Jásir Arafat

Patřil ke spoluzakladatelům největší palestinské ozbrojené organizace Fatah. Od roku 1965 stál v jejím čele. Většinu svého života strávil bojem za právo na sebeurčení Palestinců.

Pod jeho vedením Fatah postupně nahradil ozbrojený boj jako hlavní metodu na cestě k nezávislosti hledáním politických způsobů řešení. To vedlo ke sporům a konfliktům s extrémistickými palestinskými organizacemi jako Hamas a další. V roce 1974 OOP dostala status pozorovatele při OSN. V důsledku toho její představitel získal větší prostor k propagaci palestinských zájmů na mezinárodní scéně. V roce 1988 Arafat vyhlásil vznik Nezávislého palestinského státu a v roce 1989 byl v Tunisu jmenován exilovým prezidentem Palestiny. V devadesátých letech se zasloužil o odstranění článků deklarujících nutnost zničení státu Izrael z Palestinské charty.^[zdroj?]

Šéf rumunské depozitury KGB a šéf rumunské tajné služby generál Ion Mihai Pacepa ve svých knihách uvádí, že OOP byl projekt KGB a Jásir Arafat byl vycvičen v KGB.[2][3][4] OOP byla desetiletí financována a zásobována ze států socialistického bloku (Semtex z Československé socialistické republiky). Ion Mihai Pacepa, Viktor Suvorov a Stanislav Luněv uvádějí, že za vznikem novodobého islámského terorismu stojí SSSR, jednou z prvních akcí bylo financování a zásobování OOP a vyškolení jeho čelných představitelů včetně Jásira Arafata.[5][6][7] Terorismus SSSR viděl jako efektivnější taktiku oproti standardní vojenské operaci proti Izraeli, které vždy skončily prohrou. Toto potvrzuje např. Wallace Edward Brand z University of California[3] nebo Marius Laurinavičius, Senior Analyst, EESC ve své práci Do traces of KGB, FSB and GRU lead to Islamic State?[8] Generál KGB Alexandr Sacharovskij řekl: "V dnešním světě, kdy jaderné zbraně mají zastaralou vojenskou sílu, terorismus by se měl stát naší hlavní zbraní."[4]

Arafat vstoupil do mírových jednání s Izraelem (v Madridu a později Oslu), které vedly k uzavření dohody (13. září 1993 ve Washingtonu) o autonomii v Pásmu Gazy a Jerichu. Dohoda byla uzavřena pod patronátem prezidenta USA Billa Clintona. Spolu se Šimonem Peresem a Jicchakem Rabinem dostal Nobelovu cenu za mír v roce 1993. Jeden z pěti členů výboru, který rozhoduje o udělení této ceny, vzápětí odstoupil ze své funkce na protest proti udělení ceny vůdci organizace, kterou označil za teroristickou.[9] V roce 1995 podepsal Arafat dohodu o rozšíření autonomie (tzv. Oslo II). Dne 20. ledna 1996 proběhly na území Palestinské autonomie volby, byla zvolena Palestinská rada a Jásir Arafat se stal prezidentem. Sídlem Arafatem vedené Palestinské autonomie se stal Ramalláh na Západním břehu Jordánu.

Jicchak Rabin, Bill Clinton a Jásir Arafat během jednání v Oslu 13. září 1993

Očekávaným vyústěním mírových jednání mezi Izraelem a Palestinci mělo být vytvoření palestinského státu v Pásmu Gazy a na Západním břehu Jordánu. Situaci komplikovala řada židovských osad na obou územích a ohrožování Izraele palestinskými sebevražednými atentátníky (v únoru a březnu 1996 bylo spácháno pět sebevražedných atentátů, při nichž zemřelo 76 lidí. Izrael odpověděl uzávěrou Západního břehu a pásma Gazy, aby zamezil průniku teroristů). Možnosti dosažení konečné dohody se snížily poté, co byl zvolen premiérem Izraele Benjamin Netanjahu (1996–1999). Po nástupu Ehuda Baraka (1999–2001) Izrael nabídl na summitu v Camp Davidu (červenec 2000) Palestincům pro jejich stát celé Pásmo Gazy a některé enklávy na Západním břehu Jordánu. Návrh však nepočítal se začleněním Východního Jeruzaléma do budoucího Palestinského státu. Realizace návrhu by znamenala vyklizení téměř všech vzdálenějších židovských osad na Západním břehu. Bylo zřejmé, že větší ústupek Izrael Palestincům zastupovaným Arafatem nabídnout nemůže.^[zdroj?] Arafat tento návrh odmítl.

Jednání ještě nějakou dobu pokračovala z iniciativy americké administrativy (summit v Šarm aš-Šajchu, 17. 10. 2000; mírové rozhovory ve Washingtonu, 19.–23. 12. 2000; summit v Tabě, 21.–27. 1. 2001), ale odmítnutí Barakova návrhu a rostoucí nepřátelství, které posléze přerostlo ve vypuknutí druhé palestinské intifády, vedly k radikalizaci obou stran. V procesu mírového uspořádání nastaveného dohodami z Oslo již nebylo možné pokračovat. Většina izraelských politiků přestala Arafata považovat za seriózního partnera k jednání. V březnu 2002 označili Izraelci Arafata za nepřítele a zakázali mu opustit jeho sídlo v Ramalláhu.[10]

Podle knihy „Rudé horizonty“ bývalého šéfa rumunské tajné služby Iona Pacepy (vydané roku 1987) byl Jásir Arafat homosexuálně orientován.[11][12] V roce 1990 se však tajně oženil s 26letou Suhou, která 27. srpna 1995 ve Francii porodila jejich jediného potomka dceru Zahwu.[13]

Nemocný Jásir Arafat se 29. října 2004 vydal na léčení do Paříže. Byl to jeho první výjezd z Ramalláhu po třech letech. Na začátku listopadu se Arafatův stav značně zhoršil, a proto část pravomocí týkající se bezpečnosti a financi byla předána premiérovi Palestinské autonomie Ahmadu Kurájovi. Izraelská armáda na Západním břehu Jordánu a v Pásmu Gazy byla z tohoto důvodu uvedena do stavu pohotovosti.

Dne 4. listopadu 2004 se v agenturách objevily zprávy o tom, že Arafat zemřel, ale francouzští lékaři později zprávy dementovali. Arafat se nacházel ve stavu klinické smrti a hlubokém kómatu 4. stupně a tělesné funkce byly udržovány při životě jen lékařskými přístroji. Zemřel v časných ranních hodinách 11. listopadu.

• Řád Playa Girón – Kuba, 1974[20][21]
• Řád Bílého lva I. třídy s řetězem – Československo, 18. října 1989[22]
• velkokříž Řádu za zásluhy – Portugalsko, 10. listopadu 1993[23]
• velkokříž Řádu dobré naděje – Jihoafrická republika, 1998[24]
• velkokříž s řetězem Řádu zásluh o Italskou republiku – Itálie, 19. února 1999[25]
• Řád knížete Jaroslava Moudrého I. třídy – Ukrajina, 1999
• řetěz Řádu velkého dobyvatele – Libye
• velkokříž Řádu Ouissam Alaouite – Maroko
• velkokříž Řádu za občanské zásluhy – Španělsko
• velkostuha Řádu republiky – Tunisko