jiní to odmítli. Ale věděl o tom každý.[21]

21. září 1995 oznámila egyptská vláda nález dvou hromadných hrobů s pozůstatky 30-60 egyptských vojáků zabitých příslušníky IOS na Sinaji. Zástupce izraelského ministerstva zahraničí následně jednal s Egyptem o finančním odškodnění příbuzných zabitých vojáků, ale s ohledem na dvacetiletou promlčecí lhůtu platnou v Izraeli odmítl označit viníky.

Kapitáni Zorc a Stočič, bývalí příslušníci jugoslávského kontingentu v jednotkách UNEF, který tvořil nárazník mezi izraelskými a egyptskými jednotkami, shodně zpochybnili tvrzení o popravě 250 egyptských zajatců. Sdělili, že pokud by k takové akci v prostoru umístění jugoslávské jednotky, jak se tvrdí, došlo, museli by o tom vědět.[22]

Izraelský generál Matitjahu Peled pět let po skončení války, 19. dubna 1972, prohlásil: „Teze, že v červnu 1967 nad námi viselo nebezpečí genocidy a že Izrael bojoval za svoji fyzickou existenci, je bluf, který se zrodil a vyvinul po válce.“[23]