France Prešeren

Narodil se v selské rodině jako třetí dítě (a zároveň první syn) Mini a Šimona Prešerenových. Rodiče mohli Franceho, který už jako dítě vykazoval výjimečné nadání, posílat do školy díky výnosům statku. Podle matčina přání se měl stát duchovním.

Do školy začal chodit roku 1808 ke svému strýci faráři. Od roku 1810 navštěvoval obecnou školu v Ribnici. Po ukončení gymnázia v Lublani pokračoval ještě dva roky tzv. filosofií, která za Rakouska představovala přípravu na univerzitní studium. Poté odcestoval do Vídně, kde si přál studovat právo; juristé však museli absolvovat ještě třetí ročník filosofie. Prešeren ho dokončil roku 1821 ve Vídni a následující rok se zapsal ke studiu práv.

France Prešeren na obraze Ivana Grohara.

Při výběru studijního oboru se nepohodl s rodiči, matka prosazovala, aby vstoupil do kněžského semináře. Na svém rozhodnutí Prešeren trval, i když mu rodiče odepřeli finanční podporu. Povedlo se mu získat Knaflovo stipendium, pomáhal mu strýc Josef a přivydělával si kondicemi. Na prázdniny se vracel domů. Během vídeňského pobytu studoval básnická díla všech období. Roku 1824 se zamiloval v Lublani do dcery hostinského.

První vydání Prešerenovy poezie z roku 1847.

Roku 1828 dokončil studia, v létě cestoval na Moravu. Po návratu do Lublaně nastoupil u právníka Leopolda Baumgartnera do svého prvního zaměstnání jako koncipient. V letech 1828-1846 ve městě dlouhodobě žil a přijal ještě pracovní místo ve státním úřadě.

V Lublani navázal styky s profesorem Matijem Čopem, rodákem ze Žirovnice. Byl to vzdělaný literát a knihovník, mluvil 19 jazyky. Korespondenční styk Prešeren udržoval s českými obrozenci, především F. L. Čelakovským. Roku 1832 přesídlil do Klagenfurtu, kde u Apelačního dvorského soudu 26. května roku 1832 složil zkoušky advokáta. Tam udržoval známost s Němkou Mariou Johannou Khlunovou ze Štýrského Hradce, kterou později opustil. Při této příležitosti napsal Sonety nesreče. Jeho další múzou a nenaplněnou láskou byla Julija Primicová. Roku 1837 poznal dělnici Annou Jelovšekovou, s kterou později žil a porodila mu tři děti.

Spolu s Matijou Čopem se stal hlavním autorem a překladatelem slovinského literárního almanachu Kranjska čbelica, vydávaného Mihalem Kasteljićem. Sborník vyšel pětkrát: roku 1830, 1831, 1832, 1834 a 1848. Příspěvky psal také Andrej Smole. Při přípravě čtvrtého svazku vyvolali jansenité v čele s Jernejem Kopitarem obstrukce kvůli odlišným názorům na vývoj slovinské literatury, podle nich měla národní literatura vycházet z lidové slovesnosti, jak ji u Srbů prosazoval Vuk Karadžič.

Roku 1846 byla konečně schválena Prešerenova v pořadí šestá žádost o právnické místo. Tentokrát neprosil o kancelář v Lublani, ale o místo v Postojné nebo v Kranji. Kraj ho umístí do Kranje, kam se přestěhoval ještě na podzim. Jako písaře zaměstnal syna Andreje Smoleho, hospodyni mu dělala sestra Katra. Měl hodně práce a jeho poezie se dobře prodávala.

Po březnové revoluci roku 1848 konečně mohl uveřejnit Zdravljici. Báseň vyšla v Bleiweisových Novicah, některé básně vydal ještě v posledním ročníku Kranjske čbelice. Prešernovy básnické výtvory shořely, byl z toho zatrpklý a rozčarovaný, objevily se také vážnější příznaky nemoci. Podle některých pramenů se měl pokusit o sebevraždu. Často uléhal, měl cirhózu jater. Byl zadlužen a bez peněz, protože nevyužíval možnosti výdělku, které mu jako právníkovi nabízeli. V závěti přiznal své děti a zanechal jim skromný zbytek majetku.

Pro Prešerenův život i tvorbu je významná neopětovaná láska k bohaté Julii, jíž věnoval sbírku Sonetni venec (1834) a další milostné básně. Jako básníkovi se mu za života nedostalo uznání. V posledních letech života často propadal úzkostem, alkoholismu a nemocem, které způsobily jeho předčasnou smrt.

France Prešeren zemřel na cirhózu jater ve čtvrtek 8. února 1849. Pohřbili ho 10. února v Kranji.

• Básně Františka Preširna, Ladislav Sehnal, Jičín 1882, přeložil Josef Penížek,
• Můj sen šel po hladině, Odeon, Praha 1978, přeložil Josef Hiršal za jazykové spolupráce Viktora Kudělky.