Alpy

Alpy (německy Alpen, francouzsky Alpes, rétorománsky Alps, italsky Alpi, slovinsky Alpe) jsou rozsáhlé evropské pohoří. Název „Alpy“, resp. francouzský a latinský název „Alpes“, pravděpodobně pochází z latinského albus (bílý) nebo altus (vysoký). Dalším možným vysvětlením je keltský výraz „alp“, který označuje vysoké pohoří. Alpy zasahují do území devíti evropských států: Francie, Monaka, Itálie, Švýcarsko, Německo, Rakousko, Lichtenštejnsko, Slovinsko a Maďarsko (vzhledem k tomu, že na území Monaka a Maďarska zasahují Alpy méně než 0,009 % své rozlohy, tyto země se standardně v literatuře o Alpách neobjevují; jedná se o zcela bezvýznamnou část). Horstvo s názvem Alpy se ale nenachází jen na evropském kontinentě – existují také Australské Alpy, Japonské Alpy a Jižní Alpy, rozprostírající se na Novém Zélandu. Podle Alp je pojmenováno pohoří Montes Alpes na přivrácené straně Měsíce.[2]

Alpy
Alpen, Alpes, Alps
Alpi, Alpe
Mont Blanc

Nejvyšší bod4 810 m n. m. (Mont Blanc)
Délka1 200 km
Rozloha200 000[1] km²

Nadřazená jednotkaAlpsko-himálajský systém
Sousední
jednotky
Hercynská pohoří, Karpaty, Apeniny, Dinárské hory
Podřazené
jednotky
Západní Alpy, Východní Alpy, Alpské podhůří, Jura

SvětadílEvropa
StátFrancie Francie
Monako Monako
Německo Německo
Švýcarsko Švýcarsko
Lichtenštejnsko Lichtenštejnsko
Rakousko Rakousko
Itálie Itálie
Slovinsko Slovinsko
Maďarsko Maďarsko

reliéfní mapa Alp
PovodíRhône, Rýn, Dunaj, Pád
Souřadnice46° s. š., 10° v. d.
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Alpy – satelitní snímek

Geografický popis

Pohoří se táhne v šířce od 130 až 260 kilometrů a v délce kolem 1200 kilometrů celkem přes devět států od francouzské Riviéry a pobřeží Středozemního moře na jihozápadě až k Vídni na východě. Zaujímá rozlohu kolem 200 000 km².[1] Řeka Rýn na švýcarsko-rakouských a švýcarsko-lichtenštejnských hranicích a přibližná spojnice Lichtenštejnska s italským městem Como vytyčují hranici mezi dvěma základními podcelky: Západními a Východními Alpami.

Geologie

Vznik

Podrobnější informace naleznete v článku Geologie Alp.

Počátek vzniku se datuje do doby kolem spodní křídy, kdy se na dno geosynklinály neboli mořské rozsedliny v oceánu Tethys usazovaly sedimenty. Ve třetihorách, asi před 40 až 60 miliony let vlivem natlačování Africké desky na Eurasijskou, se začaly vrstvy usazenin vrásnit v procesu alpínské orogeneze. Výrazné vyzdvihování probíhalo na přelomu třetihor a čtvrtohor. Dalším faktorem modelování pohoří bylo pleistocénní zalednění, po němž zbylo kolem 3 000 km² ledovců, četné kary a jezera.

Složení

Alpy jsou složitý příkrovový horský systém. Ze severního a severozápadního směru byly kdysi nasunuty hlavní, největší příkrovy. Z hlediska geologické stavby lze Východní Alpy rozdělit na Centrální krystalické Alpy (rula, svor a břidlice), Severní vápencové Alpy (vápenec, dolomit) a Jižní vápencové Alpy. Ve vápencových Alpách převládají horniny zejména z období triasu, jury a křídy (usazené horniny z druhohor). Na severozápadním okraji Západních Alp (Vnější krystalické Alpy) se také vyskytují pásma vápenců. Krystalické Alpy se dělí na Vnější (hercynské krystalické masívy) a Vnitřní (pevninské příkrovy a metamorfované horniny). Centrální masívy tvoří jádro (žuly, ruly a krystalické břidlice), které je pozůstatkem starších hor z karbonu. Okrajově se vyskytují též pásma flyšových sedimentů.

Vodstvo a zalednění

Řeky

řeka Rýn
Řeka Pád

Alpy jsou nejvýznamnější pramennou oblastí ve střední Evropě. Na jejich vrcholech či hřebenech probíhají i mnohá evropská rozvodí (Albula, St. Gotthardpass). Alpské řeky se vlévají do několika moří: Středozemního, Jaderského, Černého a Severního. V masivu Gotthard ve Švýcarsku se dokonce rozcházejí řeky do tří moří (Rhôna, Rýn, Ticino). Podobně je tomu v pohoří Albula poblíž Svatého Mořice (Inn, Rýn a Pád). Ve Východních Alpách tvoří toky povětšinou dlouhá údolí, rovnoběžná s hřebeny hor (Dráva, Inn, Enns). Západní Alpy jsou na tom naopak, toky zde vytvářejí kratší a příkřejší údolí, většinou s velkým převýšením (Aara, Rýn, Rhôna). Často jsou tyto doliny směrově napříč horskými masivy. Zde vznikly na mnoha místech vodopády (např. Krimmelské vodopády). Řeky v Alpách jsou z velké většiny napájeny z ledovců, a proto jsou v létě bohaté na vodu.

K nejvýznamnějším alpským tokům náleží:

název délka (km)
Rýn1 360
Sáva946
Rhôna812
Dráva720
Pád652
Inn510
Mura445
Adiže410
Durance305
Isère290

Jezera

Ženevské jezero

Obrovské ledovce z období pleistocénu doslova vymačkaly na krajích hor časté mohutné morény, ve kterých následkem toho vznikla jezera. Běžně se nacházejí na severních i jižních svazích hor. Také plesa zdobící vyšší pásma mají svůj původ v ledovcové činnosti. Největším jezerem Alp je Ženevské jezero na hranicích Švýcarska a Francie, nejhlubší jsou italská jezera Lago di Como (Comské jezero, 409 m), Lago Maggiore (365 m) a Lago di Garda (Gardské jezero, 346 m).

K nejvýznamnějším jezerům Alp se řadí:

název plocha (km²)
Ženevské jezero581
Bodamské jezero538
Gardské jezero370
Neuchâtelské jezero218
Lago Maggiore212
Comské jezero146
Lucernské jezero113

Ledovce

Dnešní zalednění Alp o rozloze cca 3 200 km² jsou asi 2 % původního plochy pleistocenních ledovců. V holocénu před 5900 lety zde ale bylo méně ledovců než dnes a přibývaly.[3] Za posledních 150 let pozorujeme značný ústup ledovců. Tato proměna odtávání (ablace) bývá v některých obdobích přerušována. Jsou však i roky, kdy dochází i k úbytkům v řádech metrů mocnosti ledovců (např. Dachstein). V létě nezamrzají ledovce ani přes noc a tím dochází k velkým úbytkům v důsledku odtávání. Tento fakt je velkou měrou způsoben globálním oteplováním planety.

Největším ledovcem Alp je Velký Aletschský ledovec v Bernských Alpách. Jeho délka je 24 km, plocha asi 115 km². Místo, kde se pod vrcholem Aletschhorn stéká několik ledovců v jeden mohutný ledovcový proud, se nazývá Konkordiaplatz. Mocnost ledu zde dosahuje kolem 350 m. Další velké ledovce v Alpách jsou Gornergletscher ve Walliských Alpách (délka 15 km a rozloha 67 km²) nebo Mer de Glace v Savojských Alpách (délka 16 km, rozloha 55 km²).

Členění

Nejběžněji se Alpy dělí na dva velké celky – Západní a Východní Alpy. Hranici těchto celků tvoří spojnice mezi Bodamským jezerem, Rýnem, sedlem Splügenpass, řekami Liro a Mera a Comským jezerem. Západní Alpy zabírají asi 40 % a Východní Alpy 60 % celkové rozlohy systému.
Současně uznávaná hranice mezi těmito celky nebyla odjakživa vedena tímto směrem. Do roku 1919 bylo rozdělení Východních a Západních Alp podle politické hranice. Nejvyšším vrcholem tehdejších Východních Alp byl Ortler. Tato východní část se totiž nacházela na východ od švýcarských hranic. Členění do jednotlivých pohoří je v literatuře nejednotné a mnohdy zcela rozdílné nebo až chaotické. Z mnoha skupin jsou osamostatněny jejich významné části (Savojské Alpy a Mont Blanc). Od řady horských masivů se zase oddělují tzv. Voralpen (alpská předhůří). Hranice těchto předhůří (Bavorské předhůří, Hornorakouské předhůří apod.) nejsou pevně vytyčeny. Nejvyšší vrcholy systému se až na výjimky nacházejí v Západních Alpách. Vrcholů dosahujících výšky 4 000 m je 60, ovšem pouze jeden (Piz Bernina, 4 049 m) náleží do Východních Alp.

Západní Alpy

Do tohoto celku patří takřka celé Švýcarské Alpy, některé části Italských Alp, Francouzské Alpy a území celého Monaka. Oblouk Západních Alp je otevřený k východu a obklopuje severoitalské nížiny Piemontskou a Lombardskou. Tato část pohoří leží západně od linie Bodamské jezero – horní tok Rýna. Obecně lze říci, že hory Západních Alp jsou vyšší a mají strmější svahy s velkými výškovými rozdíly. Nalézají se zde nejdelší a nejrozsáhlejší alpské ledovce. Mont Blanc na italsko-francouzských hranicích je se svými 4 810 metry nejvyšším vrcholem Alp a zároveň celé Evropské unie. Dalšími významnými vrcholy jsou např. Matterhorn na švýcarsko-italských hranicích či Jungfrau a Eiger v Bernských Alpách.

Západní Alpy se dělí na sedmnáct hlavních skupin :

Grajské Alpy, Gran Paradiso
název plocha (km²)
Ligurské Alpy4 500
Přímořské Alpy7 000
Provensálské Alpy9 300
Kottické Alpy6 900
Dauphinéské Alpy2 400
Grajské Alpy3 200
Vanoise1 800
Mont Blanc1 500
Jura4 200
Walliské Alpy8 300
Freiburské Alpy2 300
Bernské Alpy3 900
Tessinské Alpy
Adulské Alpy2 100
Urnské Alpy1 300
Glarnské Alpy2 300
Appenzellské Alpy2 100
Gotthard1 100

Východní Alpy

Východní Alpy se skládají z celků : Rakouské Alpy, Italské Alpy, Slovinské Alpy a malou částí i Švýcarské Alpy. Sněžná čára Východních Alp dosahuje 2 800 metrů na severním a 2 900 metrů na jižním svahu. V této části dosahují nejvyšších vrcholů Ötztaler Alpen (Wildspitze 3 772 m) sahající k švýcarským a italským hranicím. Do této oblasti naštěstí zasáhl rozmach turistiky o něco citlivěji než v jiných oblastech, takže na ploše kolem 500 km² narazíme jen zřídka na známky lidské činnosti, například přehradní nádrž Gepatsch, několik sjezdovek a malé vesničky. Na západě jsou ohraničeny Innem a na východě údolím Ötztal. Za ním pak navazují Stubaier Alpen (Zuckerhütl 3 507 m). V západní části jsou rovněž panenské, ale Brennerský průsmyk (1 371 m), který je ohraničuje z východu, dnes slouží jako dopravní tepna z Innsbrucku do italského Bolzana, čili ideální místo na využití svahů pro sportovní a rekreační účely. V tomto průsmyku vedla už v roce 1772 silnice, 1867 železnice a dnes dálnice A13. Dále na východ pokračují Zillertalské Alpy s kvalitními lyžařskými areály v okolí Mayrhofenu nebo na severním svahu hory Olperer (3 476 m). Některé sjezdové tratě jsou až 12 km dlouhé. Ve Vnějších Alpách se s místy věčného sněhu nesetkáváme. Na severovýchodě mezi řekami Inn, Rosanna a Lech se táhne v délce 40 kilometrů romantické horské pásmo Lechtaler Alpen s nejvyšší horou Parseierspitze (3 036 m) nad městečkem Landeck. Horská silnice mezi Imstem a Elmenem překonává hřeben v sedle Hahntennjoch v nadmořské výšce 1 905 metrů. Hlavní hřeben Východních Alp dosahuje délky takřka 500 km.

Východní Alpy se dělí na 66 horských skupin :

Totes Gebirge, Grosser Priel
Obec Tux v Tuxských Alpách v Tyrolsku
název plocha (km²) název plocha (km²)
Bregenzský les700Sesvenna600
Lechquellengebirge800Livigno1 100
Verwall900Bernina1 500
Algavské Alpy2 800Ortles3 000
Lechtalské Alpy1 150Bergamské Alpy3 500
Samnaunské Alpy550Adamello-Presanella2 000
Ammergauské AlpyÖtztalské Alpy2 850
Wetterstein700Stubaiské Alpy2 100
Mieminger KetteSarntalské Alpy1 150
Bavorské předhůříZillertalské Alpy2 050
Karwendel1 150Tuxské Alpy800
Rofan350Kitzbühelské Alpy1 900
Chiemgauské Alpy1 100Vysoké Taury4 950
Kaisergebirge350Nízké Taury4 900
Steinberge350Rieserferner300
Berchtesgadenské Alpy1 300Villgratenské hory850
Dientener Berge250Nockberge3 900
Salzkammergutberge1 750Lavanttalské Alpy4 400
Tennengebirge300Hory východně od řeky Mury
Dachstein900Brenta700
Hornorakouské předhůří1 850Gardské hory2 400
Totes Gebirge1 250Dolomity4 750
Ennstalské Alpy1 300Fleimstalské Alpy1 650
Hochschwab1 050Vicentinské Alpy3 000
Ybbstalské Alpy1 750Karnské Alpy6 600
Türnitzské Alpy1 100Gailtalské Alpy1 300
Mürzstegské Alpy850Julské Alpy5 300
Rax450Karavanky1 300
Gutensteinské Alpy1 300Kamnicko-Savinjské Alpy900
Vídeňský les1 200Pohorje900
Platta700Plessurské Alpy900
Albula1 600Rätikon900
Silvretta900Tessinské Alpy2 600

Vrcholy

Následující tabulky obsahují seznam 10 nejvýznamnějších alpských vrcholů podle výšky a prominence.

Nejvyšší vrcholy

Podrobnější informace naleznete v článku Alpské čtyřtisícovky.
Název Výška Prominence Stát Pohoří
Mont Blanc4 8104 697Francie, ItálieMontblanský masiv
Dufourspitze4 6342 165Švýcarsko, ItálieWalliské Alpy
Nordend4 6090 094ŠvýcarskoWalliské Alpy
Zumsteinspitze4 5630 110Švýcarsko, ItálieWalliské Alpy
Signalkuppe4 5560 102Švýcarsko, ItálieWalliské Alpy
Dom4 5451 046ŠvýcarskoWalliské Alpy
Lyskamm4 5270 376Švýcarsko, ItálieWalliské Alpy
Weisshorn4 5051 235ŠvýcarskoWalliské Alpy
Täschhorn4 4910 210ŠvýcarskoWalliské Alpy
Matterhorn4 4781 040Švýcarsko, ItálieWalliské Alpy

Nejprominentnější vrcholy

Podrobnější informace naleznete v článku Seznam vrcholů v Alpách podle prominence.
Název Prominence Výška Stát Mateřský vrchol
Mont Blanc4 6974 810Francie, ItálieMount Everest
Großglockner2 4233 798RakouskoMont Blanc
Finsteraarhorn2 2804 274ŠvýcarskoMont Blanc
Wildspitze2 2613 768RakouskoFinsteraarhorn
Piz Bernina2 2344 049ŠvýcarskoFinsteraarhorn
Hochkönig2 1812 941RakouskoGroßglockner
Dufourspitze2 1654 634Švýcarsko, ItálieMont Blanc
Hoher Dachstein2 1362 995RakouskoGroßglockner
Marmolada2 1313 343ItálieGroßglockner
Monte Viso2 0623 841ItálieMont Blanc

Podnebí

Alpy jsou rozhraním klimat středoevropského podnebí a suchého podnebí Panonské nížiny. V horách hrají roli faktory nadmořské výšky, návětrné a závětrné strany. Okrajové části pohoří jsou podstatně vlhčí než centrální; hluboká údolí centrálních Alp mohou být i značně suchá. Nejvyšší roční srážky spadnou v průměru v Julských Alpách (2500 mm), nejnižší potom ve Walliských Alpách (500–600 mm). Nad výškou 3000 m jsou průměrné roční srážky v Alpách téměř 1500 mm. S přibývající výškou klesá teplota, a to zhruba o jeden stupeň na každých +170 m výšky. Alpy se nacházejí v pásu pouhých 5 stupňů zeměpisné šířky, ale setkáme se tady prakticky se všemi druhy klimatu od mírného podnebí až po arktické. V Alpách se vyskytují také padavé větry, takzvané fény. Na severu Alp jsou to jižní fény. Přes Alpy se přenášejí vzduchové vrstvy od Středozemního moře. Jižní svahy jsou svlažovány dešti, získávají tak kondenzační teplo a padají na severní stranu hor. Přitom může být na severu tepleji než na jihu. Při severním proudění se vyskytuje i na jižních svazích hor tzv. severní fén, který nevytváří výraznější oteplení.

Příroda

Flóra a vegetace

borovice limba

Vegetace Alp je pestrá a bohatá, s množstvím endemických druhů. Převládají fytogeografické vlivy středoevropské, eurosibiřské, arkto-alpínské, alpsko-karpatské, od jihu (například v jižní Francii či v Itálii) též mediteránní. Pásmo lesů je na severních okrajích hor ve výšce kolem 1 600 m, na jižních zasahuje i do výšek 2 200 m, ve vysokých horách až do 2 300 m. V nižších stupních lesů vlhkých okrajových částí okrajových jsou to bučiny s buky a javory; v centrálních suchých částech buk chybí, naopak se mohou vyskytovat lesy borové. Výše se nacházejí horské smrčiny složené převážně ze smrků a jedlí, v ještě vyšších polohách okolo lesní hranice též z modřínů a borovice limby.

Subalpínský stupeň je tvořen porosty kosodřeviny, jalovců, keřovitých olší a vrb, křovinami pěnišníků a vysokobylinnou vegetací. Ve vyšších výškách se pak nalézají alpínské louky s typickou alpskou květenou. Kvetoucí rostliny ve vysokých polohách jsou na bazických vápencových stanovištích velice druhově rozmanité (např. medvědice alpské, mydlice, kopretina, zvonky), za symbol Alp se považuje tzv. alpská protěž (neboli plesnivec alpský). Daří se zde pochybkům, lýkovci, zvonečníkům (stal se symbolem města Cortina d'Ampezzo), silenkám a nízkým prvosenkám. Další typickou květinou Alp je hořec, kterých se zde vyskytuje velké množství druhů (např. v jižních částech Alp druhy Gentiana froelichii, hořec žlutý, Gentiana terglouensis a hořec Clusiův). Na kyselých silikátech jsou naopak smilkové louky nebo porosty sítiny trojklané a ostřice zakřivené. Dále jsou zde vyvinuta suťová stanoviště a sněhová vyležiska, v subniválním stupni pak kryofilní trávníky a roztroušená keříčkovitá vegetace.

Fauna

svišť horský

V Alpách je fauna zastoupena druhy typickými i pro jiné horské systémy v Evropě. K těmto známým zvířatům patří např. kamzík, svišť, kozorožec, medvěd, rys, zajíc atd. Vlk byl v Alpách vyhuben kolem roku 1900, kolem roku 1990 se zase vrátil z Apenin. Dnes žije na 100 vlků v italských a francouzských Západních Alpách. Až do výšek kolem 4 000 m se dostává hraboš sněžný. Z ptáků zde lze vidět tetřeva, tetřívka, bělokura horského či pěnkavu sněžnou. Dravce zastupují nejčastěji orel skalní, orlosup bradatý, sokol stěhovavý, jestřáb a jiní. Z ryb se zde hojně vyskytují pstruzi, kteří žijí v horských jezerech i ve výškách 2 600 m, líni či lipani. V alpských plesech nalezneme živočichy, již jsou přímými potomky druhů z doby ledové. Někteří plazi se dostávají až do výšek 3000 m (zmije obecná a ještěrka živorodá).

Turismus

Alpy patří k nejoblíbenějším světovým cílům lyžařů a cestovatelů. Je to nejpopulárnější oblast tohoto typu na světě.[zdroj?] Počty návštěvníků se pohybují v řádu jednotek milionů turistů za rok. Projevuje se to pozitivně na ekonomice jednotlivých alpských států.

Dějiny hromadného cestování do Alp začínají v 19. století, když cizinci cestovali poznávat krajinu alpských hor nebo relaxovat v různých odpočinkových střediscích. Část hotelů byla vystavěna v období kolem francouzsko-pruské války roku 1871. Později se začala stavět různá centra ve vyšších nadmořských výškách a zároveň s nimi i první vleky. První vlek byl postaven roku 1908 v Grindelwaldu.[4] Počátkem 20. století se zde uskutečnilo mnoho soutěží v krasobruslení. Po konci první světové války byla na švýcarské a rakouské straně vystavěna zařízení k ubytování. Letní turismus byl v té době stále významnější než zimní.

Ve 20. století do Alp přicházelo velká množství turistů i sportovců. Konala se zde řada zimních olympijských her. V roce 1924 se konaly v Chamonix (Francie), 1928 v Svatém Mořici (Švýcarsko), 1936 v Garmisch-Partenkirchenu (Německo). V průběhu druhé světové války byly olympijské hry přerušeny, ale po roce 1948 opět obnoveny. Ve druhé polovině 20. století se popularita sjezdového lyžování značně zvýšila a byly postaveny další vesnice i na francouzské straně, určené hlavně zimním návštěvníkům. Nejznámějším takovým střediskem je Les Menuires (Francie). Postupem času se zimní střediska inovovala a dnes jsou Alpy navštěvovanější spíše v zimě než v létě (dříve tomu bylo naopak).

Obyvatelstvo

Hallstatt v pohoří Dachstein

Kdysi byly Alpy osídleny Rétoromány, indoevropskými kmeny Ilyrů, Kelty. Za opravdu původní obyvatelstvo se považují Ladinové (Jižní Tyroly) a Rétorománi (kanton Graubünden). Při stěhování národů do oblasti Alp migrovali zejména Germáni a Slované. V současné době jsou zde zastoupeni Francouzi, Italové, Rakušané, Němci, Švýcaři a Slovinci (a malou částí na východě i Maďaři). Původní rétorománské obyvatelstvo je rozptýleno do malých menšin, které v dnešní době již splývají s místními obyvateli. Zhruba 34 % obyvatel hovoří německy (s mnoha rozličnými dialekty), 26 % francouzsky, 29 % italsky a 11 % slovanskými jazyky.

Odkazy

Reference

  1. Plocha Alp je 220 000 km² dle nach AEIOU (Austria-Forum), či 190 912 km² dle nach CIPRA.
  2. Montes Alpes, Gazetteer of Planetary Nomenclature, IAU, USGS, NASA (anglicky)
  3. BOHLEBER, Pascal; SCHWIKOWSKI, Margit; STOCKER-WALDHUBER, Martin; FANG, Ling; FISCHER, Andrea. New glacier evidence for ice-free summits during the life of the Tyrolean Iceman. S. 20513. Scientific Reports [online]. 2020-12. Roč. 10, čís. 1, s. 20513. Dostupné online. DOI 10.1038/s41598-020-77518-9. (anglicky)
  4. ANDREW., Beattie,. The Alps : a cultural history. Oxford: Oxford University Press, 2006. xiv, 246 pages s. Dostupné online. ISBN 0195309553, ISBN 9780195309553. OCLC 69021087

Literatura

  • publikace Světová pohoří (Evropa, Jiří Šlégl a kolektiv) – ISBN 80-242-0822-9

Související články

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.