Protireformace

Protireformace, známá též jako katolická reformace, je termín obecně používaný pro reakci katolické církve na protestantskou reformaci, především potom na učení Martina Luthera. Protireformace probíhala přibližně dvě století od poloviny 16. století ve vrcholné renesanci, vrcholila v období nastupujícího baroka během třicetileté války a konečně doznívala až v 18. století. Pro protireformaci byla typická snaha o návrat protestantů do lůna katolické církve pomocí nábožensko-duchovních argumentů a dogmat, tedy snaha o univerzalismus, o který se snažil už císař Karel V. K protireformaci se časově pojí i první významné procesy s čarodějnicemi.[1]

Na druhé straně též probíhala i násilná rekatolizace, například na územích získaných katolickými vládci během třicetileté války (podle augšpurského „čí země, toho náboženství“). Tím bylo myšleno, že se poddaní po náboženské stránce museli podřídit svému pánovi, ať už byl katolík nebo protestant. K rozšíření katolických argumentů ale dobře posloužila také diplomacie, represe a misie. V této době nebyl neobvyklý jev zakládání náboženských řádů (nejznámějším řádem se stali jezuité), vytváření mariánského kultu a pro přiblížení problematiky lidovým vrstvám bylo užito barokního divadla nebo jasně vyznívající prvky barokního chrámového stavitelství.