Maribor

Město leží na úpatí horského masivu Pohorje, na jeho východním konci. Protéká jím řeka Dráva, která zde vstupuje do širokého údolí, přecházející na východní straně v otevřenou a rovinatou krajinu. Nachází se přibližně 60 km jižně od Grazu (Štýrského Hradce), 100 km severně od chorvatské metropole Záhřebu a 110 km severovýchodně od slovinského hlavního města Lublaně.

Průměrná roční teplota vzduchu v Mariboru činí 9,0 °C. Nejnižší průměrná teplota je v lednu, −2,3 °C, nejvyšší potom v červenci, 20,7 °C. Mírnější klima, než má většina Střední Evropy, dokládá v případě města Mariboru i dlouholetá vinařská tradice.

Průměrný roční úhrn srážek zde činí 1050 mm, nejvíce deště spadne v květnu, červnu a červenci. Na podzim prší zřídka. V létě je v průměru okolo 260 slunečných dní.

První německý historicky doložený název města zněl Marchburch a odkazoval na pevnost vybudovanou na obranu tzv. marky. Později docházelo k jistým změnám názvu; v roce 1254 byl doložen název Marpurg, později Marburg, který je v německém jazyce užíván dodnes. Název Marburg an der Drau byl zvolen proto, aby nedocházelo k záměně s obdobně znějícím Marburgem v Hessensku v Německu.

Slovinský název vznikl poslovanštěním německého, nejprve jako Marprok. Dnešní název poprvé použil ve svém dopise slovinský básník Stanko Vraz, adresoval jej chorvatskému obrozenci Ljudevitu Gajovi v roce 1836. Překlad učinil obdobně k páru Branibor/Brandenburg. Tento název se rozšířil mezi slovinskou veřejností ale až v 60. letech 19. století poté, co jej začal používat poslanec Lovro Toman.

První písemná zmínka o Mariboru pochází z roku 1204. Městská práva obdržel Maribor v roce 1254. Přítomnost místních Židů sahá až do roku 1270. Prudký rozvoj města nastal poté, co Rudolf Habsburský zvítězil nad Přemyslem Otakarem II. a probíhal po celé 13. století.[3] V témže století se také usídlili v Mariboru první Židé. V písemných pramenech je jejich přítomnost doložena již roku 1274, věnovali se především obchodu. Roku 1382 získalo město první špitál. V roce 1452 zde byla založena první soukromá škola.[4] Maribor odolal obléhání vojsky Matyáše Korvína v letech 1480 a 1481 a Osmanské říše v letech 1532 a 1683. Město zůstalo pod kontrolou habsburské monarchie až do roku 1918. Až do konce 18. století jej často postihovaly požáry, např. v letech 1700 a 1797.

Na počátku století devatenáctého žilo v Mariboru 2 200 lidí.

V období rozvoje železnice byla do Mariboru zavedena Rakouská jižní dráha, která tudy procházela z Vídně do Terstu. Pro její potřeby byla přemostěna řeka Dráva 200 m dlouhým nejprve dřevěným a od 60. let 19. století ocelovým mostem. Železnice umožnila rychlý růst města. Jen v závěru století zde bydlelo již 24 000 osob.

Na sklonku 19. století měl Maribor tři mosty, stála zde již katedrála, hrad, důstojnický dům, divadlo a další instituce nezbytné pro fungování města přelomu století. V té době bylo statutárním městem a vlastním okresem v rámci Štýrska. Elektřinu město získávalo postupně, nejprve bylo zavedeno elektrické osvětlení v průmyslových podnicích, a to roku 1883.[5] V roce 1882 zde založil Hermann Goethe vinařskou školu. Místní biskup, Anton Martin Slomšek, zde inicioval vznik bohosloveckého semináře.[6] Nacházelo se tu také gymnázium.[7] V roce 1865 zde vznikl tzv. Mariborský program, který prosazoval sjednocení všech zemí, obývaných Slovinci, do jednoho celku.[8][9] Od roku 1868 zde začal vycházet také tiskopis Slovenski narod.[10] O několik let později začal vycházet v Mariboru i časopis Slovenski gospodar.[11] Nejen deníky byly rozdělené na slovinské a německé; obdobná byla situace např. i v profesních a jiných organizacích ve městě. Od roku 1903 působí v Mariboru i historická společnost (slovinsky Zgodovinsko društvo).[12] Stejně jako v řadě dalších měst na území dnešního Slovinska byly v této době budovány také národní domy. Ten mariborský byl dokončen roku 1899.[13]

V roce 1888 se začalo na místních gymnáziích vyučovat také ve slovinském jazyce.[14] A to i přes to, že v období před první světovou válkou byla populace města tvořena z osmdesáti procent rakouskými Němci a z dvaceti procent Slovinci. Při sčítání lidu z roku 1910 zde bylo evidováno 81 % německých a 14 % slovinsky mluvících obyvatel (dle jazyka) z celkových 38 000. Většina městského dění byla pod rakousko-německou kontrolou. Okolí města však bylo osídleno téměř výhradně Slovinci. Během první světové války bojovali někteří místní vojáci v Itálii na frontě na řece Isonzo. Ve městě docházelo v nelehkých létech především ke konci války ke střetům mezi německým a slovinským obyvatelstvem.

Maribor v meziválečném období.

Po první světové válce byl Maribor nárokován Státem Slovinců, Chorvatů a Srbů i Německým Rakouskem. 1. listopadu 1918 se v meljských kasárnách uskutečnila jednání o osudu města. Jednání byl přítomen také major Rudolf Maister, etnický Slovinec. Ten byl Národní radou slovinského Štýrska povýšen do hodnosti generála a téhož dne začal organizovat slovinské ozbrojené jednotky k ovládnutí města. Rakouští vojáci a důstojníci byli demobilizováni a posláni do Rakouska. Městská rada na svém tajném zasedání však rozhodla učinit vše možné k připojení města k Německému Rakousku. Byly zřízeny ozbrojené oddíly Schutzwehr. Přibližně čtyři sta vyzbrojených příslušníků Schutzwehru se pokoušelo vyvolat nátlak na Maistera. Slovinské jednotky však Schutzwehr 23. listopadu odzbrojily. 27. ledna 1919 očekávali rakouští Němci na místním tržišti příjezd delegace USA. V tu chvíli byla na shromáždění zahájena palba, které padlo za oběť devět Němců. Dalších osmnáct Němců bylo těžce zraněno. Podle německých zdrojů nesly za tragédii, označovanou jako Mariborská krvavá neděle, odpovědnost Maisterovy oddíly, podle slovinských zdrojů však střelbě do davu předcházel útok Němců na slovinské vojáky chránící budovu radnice.

Protože byl Maribor pevně v rukou slovinských ozbrojených složek a okolní území bylo převážně slovinské, bylo město uznáno za součást Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Po roce 1918 město opustilo mnoho rakouských Němců. V meziválečném období byla v Jugoslávii sledována politika kulturní asimilace německé menšiny, která však byla na sklonku třicátých let opuštěna, aby si Jugoslávii zajistila lepší diplomatické styky s Německem. V letech 1922 až 1929 byl Maribor hlavním městem tzv. Mariborské oblasti a po roce 1929 spadal pod Drávskou bánovinu se sídlem v Lublani. Jako město v rozvinutější části Království Srbů, Chorvatů a Slovinců Maribor poměrně dobře v Jugoslávii prosperoval. Hospodářským tahounem byly průmyslové závody v lokalitě Melje, na břehu řeky. Stálo zde přes deset textilních továren. Maribor představoval jedno z nejvíce průmyslových měst celé tehdejší monarchie.

Hitler v Mariboru, duben 1941

V roce 1941 bylo po prohrané válce Dolní Štýrsko anektováno Německou říší.[15] Oddíly říšskoněmecké branné moci vstoupily do města 8. dubna 1941 v 9 hodin večer. Adolf Hitler navštívil město již 26. dubna 1941. Zanedlouho po okupaci začalo vysídlování Slovinců do Chorvatska a Srbska; zakázáno bylo užívání slovinského jazyka a přejmenovány ulice.[16] Místní významní Slovinci byli pozatýkání a drženi jako rukojmí ve věznicích v Mariboru a Štýrském Hradci. Nacisté řídili z Mariboru celou správu dolního Štýrska.[17] V oblasti se také zformoval organizovaný odpor. Maribor, centrum zbrojního průmyslu^[zdroj?], se stal v posledních letech války terčem spojeneckých náletů. Patřil proto k několika městům ve Slovinsku, které byly těžce poškozeny.

Po skončení druhé světové války bylo německé obyvatelstvo převážně odsunuto, stejně jako tomu bylo v případě většiny Němců na území tehdejší Jugoslávie. Velké válečné škody bylo nezbytné napravit ohromným úsilím. Zničeny byly továrny, dopravní infrastruktura a polovina bytového fondu. V počtu bytů však dosáhlo měst předválečné úrovně již v roce 1954. Maribor však ze své příhraniční polohy těžil – stal se hlavním tranzitním a kulturním centrem oblasti a jedním z největších průmyslových měst v celé Jugoslávii. V rámci prvního pětiletého plánu zde byla zbudována na řece Muře vodní elektrárna.[18] Zdůrazněn byl rovněž i slovinský charakter města. Kulturní instituce byly v souladu s novou jugoslávskou národní politikou již v roce 1945 doplněny o přídomek slovinský.[19] V 80. letech počet obyvatel Mariboru překročil metu sta tisíc (ve sčítání lidu v roce 1981 bylo poprvé zdokumentováno 106 000 lidí). Podporován byl také i rozvoj dalšího průmyslu, např. barevných kovů nebo průmysl elektrotechnický. Rozvíjela se i turistika; v roce 1963 byl postaven hotel Slavija a později rozšířen hotel Turist.

Pro místní ekonomiku znamenalo vyhlášení samostatnosti Slovinska na Jugoslávii citelný otřes. Místní těžký průmysl byl orientován především na trhy ostatních jugoslávských republik. Nezaměstnanost dosáhla rekordních dvaceti pěti procent. Místní turistický průmysl byl rovněž orientován na příchozí z dalších pěti republik SFRJ. Ke zlepšení situace začalo docházet od poloviny devadesátých let, kdy došlo k rozvoji malých a středních podniků.

V nezávislém Slovinsku se stal Maribor druhým největším městem. Existuje jistá rivalita mezi ním a metropolí Lublaní.[20] Pro ekonomický rozvoj města po rozpadu Jugoslávie bylo klíčové dobudování dálnice z Lublaně a dále na sever do Rakouska. Ekonomický rozvoj dále umožnil vstup Slovinska do Evropské unie, resp. Schengenského prostoru, kdy se zlepšil přeshraniční styk s nedalekým Rakouskem.

Proces suburbanizace zde není tak výrazný jako u větších měst (např. v případě Budapešti). I zde však dochází k růstu obcí především jižně a jihovýchodně od Mariboru (např. Razvanje, Hoče, Dvorjane).

Dům ve středu města

Ve městě působí významné divadlo a jsou zde také galerie, muzea a sportovní kluby. Sídlí zde např. Národní dům Maribor, je zde pobočka Slovinského národního divadla (SNG).

Nejvýznamnější muzeum ve městě je Oblastní muzeum (slovinsky Pokrajinski muzej), které se nachází v místním hradu. Dále zde stojí i Muzeum lidového osvobození Mariboru, které se věnuje tematice druhé světové války. Muzeum mariborské arcidiecéze (slovinsky Muzej Nadškofije Maribor) schraňuje řadu historických a náboženských předmětů.

Hlavní kulturní událostí v Mariboru je letní Festival Lent. Nese název podle místního nábřeží; festival spočívá v přítomnosti umělců na nábřeží a různých performancí.

V roce 2000 byl Maribor vyhlášen Alpským městem roku a v roce 2012 Evropským městem kultury.

Maribor je se svými téměř sty tisíci obyvateli druhým největším městem Slovinska. Městská občina Maribor měla v roce 2014 celkem 112 088 obyvatel. Maribor je stejně jako většina velkých měst relativně atraktivním místem pro život a má pozitivní migrační saldo (v roce 2002 činilo 17 123 osob).[21]

Z národnostního hlediska je obyvatelstvo města v drtivé většině slovinské. V minulosti zde byli zastoupeni velmi hodně také Němci a do druhé světové války zde žila také i židovská komunita.

Hlavním průmyslovým podnikem je zde TAM s autobusy TAMBUS, který vyráběl až do roku 1996[22] autobusy pro celou Jugoslávii, i pro některé země východního bloku. Kromě toho závod vyráběl i tanky pro potřeby Jugoslávské lidové armády.

Obdobné ekonomické problémy měla i Mariborská textilní továrna (MTT), která se rovněž musela přizpůsobit globálnímu trhu. V areálu bývalé společnosti TAM se dnes nachází průmyslová zóna, kde působí další různé firmy. Obdobná se nachází i v lokalitě Melje, kde v současné době sídlí např. společnosti Mariborska livarna Maribor, Henkel, TMI Košaki, TVT, Mlinotest.

Maribor je univerzitní město.[23] Sídlí zde druhá největší^[zdroj?] slovinská univerzita – Univerzita v Mariboru, založená v roce 1975. Doplňuje ji rovněž Univerzitní knihovna v Mariboru.

V roce 2014 bylo v Mariboru 4125 dětí ve školkách, 7602 žáků v základních školách a 3000 studentů škol středních. Město má dvě gymnázia (I. a II. gymnázium).

Administrativní dělení města

Maribor je rozdělen do 11 místních částí. Většina z nich leží na jižním břehu Drávy. Se severními čtvrtěmi Center, Koroška Vrata a Ivana Cankar jsou spojeny lávkou pro chodce, čtyřmi silničními a jedním železničním mostem.
Seznam čtvrtí:

• Brezje–Dogoše–Zrkovci
• Center
• Ivan Cankar
• Koroška Vrata
• Magdalena
• Nova Vas
• Pobrežje
• Radvanje
• Studenci
• Tabor
• Tezno

Mariborské hlavní nádraží

Maribor je významnou křižovatkou dopravních tahů východního Slovinska. Prochází tudy hlavní dálnice z rakouského Štýrského Hradce do Lublaně (dálnice A1), odpojují se zde od ní dálnice A4 do chorvatského Záhřebu a A5 do Budapešti. Dálnice A1 obchází město po obchvatu východně od centra Mariboru a vede severo-jižním směrem.

Významný je rovněž i místní železniční uzel. V rámci něho existuje v Mariboru více nádraží. Železniční tahy z Mariboru vedou směrem na sever do Rakouska, na západ do Dravogradu a na jih k obci Pragersko a do Lublaně, resp. do Terstu. Hlavní nádraží se nachází východně od středu města.

Letiště Maribor se nachází deset kilometrů jižně od centra města, poblíž Slivnice. Větší počet spojů a atraktivnější destinace však zajišťuje letiště v Lublani.

Městskou dopravu v Mariboru zajišťují pouze autobusy.

V Mariboru působí následující zdravotnické subjekty:

• Univerzitní klinické centrum Maribor
• Všeobecná nemocnice Maribor
• Zdravotnický dům dr. Adolfa Drolce
• Poliklinika Spera
• Národní laboratoř pro zdraví, životní prostředí a potraviny (slovinsky Nacionalni laboratorij za zdravje, okolje in hrano

V roce 2000 získal Maribor ocenění Alpské město roku (slovinsky Alpsko mesto leta), roku 2012 byl Evropským městem kultury a v roce 2013 Evropským městem mládeže.

• 
  Pohled z Pyramidy
• 
  Františkánský kostel
• 
  Radnice
• 
  Morový sloup
• 
  Hrad
• 
  Lanovka na Pohorje
• 
  Městský park
• 
  Univerzita
• 
  Kopec Kalvarija
• 
  Židovská věž a synagoga