Slovinsko

Oblast současného Slovinska byla osídlena již v období starší doby kamenné, což potvrzují kamenné a kostěné nálezy. Řecké a římské prameny zmiňují, že v období kolem 2 tisíciletí př. n. l. byla oblast osídlena Ilyry. Právě od názvů některých ilyrských kmenů vznikla pojmenování některých jadranských oblastí – Dalmácie (kmen Dalmátů) či Istrie (kmen Histri). Kolem roku 1000 př. n. l. v oblasti pravděpodobně založili v rámci svých kolonizačních aktivit osady Řekové.[14] V době železné osídlili oblast Keltové. Nejvýznamnější keltský kmen – Norikové – založil v prostoru současných rakouských Korutan první státní útvar, jenž pozdější římské prameny označují za Norické království. Centrum království se nacházelo přibližně 7 kilometrů na sever od dnešního Klagenfurtu. Od druhého století př. n. l. mělo království obchodní styky s Římem, s čímž souvisel vznik římských měst – Emony, Poetovie, Nevioduna.[15] Římané se Norického království zmocnili v období let 15 až 10 př. n. l. V této době byla také ustavena římská provincie Noricum. Od čtvrtého století našeho letopočtu byla římská přítomnost ohrožována celou řadou barbarských kmenů. Ty v roce 379 vyplenily jedno z největších římských měst v oblasti – Poetovii (dnešní Ptuj).[16] V pátém století z oblasti panonské nížiny protáhli Hunové, stejnou cestou poté prošli i Ostrogóti. V polovině šestého století přišel do oblasti dnešního Slovinska germánský kmen z panonské nížiny – Langobardi. Vykopávky z okolí Kranje naznačují, že určitou dobu prostor současného Slovinska obývali. Po odchodu Langobardů přicházejí v šestém století do alpských údolí slovanské kmeny – tzv. alpští Slované.[16]

Karantánie (880)

Existují dvě hypotézy o příchodu alpských Slovanů do oblasti. V současnosti je všeobecně přijímána a doložena teze, že prostor Slovinska byl osídlen dvěma vlnami obyvatel: první vlna dorazila kolem roku 550 ze severu z oblastí osídlených západními Slovany. Nálezy, které by tuto tezi potvrdily, byly nalezeny až na sklonku dvacátého století při výstavbě dálnice v okolí Mariboru. Druhá vlna přišla později podél řek Drávy a Sávy z jihovýchodu.[17] V minulosti – v dobách Jugoslávie – za neexistence nálezů, které by prokazovaly vazbu se severními oblastmi, byla podporována představa, že celý prostor byl osídlen právě z jihovýchodu, což mělo potvrzovat jednotný původ jižních Slovanů. Slované byli ze západu zafixováni langobradským limes a ze severu Karavankami, kam byli vytlačeni německou kolonizací, jež probíhala od osmého století.

Fredegardova kronika hovoří o vládě Valuka, jenž měl být Sámovým vrstevníkem a spojencem zapojeným do kmenového svazu vzniklým k obraně proti Avarům. Poprvé v roce 670 se o zemi, v níž žijí alpští Slované, hovoří jako o Karantánii (Carantania, civitas Carantana), jejímž jádrem byly dnešní Korutany. Anonymní ravennský autor pro alpské Slovany použil starého keltského pojmenování. Také langobardští historici používali pro alpské Slovany pojmenování Karantánci. Centrem Karantánie byl Krnski grad (Karnburg) ležící nedaleko dnešního Klagenfurtu. V čele karantánských Slovanů byl kníže, na jehož výběru se podíleli tzv. kosezové. Jednalo se o vojenskou družinu, která vznikla z někdejších svobodných sedláků.[18] Když kolem roku 740 zesílily útoky Avarů, požádali karantánští Slované o pomoc Bavory. V roce 745 za vlády knížete Boruta Karantánci dobrovolně přijali ochranu a politickou nadvládu Bavorů a skrze tuto nadvládu dochází k nové vlně christianizace (první proběhla již v římských dobách). Z Bavorska přišli do současného slovinského prostoru misionáři, jako rukojmí přijala v Bavorsku křesťanství i první karantánská knížata – Gorazd a Hotimir. Hotimir si od salcburského biskupa vyžádal chorbiskupa a touto funkcí byl pověřen Ir Modestus, z jehož spisů vyplývá, že vzpoury proti pokřesťanštění byly Bavory násilně potlačovány. Jakmile se v roce 788 stalo Bavorsko součástí Francké říše, dostala se i doposud v zásadě autonomní Karantánie pod franckou nadvládu. Z pramenů vyplývá, že v osmém století jižně od Karavanek existovalo malé slovanské knížectví – Karniola – s centrem v někdejším opevněném středisku Keltů i pozdějších Římanů Carnii (dnešní Kranj). V roce 795 spojená vojska Franků, Karantánců a Karniolců drtivě porazila v Panonské nížině Avary. Karantáncům i Karniolcům bylo tažení proti Avarům Franky přikázáno. V letech 819 až 823 se Slované z Karantánie a Karnioly připojili k protifranckému povstání Ljudevita Posávského. Po potlačení povstání byla politická autonomie těchto knížectví fakticky zlikvidována a dosavadní slovanská knížata byla zbavena své moci. Na území někdejší Karnioly vznikla Kraňská marka. Všechny vyšší sociální skupiny byly tvořeny příslušníky nového německého etnika, Slované – označovaní jako Vindové – žili zejména na jihu jako rolníci.[19] Ze zde vládnoucích, původem zahraničních rodů, se důrazněji prosadili zejména Eppensteinové[20], Spanheimové[21] a Celjští, kteří díky úspěšné sňatkové politice dosáhli hodnosti říšských knížat.[22][pozn. 1] Německá nadvláda znamenala germanizaci slovinských osad na sever od Drávy. K uchování národní identity přispěla místní inteligence, tvořená zejména katolickými duchovními.[23] Až do 11. století si podstatná část slovanského obyvatelstva udržela do značné míry svobodné postavení a řídila se vlastními zákony. Pod tlakem feudálních vrstev se postupně svobodní rolníci měnili v polosvobodné či v poddané. Je doložena i existence otroků. Hospodaření se soustředilo do dvorců zakládaných panovníkem a jeho velmoži.[24] Podstatný rozvoj společnosti je spojen s urbanizací, k níž docházelo od 9. a 10. století. Vznikající nebo dále se rozrůstající města a jejich obyvatelé byli svobodní, postupem času získávali další výhody a privilegia. Vedle ražení mincí a vybírání poplatků se jednalo například i o právo na stavbu hradeb, volení vlastní samosprávy a další. V souvislosti s tím se vytvářelo na dnešním slovinském území i městské právo.[25][pozn. 2] Význačným pozemkovým vlastníkem byla i církev, těžící z četných donací. Významnou pozici zde měl akvilejský patriarchát a některá biskupství, zejména freisinské a bamberské, vedle nich vznikaly v zemi od roku 1000 i benediktinské kláštery. Tento vývoj se promítl i do kulturní oblasti, kde působily různé vlivy z okolních zemí.[26] Ve vrcholném a pozdním středověku se původní dvorce rozpouštěly ve prospěch menších usedlostí, na nichž robotovali sami poddaní rolníci výměnou za finanční obnos. Rolník byl povinen omezený počet dnů v roce robotovat a odvádět vrchnosti naturální, později peněžité, dávky. Dosud pokračující germanizaci obyvatelstva zastavila zhruba od 15. století imigrace slovanského obyvatelstva ze zemí ohrožených Turky. Pokračoval rozvoj měst, jejichž společenské elity mluvily nejčastěji německým jazykem.[27]

Jedna ze stran Frisinských zlomků

Podoba jazyka Karantánců je zachycena v tzv. Frisinských zlomcích pocházejících z období kolem roku 1000, kdy freisinské biskupství sestavilo pro potřeby svého kostela ve Spittalu převážně latinský liturgický kodex, v němž se nacházejí tři slovanské texty – vzorec všeobecné zpovědi, krátké kázání o hříchu a pokání a krátká zpovědní modlitba. Frisinské zlomky jsou nejen nejstarší literární památkou ve Slovinsku, ale také nejstarší latinkou zaznamenaný slovanský text vůbec.[28]

Po ustavení Svaté říše římské vznikla sloučením hrabství a pohraničních marek Velká Karantánie sloužící k ochraně jižní hranice před maďarskými výboji na jižní hranici říše. Právě římská hranice na Sotle a Kolpě vymezila východní a jihovýchodní hranici slovinského etnického prostoru.[29] Díky německé kolonizaci Podunají a vytlačení Slovanů z prostoru Balatonu Maďary došlo k rozdělení souvislého slovanského osídlení. Velká Karantánie existující v období let 976 až 1077 byla tvořena Karantánským vévodstvím a několika markami: Karantánskou, Podrávskou, Saviňskou, Kraňskou (Posávskou), Istrijskou, Furlanskou a Veronskou.[30] Postupně se od vévodství oddělila Veronská a Furlanská marka, později také Karantánská marka. Nejsevernějším hrabstvím Karantánské marky bylo hrabství Steyer, které marce dalo nové označení – Štýrsko.[31] Rod Andechs-Meranů vládnoucí Posávské marce získal postupně i jižní část Saviňské marky, čímž byl dán základ vzniku nové země – Kraňska, kde většinu měli Slované. Název není odvozen od Kraňské marky, ale od slovanského označení Krajina používaného pro označení pohraniční marky.[32] V roce 1251 připojil ke svým državám český král Přemysl Otakar II. Štýrsko a v roce 1270 také Korutany, Kraňsko a některé enklávy ve Furlansku. Český král zde byl zastupován místodržiteli – hejtmany, kteří většinou pocházeli z řad české šlechty. V roce 1276 byl Přemysl Otakar II. donucen své alpské země předat Rudolfu Habsburskému.[33]

Po roce 1335 se v rukách Habsburků kumulovala další území, která získali od gorických hrabat. V roce 1382 se ze strachu před Benátčany dalo pod ochranu Habsburků přístavní město Terst. Mimo habsburské panství zůstávalo jen Gorické hrabství a města na pobřeží severní Istrie, která ovládala Benátská republika. Konkurenty Habsburků však byl rod Celjských. Tento rod německých hrabat pocházel původně z panství v okolí hradu Žovnek (Sovneg). Celjský hrad rod získal v roce 1341. Rodovým znakem Celjských byl modrý štít se třemi šesticípými zlatými hvězdami, který byl převzat do současného státního znaku Slovinska. Na konci čtrnáctého století zachránil Heřman II. Celjský Zikmunda Lucemburského před utopením v Dunaji, což mělo za následek mocenský vzestup rodu a v roce 1436 i povýšení do hodnosti říšských knížat. Celjští, jejichž panství se vyvíjelo zcela nezávisle na Habsburcích, zamýšleli svou sňatkovou politikou propojit svůj rod s dalšími rody v Chorvatsku, v Bosně a v Srbsku. Rod byl propojen i s Lucemburky, když si za svou manželku vzal Hermanovu dceru Barboru sám císař Zikmund. V roce 1443 uzavřeli Celjští s Habsburky smlouvu, v níž se dohodli na vzájemném dědictví v případě, že jeden z rodů vymře po meči. Ulrich II. – poslední z Celjských – měl za manželku dceru srbského despoty Đorđe Brankoviće a v polovině patnáctého století byl ustaven královským náměstkem v Uhrách. Žárlivost maďarské šlechty vyústila v Ulrichovu vraždu při jeho návštěvě uherského hraničního města na Dunaji Bělehradu v roce 1456. Dle indicií stál za vraždou László Hunyadi. Ulrichem vymřel rod Celjským po meči, a tak se jejich panství dostalo Ulrichovou vraždou do habsburských rukou. Definitivně Habsburkové ovládli slovinské etnické území – s výjimkou Benátčany ovládaných okrajových území v severním Furlansku – na začátku šestnáctého století.[34]

Kozlerova mapa slovinských zemí, tzv. Velké Slovinsko

Vymřením zdejších dynastií a získáním jejich území se utvrdilo postavení habsburské dynastie v regionu, zejména po roce 1526, kdy jejich vláda zahrnovala již všechny slovinské země.[22] Území Slovinska tak bylo po několik následujících století, s výjimkou let 1809 až 1814, kdy bylo součástí Ilyrského království, pod vládou Habsburků.[35][36] Od 15. století trpělo zdejší obyvatelstvo intenzivními a často se opakujícími loupeživými nájezdy osmanských jednotek. To vytvářelo, spolu se špatnými sociálními podmínkami, předpoklady k rolnickým povstáním.[22] K těm pak opakovaně docházelo, a to v letech 1473 až 1478 a 1515.[35] Povstání bylo vojensky potlačeno, jeho vůdcové popraveni a byla zavedena nová daň – povstalecká dávka. I další pokusy o povstání byly krvavě potlačeny.[37]

Postavení Slovinců zlepšily reformy Marie Terezie a Josefa II.[23] V té době existovala na území Slovinska korunní země Kraňsko a dále části dalších korunních zemí: Korutan, Štýrska, Gorice a Gradišky, Istrie, jakož i malá část Uherska (Zámuří).[38] Od šedesátých let 19. století se formovaly moderní slovinské občanské síly.[39] Po zahájení první světové války byl vyhlášen výjimečný stav, došlo ke zrušení řady politických svobod a byla zpřísněna cenzura.[40] V květnu 1917 přednesl na zasedání parlamentu Anton Korošec Májovou deklaraci, kterou podepsalo všech 22 jihoslovanských poslanců vídeňského parlamentu, v níž požadovali, aby bylo vytvořeno samostatné státní těleso Slovinců, Chorvatů a Srbů pod vládou habsbursko-lotrinské dynastie.[41] V říjnu 1918 si již Slovinci uvědomili, že reforma Rakousko-Uherska není možná a že o budoucnosti rozhodne mírová konference, na níž se budou domáhat práva na sebeurčení. Rozchod s habsburskou monarchií se datuje 11. říjnem 1918, kdy slovinská reprezentace odmítla možnost podílet se na vídeňské vládě.[42]

Slovinci opustili habsburské soustátí 29. října 1918, když v Záhřebu vznikl Stát Slovinců, Chorvatů a Srbů (od prosince 1918 po spojení se Srbským královstvím Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, od října 1929 Království Jugoslávie).[43][44] Rapallskou smlouvou z 12. listopadu 1920 připadlo Přímoří, Goricko, Terst, Istrie a větší část západního Korutanska (Notraňsko) Itálii, plebiscitem v Korutanech 10. října 1920 připadly téměř celé Korutany Rakousku, v Maďarsku zůstalo několik slovinských vesnic v Prekomurji.[38]

Slovinští komunističtí partyzáni

Po okupaci Jugoslávie v dubnu 1941 bylo území dnešního Slovinska rozděleno mezi Německo (severovýchod), Itálii (jihozápad) a Maďarsko (Prekomurje).[23][39] V německé okupační zóně docházelo k násilné germanizaci a vysidlování etnických Slovinců. Italská vláda poskytla své části Slovinska částečnou autonomii. Část slovinské politické elity pak s Italy kolaborovala.[39] Již v červenci 1941 začalo ozbrojené povstání proti okupantům.[35] Nejvýznamnějším subjektem národněosvobozeneckého boje se stala Osvobozenecká fronta.[23] V roce 1943 byla dolomitským prohlášením formálně uznána role komunistů jako vůdců odboje.[45]

V listopadu 1943 se Antifašistická rada národního osvobození Jugoslávie usnesla o obnovení Jugoslávie na federálním základě.[9] Jednou z federálních jednotek se mělo stát i Slovinsko.[10] Od počátku roku 1944 se začali komunisté připravovat na převzetí politické moci v poválečném Slovinsku. Aby se zabránilo návratu vícestranického systému, bylo rozhodnuto o vytvoření lidové vlády, jež bude právě pod vedením komunistů. 19. února 1944 se v Črnomelju Slovinský národněosvobozenecký výbor přejmenoval na Slovinskou národněosvobozeneckou radu a současně se prohlásil za nejvyšší zákonodárný a zastupitelský orgán ve Slovinsku.[46]

V roce 1945 bylo Slovinsko poprvé v historii uznáno za státní útvar. V roce 1947 získalo Slovinsko část západních území, která po první světové válce připadla Itálii.[23] V roce 1954 pak bylo mezi Itálii a Jugoslávii rozděleno i sporné území v okolí Terstu.[39] Slovinsko v rámci jugoslávské federace bylo nejprve lidovou republikou a od roku 1963 socialistickou. V průběhu šedesátých let se začaly objevovat rozpory s centrem (např. Silniční aféra), které skončily odstavením reformních komunistů (Stane Kavčič) a upevněním pozic konzervativců.[47]

Slovinská válka za nezávislost

Rozklad Jugoslávie začal smrtí maršála Tita v květnu 1980. Na jaře 1987 vyšlo další číslo časopisu Nova revija, v němž byly zveřejněny příspěvky France Bučara, Petera Jambreka, Tine Hribara, Ivana Urbančiče a Jože Pučnika, ve kterých napadli vedoucí úlohu komunistů, centralistické vedení jugoslávské politiky a formulovali cíl slovinského národa, kterým má být samostatný slovinský stát jako součást jugoslávské konfederace.[48] Následný demokratizační proces prováděný především formou ústavních dodatků realizovali sami slovinští komunisté. V květnu 1989 zveřejnila slovinská opozice Májovou deklaraci, v níž požadovala ustavení suverénního slovinského státu a svobodu rozhodování o vnějších svazcích. Komunisté v reakci vydali Základní listinu Slovinska, která také hovořila o suverenitě, ale hlásila se také k reformované jugoslávské federaci.[49] V dubnu 1990 proběhly první poválečné svobodné volby, které přinesly vítězství opozičního bloku DEMOS v parlamentních volbách a Milana Kučana ve volbách předsedy Předsednictva. V prosincovém referendu se většina hlasujících vyjádřila pro samostatnost.[39] Nezávislost Slovinsko vyhlásilo 25. června 1991, na což okamžitě reagovala Jugoslávská lidová armáda. Proběhla krátká slovinská válka za nezávislost, zvaná též desetidenní válka.[50] V ní byly slovinské ozbrojené síly nečekaně úspěšné.[51] Pod patronací Evropských společenství byla v červenci sjednána Brionská deklarace, která znamenala ukončení bojů ve Slovinsku, ale také vyhlášení tříměsíčního moratoria na nezávislost.[52] Po uplynutí moratoria potvrdila slovinská skupščina nezávislost.[53] V lednu 1992 uznala Slovinsko většina členů OSN.[39]

Samostatnost Slovinska přinesla spory s Chorvatskem v otázce jaderné elektrárny Krško a hranic. Jaderná elektrárna byla budována z finančních prostředků obou republik a tento problém se podařilo vyřešit v letech 1993 až 1996. Hraniční spor se týkal především přístupu Slovinska do mezinárodních vod, kdy pobřežní pás Chorvatska od mezinárodních vod odloučil slovinské přístavy Koper, Izola, Portorož a Piran.[54] Hraniční spory stále nejsou definitivně vyřešeny (květen 2011).

Spory vyvstaly také ve vztazích s Itálií, která zpochybnila některé s bývalou Jugoslávií uzavřené dohody, které se týkaly osob, které po přiřčení území v okolí Terstu Jugoslávii zůstaly v Itálii a přišly o svůj majetek v Jugoslávii. Výsledkem těchto sporů byla blokace slovinských přístupových rozhovorů do Evropské unie. Dohoda o přidružení Slovinska k EU byla podepsána v červnu 1996, když Italové akceptovali slovinské řešení – přijetí zákona umožňujícího občanům EU čtyři roky po ratifikaci vstoupit na trh s nemovitostmi.[54]

Slovinsko se 1. května 2004 stalo členským státem Evropské unie a 1. ledna 2007 nahradili Slovinci svou národní měnu tolar eurem.

Prezident republiky je představitelem Republiky Slovinsko a vrchním velitelem ozbrojených sil Republiky Slovinsko.[65] Funkce prezidenta republiky je neslučitelná s výkonem jakékoliv veřejné funkce či povolání.[66] Do účinnosti ústavy z roku 1991 mělo Slovinsko kolektivní hlavu státu – Předsednictvo. První prezidentské volby se uskutečnily 6. prosince 1992 a jejich vítězem se stal Milan Kučan, který již od dubna 1990 vykonával funkci předsedy Předsednictva.[67]

Hlavou státu byl v letech 1945 až 1974 předseda Skupščiny, v letech 1974 až 1992 Předsednictvo, resp. jeho předseda, a od roku 1992 prezident.[68][69] Současným slovinským prezidentem je Borut Pahor.

Zákonodárné sbory vznikly po druhé světové válce. Do roku 1953 byl slovinský parlament jednokomorový, v letech 1953 až 1963 dvoukomorový, poté do roku 1974 pětikomorový a v letech 1974 až 1991 tříkomorový.[70] Dnes se pod pojmem parlament souhrnně označuje Státní shromáždění a Státní rada, které jsou však ústavně konstruovány bez podřazení pod společný subjekt.[71] Současný slovinský parlament je z obecného hlediska nastaven jako nedokonalý dvoukomorový s výraznou převahou dolní komory (Státního shromáždění).[72]

V čele zákonodárných sborů a jejich komor stál vždy předseda, v letech 1946 až 1953 pak ještě existoval i kolektivní orgán – Prezídium Skupščiny.[70][73][74] V letech 1953 až 1974 byl předseda Skupščiny zároveň nejvyšším představitelem republiky.[68] V současnosti má svého předsedu Státní rada i Státní shromáždění.

Nejvyšším orgánem moci výkonné je Vláda Republiky Slovinsko. Z hlediska ústavy a zákonů se vláda jeví – podobně jako za účinnosti socialistické ústavy – jako výkonný výbor parlamentu, což však v praxi již tak jednoznačné není.[75]

Soudní moc ve Slovinsku je tvořena Ústavním soudem, Nejvyšším soudem – jako nejvyšším soudním tělesem – pod nímž se nacházejí vrchní soudy a Vyšší pracovní a sociální soud. Pod vrchními soudy jsou soudy krajské a okresní, pod Vyšším pracovním a sociálním soudem jsou pracovní soudy a Pracovní a sociální soud.[76]

Do roku 1918 byl vývoj slovinského soudnictví ovlivňován příslušností k podunajské monarchii, v období let 1918 až 1991 – s přestávkou za druhé světové války – pak vývojem ve státu jižních Slovanů.

Současná soustava obecných soudů je tvořena 44 okresními soudy (okrajna sodišča), které jsou podřazeny pod jeden z jedenácti krajských soudů (okrožna sodišča), které jsou rozděleny mezi čtyři vrchní soudy (Višja sodišča). Na vrcholu soustavy se nachází Nejvyšší soud Republiky Slovinsko (Vrhovno sodišče).[76] a úrovni vrchních soudů existuje ještě Správní soud (Upravno sodišče) a Vrchní pracovní a sociální soud (Višje delovno in socialno sodišče), pod který patří tři pracovní soudy a jeden pracovní a sociální soud.[77] Ve Slovinsku existuje také Ústavní soud. Výjimečné soudy a v době míru vojenské soudy se z dikce ústavy nevytvářejí.[78] Podle ústavy jsou soudci slovinských soudů vázáni ústavou a zákonem.[79] Specifickou institucí je Rozpočtový soud (Računsko sodišče), jenž funguje jako orgán pro přezkoumání státních účtů, státního rozpočtu a všech veřejných výdajů.[80] Rozpočtový soud však nelze řadit mezi ostatní soudy, neboť se s ohledem na své zakotvení nachází zcela mimo moc soudní.[81]

Ve Slovinsku existuje vícestranický systém. Vývoj je rozdělován do čtyř fází: do 1945, do 1986, do 1991, od 1992.[82] První fáze vývoje slovinského stranického systému v období od devadesátých let devatenáctého století do čtyřicátých let dvacátého století byla ve znamení rozvoje občanské společnosti a vytváření prvních politických stran.[83] V důsledku politického vývoje byla na sklonku tohoto období faktická legální politická činnost znemožněna.[82] Od konce druhé světové války až do roku 1986 existovala jedna politická strana – Svaz komunistů Slovinska, organizačně začleněná do Svazu komunistů Jugoslávie.[84] Vedle strany existovala soustava společensko-politických organizací.[85] V letech 1986 až 1991 došlo k přechodu k pluralitnímu stranickému systému.[86] Od roku 1992 funguje současný stranický systém.[82]

Relevantní politické strany současné politické scény jsou zejména Sociální demokraté (Socialni demokrati – SD), Slovinská demokratická strana (Slovenska demokratska stranka – SDS), ZARES – Nová politika (Zares – Nova politika), Demokratická strana důchodců Slovinska (Demokratična stranka upokojencev Slovenije – DeSUS), Slovinská národní strana (Slovenska nacionalna stranka – SNS) a Liberální demokracie Slovinska (Liberalna demokracija Slovenije – LDS).[87]

Historická území Slovinska:
1 Přímoří; Kraňsko: 2a Horní Kraňsko
2b Vnitřní Kraňsko, 2c Dolní Kraňsko
3 Korutany; 4 Dolní Štýrsko; 5 Zámuří

Jako tzv. „slovinské země“ byly označovány Kraňsko (s centrem v Lublani), Dolní Štýrsko (s centrem v Mariboru), Korutany (s centrem Celovci), Gorice a Gradiška (s centrem v Gorici), Terst, Istrie (s centrem v Pule) a Zámuří (s neoficiálním centrem v Murské Sobotě).[88] Po první světové válce zůstala Slovincům jen v zásadě etnicky homogenní území Kraňska, Dolní Štýrsko a Zámuří, kde byla početná maďarská menšina. V meziválečném období byla nejprve dosavadní územní organizace rozbita, v roce 1929 pak prakticky veškerá slovinská území připadla k Drávské bánovině.[89][90]

Po druhé světové válce došlo ke korektuře jugoslávsko-italské hranice, když byla k Jugoslávii připojena území, která po první světové válce Itálie zabrala. Istrie, kde po odsunu Italů měli většinu Chorvaté, se stala součástí Chorvatska.[91] V důsledku sovětsko-jugoslávské roztržky nebyly naplněny úvahy o připojení Korutan (na úkor Rakouska) a celého území Terstu (na úkor Itálie) k Jugoslávii.[92][93]

Ke správní reformě došlo v roce 1952, kdy bylo Slovinsko rozděleno na 19 okresů (okraji), tvořené třemi městy (z toho jedno hlavní město – Lublaň) a 371 občin (z toho 44 městských občin).[94] Od roku 1955 již existovaly jen občiny, jejichž počet postupně klesal – od 130 v roce 1955 na 60 v roce 1982.[94] V roce 1982 se počet občin zvýšil na 65, aby v roce 1990 opět klesl na 62.[94] Po osamostatnění Slovinska se vedly diskuse o reformě systému. V současnosti je ve Slovinsku 212 občin, z nichž 11 má status městské občiny.[95] Poslední z občin, Ankaran, vznikla v červnu 2011 rozhodnutím Ústavního soudu.[96]

Ačkoliv původní koncepce počítala s tím, že po druhých volbách do orgánů občin (1998[97]) bude přijata zákonná úprava krajského zřízení, doposud se tak nestalo.[98][99]

Slovinsko se stalo samostatným svrchovaným státem 25. června 1991, 26. června 1991 bylo Slovinsko uznáno Chorvatskem.[100] 7. července 1991 byla Brionskou deklarací účinnost aktů z 25. června 1991 na tři měsíce přerušena. V říjnu 1991 potvrdilo Slovinsko svou vůli opustit Jugoslávii. Následně ho uznaly některé bývalé státy SSSR, 19. prosince 1991 bylo Slovinsko uznáno Islandem, Švédskem a Spolkovou republikou Německo.[100] Vatikán Slovinsko uznal 13. ledna 1992, San Marino 14. ledna 1992 a Evropská společenství pak 15. ledna 1992.[100] ČSFR uznala Slovinsko společně s Chorvatskem 16. ledna 1992.[101] Spojené státy americké uznaly Slovinsko 7. dubna 1992.[102]

Slovinsko je od 28. března 2004 členem NATO, od 1. května 2004 členem Evropské unie, od 1. ledna 2007 členem Evropské měnové unie, od 21. července 2010 pak i OECD.[103][104] V letech 1997 až 1999 bylo Slovinsko nestálým členem Rady bezpečnosti OSN, v první polovině roku 2008 předsedalo Slovinsko Radě Evropské unie a v období května až listopadu 2008 bylo v čele Výboru ministrů Rady Evropy.[104][105]

Mimořádnou a zplnomocněnou velvyslankyní Republiky Slovinsko v České republice je od února 2011 Smiljana Knez.[106]

V průmyslu je ve Slovinsku zaměstnáno 32 % pracovních sil a průmysl vytváří necelých 69 % HDP. Nejvýznamnějšími odvětvími jsou kovozpracující průmysl, chemický průmysl, elektronický a elektrotechnický, potravinářský, papírenský průmysl a textilní, oděvní a kožedělný.[103]

Pro slovinské zemědělství je typické velké množství maloplošných hospodářství, jež v průměru obhospodařují 6,5 hektaru půdy.[117] Necelých 64 % zemědělské plochy je rozděleno mezi malé statky o velikosti do 15 hektarů.[117] Pro zemědělství je typická nízká produktivita.[103]

Tunel Šentvid na dálnici A2

Firma SŽ-Infrastruktura, která v roce 2011 převzala železniční infrastrukturu od unitární společnosti Slovenske železnice provozuje 1 228 kilometrů tratí,[118] rozchod kolejí je 1 435 mm, 330 kilometrů[118] je dvoukolejných. Železnice protíná všechny části země. 503 kilometrů tratí je elektrizováno soustavou 3kV DC.[118]

Výstavba prvního třicetikilometrového dálničního úseku ve Slovinsku i v Jugoslávii – Vrhnika – Postojna byla zahájena v květnu 1970. Úsek byl otevřen 29. prosince 1972. K profinancování výstavby byl použit i úvěr od Mezinárodní banky pro obnovu a rozvoj.[119] Výstavbě dálnice předcházela tzv. silniční aféra.[120] Do vyhlášení nezávislosti Slovinska bylo v republice v provozu 187 kilometrů dálnic a rychlostních silnic.[121] V roce 1995 byl přijat Národní program výstavby dálnic v Republice Slovinsko (Nacionalni program izgradnje avtocest v Republiki Sloveniji, NPIA), který počítá především s výstavbou komunikací v ose severovýchod–jihozápad a severozápad–jihovýchod.[122][123] Dálnice jsou ve Slovinsku označovány písmenem A, což souvisí se slovinským pojmenováním – avtoceste. Maximální povolená rychlost na dálnicích je 130 km/hod. V roce 1994 byla dálniční síť převedena na Společnost pro dálnice v Republice Slovinsko (Družba za avtoceste v Republiki Sloveniji, DARS), která dnes spravuje 592 kilometrů dálnic a 155 kilometrů rychlostních silnic.[124] Rychlostní silnice jsou označovány písmenem H, což souvisí se slovinským pojmenováním – hitra cesta. Maximální povolená rychlost na rychlostních silnicích je 100 km/hod.[125]

Až do konce první světové války byl hlavním slovinským přístavem Terst, který byl považován také za jediný jižní „německý“ přístav.[40] Jelikož se však Terst stal posléze součástí Itálie, uvědomila si jugoslávská vláda nutnost vybudování přístavu nového. Tak byl v roce 1957 založen přístav Koper, který se v roce 1958 otevřel mezinárodnímu obchodu.[126] Přístav byl od té doby rozšířen a v roce 2007 jím prošlo 15 milionů tun nákladu, díky čemuž byl druhým největším přístavem v Jaderském moři po Terstu před Rijekou. Další rozšíření přístavu je závislé na vybudování železničního napojení.

Slovinsko má tři mezinárodní letiště: Letiště Jože Pučnika nedaleko Lublaně, Letiště Edvarda Rusjana u Mariboru a malé mezinárodní letiště v Sečovlje nedaleko Portorože. V Cerklje ob Krki se nachází vojenské letiště.[127][128]

Rozvoj cestovního ruchu nastal ve druhé polovině devatenáctého století, kdy byla dostavěna železniční trať spojující Terst s podunajským vnitrozemím, a z počátku byl spojen především se sídly Bled a Postojna.[129] Také rozvoj turismu byl ve Slovinsku spojen s reformní vládou Stane Kavčiče.[130] Klíčovým zákonem pro oblast cestovního ruchu je zákon o podpoře rozvoje cestovního ruchu z prosince 2003.[131] Hlavní národní turistickou organizací je Slovinská organizace cestovního ruchu (Slovenska Turistična Organizacija).[132][133] V lednu se konává veletrh zaměřený na cestovní ruch – Alpe-Adria: Turizem in prosti čas.[103][134]

Podle posledního sčítání lidu (2002) se k římskokatolické církvi přihlásilo 57,8 % obyvatel, evangelíků bylo 0,8 %, pravoslavných – 2,3 %, muslimů – 2,4 %, věřících, kteří se nehlásí k žádné církvi, bylo 3,5 %, ateistů bylo 10,1 % a Židů bylo ve Slovinsku 99.[143]

Katolická tradice sahá ve Slovinsku až do osmého století, kdy proběhla druhá vlna christianizace (první proběhla v římské době).[144] Na přelomu 15. a 16. století začal do slovinských oblastí pronikat vliv humanismu a renesance. Ve čtyřicátých letech šestnáctého století se zformoval první protestantský kroužek. Důraz na rodný jazyk způsobil, že právě v tomto období byla vydána první literární díla ve slovanském (slovinském) jazyce. Po roce 1590 zasáhla území dnešního Slovinska protireformace, většina obyvatelstva se poté vrátila ke katolictví.[145] Ve Slovinsku se v současnosti nachází přibližně tři tisíce kostelů a kaplí.[146]

France Prešeren

Slovinská národní identita je postavena především na slovinském jazyce.[147] První dvě knihy vydané ve slovanském (slovinském) jazyce vydal v roce 1550 Primož Trubar.[148] Knižní standard jazyka položil v roce 1584 svým překladem Bible Jurij Dalmatin.[149] K utlumení dochází v období protireformace. V roce 1768 vydal Marko Pohlin německy psanou Kraňskou gramatiku, jež je považována za počátek slovinského národního probuzení.[150] V letech 1784 až 1802 je znovu přeložena Bible, přičemž tento počin má ukázat, že jazyk Slovanů žijících v Kraňsku, Korutanech a Štýrsku představuje jeden celek.[151] V roce 1797 začaly vycházet první slovanským (slovinským) jazykem psané Lublanske novice.[151] Na přelomu osmnáctého a devatenáctého století Slovinci převzali ze sousedních jihoslovanských jazyků označení Slaven a začali ho používat pro obecné označení slovanské identity. Původní označení Sloven a slovenski jezik se začala chápat jako Slovinci a slovinský jazyk.[152] Osvícencem a bojovníkem za slovinštinu v 18. století byl básník Valentin Vodnik. Romantismus v rovině umělecké a ilyrismus v rovině politické reprezentoval v první polovině 19. století básník Stanko Vraz. Významnou postavou devatenáctého století byl právník a básník France Prešeren, často označovaný za prvního evropsky významného slovinského autora. Část jeho básně Zdravljica, již Prešeren napsal roku 1844, je dnes textem slovinské státní hymny. V Lublani po něm bylo pojmenováno hlavní náměstí Prešernov trg. Výročí jeho úmrtí je ve Slovinsku státním svátkem známým jako Prešerenův den. Fran Levstik je považován za jednoho z prvních klasiků slovinské vypravěčské prózy. Klasicky obrozenecky vlastenecké básně tvořil Anton Aškerc. Do vášnivých sporů s ním pak vstoupila nová generace básníků, která se zhlédla v modernismu. Nejvýznamnějším z nich byl Ivan Cankar. Dalšími důležitými představiteli modernismu byli básníci Srečko Kosovel, Oton Župančič a Edvard Kocbek.[147] Za první slovinskou spisovatelku a feministku je označována Zofka Kvederová. Alma Karlinová psala prózu, ale proslula také jako cestovatelka, stala se první ženou, která sama absolvovala cestu kolem světa. Reprezentantem neoavantgardy byl básník Tomaž Šalamun. Spisovatel Vladimir Bartol patřil ke slovinské menšině v Itálii, stejně jako Boris Pahor. V Americe uspěl Louis Adamic. Nejvýznamnějšími autory současnosti jsou Aleš Debeljak nebo Drago Jančar.[153]

V roce 2009 bylo ve Slovinsku vydáno 1473 titulů.[154]

Laibach

Slavným renesančním hudebním skladatelem byl Jacobus Gallus. Ve slovinském Piranu se narodil barokní skladatel Giuseppe Tartini. Z romantických skladatelů se proslavil nejvíce Hugo Wolf, po něm Davorin Jenko, Kamilo Mašek a Kašpar Mašek. Do Slovinska pronikla česká hudebnická rodina Foersterů, zejména Anton Foerster (skladatel). Slovinská filharmonie byla založena již roku 1701 a patří tak k nejstarším institucím svého druhu na světě.

Nejznámějším interpretem slovinské lidové hudby je harmonikář Slavko Avsenik, zakladatel souboru Ansambel bratov Avsenik, který prodal 36 milonů hudebních nosičů po celém světě.

Ve světě nejznámějším reprezentantem slovinské populární hudby je skupina Laibach. Je řazena především k žánru industriál a do experimentální hudby. Skupina byla mnohokráte obviněna ze sympatií k nacismu, ale mnohokráte toto obvinění odmítla s tím, že pouze hudebně a vizuálně využívá estetiku totalitarismu.[155] Alternativní rock produkuje také skupina Siddharta. Ve Slovinsku se usadil také bosenský rockový hudebník Branko Đurić, který se prosadil i jako herec. Slovinský violoncellista Luka Šulić se prosadil ve známé instrumentální skupině 2Cellos, ve dvojici s Chorvatem Stjepanem Hauserem.

Jože Plečnik

První a nejvýznamnější slovinskou malířkou byla Ivana Kobilcová, která se proslavila zejména svými portréty. V letech 1993-2007 byla vyobrazena na slovinské bankovce v hodnotě 5000 tolarů. U počátků moderního malířství stál ve Slovinsku Anton Ažbe. Ten proslul i jako výtvarný pedagog, jeho žáky byli významní impresionisté Ivan Grohar a Rihard Jakopič. Představitelem avantgardy byl Fran Tratnik.

K významným sochařům moderní doby patřili Boris Kalin a Zdenko Kalin.

Průkopníkem fotografie byl kněz, malíř a básník Janez Puhar.

Intenzivní rozvoj architektury nastal zejména v období baroka. Italští architekti Andrea Pozzo a Francesco Robba ovlivnili tvář Lublaně. Lublaňskou radnici, vybudovanou také v této době, pak vystavěl Gregor Maček.[156] Barokní ráz Lublaně vydržel až do roku 1895, kdy Lublaň postihlo zemětřesení. Starosta Ivan Hribar poté do města pozval přední architekty té doby.[157] Patřil k nim i architekt Max Fabiani, představitel secese a rané moderny, který se ve Slovinsku i narodil. Fabiani v Lublani postavil například komplex Mladika, v němž dnes sídlí slovinské ministestvo zahraničí. Nejvýznamnějším slovinským architektem byl Jože Plečnik, jenž byl také autorem úprav Pražského hradu. Právě po odchodu z Prahy se začal Plečnik věnovat práci v Lublani.[158] Jeden z Plečnikových žáků – Edvard Ravnikar – pak jako profesor architektury na Fakultě architektury Univerzity v Lublani ovlivnil generace slovinských architektů a jeho vliv je dnes patrný na mnoha stavbách po celém Slovinsku.[159][160].

Ita Rina ve snímku Erotikon

V roce 2008 bylo ve Slovinsku 57 kin.[161] Nejstarší slovinské filmy (Sejem v Ljutomeru, Odhod od maše v Ljutomeru a Na domačem vrtu) pocházejí z přelomu let 1905 a 1906 a jejich autorem je Karol Grossmann. Prvním větším počinem byl němý dokument V kraljestvu zlatoroga (1931).[162] Z následujícího roku pochází film Triglavske strmine, jenž byl v šedesátých letech opatřen zvukovým komentářem.[162][163] První film natočený ve slovinském jazyce bylo dílo Na svoji zemlji z roku 1948.[162] Do roku 1995 pak bylo natočeno 130 slovinských celovečerních filmů.[164]

K nejslavnějším slovinským herečkám patří Ita Rina. Uspěla zejména v meziválečném německém filmu, ale vstoupila i do dějin kinematografie české, když v roce 1929 ztvárnila hlavní ženskou postavu v průkopnickém filmu Gustava Machatého Erotikon. Karel Anton ji pak obsadil do titulní role prvního českého celovečerního zvukového filmu Tonka Šibenice. V Hollywoodu se prosadil slovinský herec Željko Ivanek, držitel ceny Emmy za výkon v seriálu Patty Hewes – nebezpečná advokátka.

Hlavními slovinskými divadelními scénami jsou Slovinské národní divadlo (SND) v Lublani, které projektoval český architekt Jan Vladimír Hráský, SND v Mariboru, SND v Nové Gorici a Prešerenovo divadlo v Kranji.[165]

Tina Mazeová

Slovinští cyklisté Tadej Pogačar, Jan Polanc a Primož Roglič

Gymnasta Leon Štukelj má tři zlaté olympijské medaile. Jeho kolega Miroslav Cerar má dvě. Oba reprezentovali ještě Jugoslávii. Dvě olympijské zlaté a dvě stříbrné v dresu samostatného Slovinska získala sjezdařka Tina Mazeová, největší slovinská sportovní hvězda všech časů. Zlato a stříbro z olympiády, i titul mistra světa, má kladivář Primož Kozmus. Zlato a bronz vybojovala judistka Urška Žolnirová, její kolegyně Tina Trstenjaková má krom olympijského zlata a stříbra i titul mistryně světa. Zlato vybojovala i kanoistická dvojka Iztok Čop-Luka Špik, vodní slalomář Benjamin Savšek či cyklista Primož Roglič.[166][167]

Biatlonista Jakov Fak je dvojnásobným mistrem světa. Tenistka Mima Jaušovecová v roce 1977 vyhrála Roland Garros. Cyklista (a bývalý skokan na lyžích) Primož Roglič vyhrál roku 2019 Vueltu.[168] V roce 2020 skončil druhý na Tour de France, když první místo senzačně vybojoval jiný Slovinec, Tadej Pogačar, a stal se tak druhým nejmladším vítězem tour v historii.[169] Rok poté svůj titul obhájil.[170]

Za nejlepšího slovinského fotbalistu druhé poloviny 20. století byl vyhlášen Branko Oblak. Prvním slovinským hokejistou v severoamerické NHL se stal Anže Kopitar, který zde dosáhl i značných úspěchů, když s Los Angeles Kings dvakrát vyhrál Stanleyův pohár a čtyřikrát byl přizván do NHL All-Star Game. Slovinští házenkáři mají stříbro z evropského (2004) a bronz ze světového šampionátu (2017). Mužská basketbalová reprezentace v roce 2017 vyhrála mistrovství Evropy. Ivo Daneu je členem síně slávy Mezinárodní basketbalové federace. Goran Dragić byl v roce 2017 vyhlášen nejlepším basketbalistou Evropy (Euroscar) a prosadil se i v americké NBA.[171] Stejnou cenu obdržel v roce 2019 Luka Dončić. Volejbalisté získali na mistrovství Evropy stříbro (2015).

Ajdovi žganci, pohanková kaše se škvarky

Mezi typické suroviny slovinské kuchyně patří maso (vepřové - svinjina, telecí - teletina a hovězí - govedina). Z drůbežího masa mají v oblibě krocana nebo husu, méně kuře. Na jejich jídelníčku se často objevuje zvěřina a speciality jako je koňské nebo dokonce medvědí maso. V pobřežních oblastech se hodně využívají ryby a mořské plody. V řece Soči se loví vynikající pstruzi. Slovinci mají rádi polévky, často konzumují kuřecí nebo hovězí vývar. Mezi další základní suroviny patří brambory, hlávkové zelí, klobásy nebo sýry.

Přílohou k jídlům a polévkám bývá kulatý plochý chléb - belokranjska pogača (foccacia). Kulatý chléb je před pečením na povrchu pokrájen nožem do čtverců. Jednotlivé čtverce se po upečení ručně oddělují a pojídají. Často se podává nekvašený chléb - mlinci. Další oblíbenou přílohou je polenta, kaše vyrobená z uvařené kukuřice.

Ve Slovinsku se vyrábějí vynikající sýry, jemně nasládlý tolminc, tvrdý ovčí sýr - bovški sir, poloměkký sýr štiplavé chuti mohant nebo tvrdý sýr z kravského mléka - nanoški sir.[172]

• CABADA, Ladislav. Politický systém Slovinska. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2005. 271 s. (Politické systémy; sv. 2). ISBN 80-86429-37-7.
• HLADKÝ, Ladislav; RYCHLÍK, Jan; TONKOVÁ, Maria. Dějiny Slovinska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2011. 441 s. ISBN 978-80-7422-131-6.
• HLADKÝ, Ladislav. Slovinsko. Praha: Libri, 2010. 190 s. ISBN 978-80-7277-463-0.
• HAVLÍKOVÁ LUBOMÍRA , HLADKÝ LADISLAV , PELIKÁN JAN , ŠESTÁK MIROSLAV, TEJCHMAN MIROSLAV. Dějiny Jihoslovanských zemí. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2009. ISBN 978-80-7106-375-9.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Slovinsko na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo Slovinsko ve Wikislovníku
• Slovinsko na OpenStreetMap
• (slovinsky)(anglicky) Portál veřejné správy
• (slovinsky)(anglicky) Informační portál o Slovinsku
• (slovinsky)(anglicky) Slovinské oficiální turistické informace
• Slovinské reálie
• Slovinské jeskyně Križna jama a Otoška jama
• Slovinsko – Turistické informace
• Slovenia - Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International [cit. 2011-08-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-08-28. (anglicky)
• Slovenia (2011) [online]. Freedom House [cit. 2011-08-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-08-23. (anglicky)
• Bertelsmann Stiftung. BTI 2010 — Slovenia Country Report [online]. Gütersloh: Bertelsmann Stiftung, 2009 [cit. 2011-08-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-05-21. (anglicky)
• Bureau of European and Eurasian Affairs. Background Note: Slovenia [online]. U.S. Department of State, 2011-05-26 [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky)
• CIA. The World Factbook - Slovenia [online]. Rev. 2011-08-16 [cit. 2011-08-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-04-24. (anglicky)
• Zastupitelský úřad ČR v Lublani. Souhrnná teritoriální informace: Slovinsko [online]. Businessinfo.cz, 2011-05-03 [cit. 2011-08-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-07-18. (česky)
• ALLCOCK, John B, a kol. Slovenia [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky)

		Rakousko	Maďarsko
	Itálie
		Slovinsko
	Jaderské moře		Chorvatsko