Celjští

Původně rod pocházel z panství kolem hradu Žovnek (Sovneg, Sanneg) v Saviňské dolině. V průběhu dvanáctého a třináctého století význam rodu rostl, a to především díky výhodné sňatkové politice. Liutpold a Oldřich pojali za manželky příslušnice korutanského rodu Vovbršských (Heunburg). A tak, když rod Vovbršských v roce 1322 vymřel, Friderikovi připadla jejich rozsáhlá panství ve Štýrsku a mezi nimi i Celje.[3] 16. dubna 1341 pak císař Ludvík IV. Bavor leníkům Habsburků – pánům ze Žovneku – udělil titul hrabat z Celje.[4]

Fridrichův syn Heřman pojal kolem roku 1360 za manželku dceru bosenského bána Štěpána II. Kotromaniće a sestru Alžběty Bosenské – Kateřinu, Fridrichův vnuk Viljem měl za ženu dceru polského krále Kazimíra III. Velikého Annu.[3]

Mimořádný vzestup Celjských nastal za Heřmana II., jenž nejen pokračoval v promyšlené sňatkové politice – a propojil tak rod se severoštýrskými Schwarzenbergy či chorvatskými Frankopany – ale zásadní bylo především jeho spojenectví se Zikmundem Lucemburským, kterého v roce 1396 zachránil po bitvě u Nikopole před tureckým zajetím i utopením v Dunaji.[2][3] Vazba mezi Lucemburky a Celjskými vytlačila Habsburky, a ohrozila tak jejich dominanci v prostoru. Vliv Celjských se rozšířil do Chorvatska a sám Zikmund si vzal za ženu Heřmanovu dceru Barboru. Po vymření Ortenburských získali Celjští v roce 1418 na základě vzájemných úmluv i jejich panství v Korutanech a Kraňsku. Kvůli Turkům zůstal nenaplněn závazek bosenského krále Tvrtka II. z roku 1427, že vláda nad Bosnou připadne Celjským, pokud zemře Tvrtko bez legitimních potomků.[3]

V roce 1436 udělil císař Zikmund Fridrichovi a jeho potomkům titul říšských knížat.[2] Současně jim daroval hrabství Celje, Ortenburg a Sternberg jako císařské feudum a udělil jim horní regál a právo ražby vlastních mincí.[3] Celjští a jejich državy se vymanili z lenní závislosti na Habsburcích. Habsburkové se růstem moci Celjských cítili ohroženi a především byli celjskými panstvími odříznuti od Jadranu. Vzájemné boje skončily v roce 1443 smírem, v němž se rody dohodli na vzájemném dědictví v případě vymření jednoho z rodů po meči.[7]

Ulrich II. byl roku 1437 ustaven Zikmundem do funkce vrchního hejtmana Království českého.[6] Stejný Ulrich, mj. synovec Ladislava Pohrobka, byl právě Ladislavem jmenován hlavním kapitánem uherských vojsk ve výpravě proti Osmanům, přičemž na funkci po otci Jánosi Hunyadim činil nárok jeho syn Lászlo. Následně Đorđe Branković, Ulrichův příbuzný, zabil Hunyadiho švagra Szilágiho.[8] Spor vyvrcholil 9. listopadu 1456 v Bělehradě, kde nechal Lászlo Hunyadi Ulricha zavraždit.[9] Tím vymřel rod Celjských po meči a v souladu se smlouvou z roku 1443 připadla jejich panství Habsburkům.

Zlaté šestiramenné hvězdy z erbu Celjských jsou v současnosti obsaženy nejen ve znaku městské občiny Celje, ale i ve státním znaku Republiky Slovinsko, kde mají symbolizovat kulturní a správní tradice Slovinska a jeho zapojení do proudu evropských dějin, neboť Celjští se díky dědickým smlouvám a výhodné sňatkové politice zařadili v pozdním středověku mezi přední evropské šlechtické rody.[10][11]