Korutany

Hranici s Itálií a Slovinskem tvoří na jihu Karnské Alpy a Karavanky, od Solnohrad jsou na severu odděleny Vysokými Taurami. Na východě sousedí se Štýrskem a na západě s Východním Tyrolskem. Největší řekou je Dráva.

Hlavním městem země je Klagenfurt (Celovec), kde sídlí i nejvyšší legislativní orgán země, Korutanský zemský sněm a další zemské instituce; dalším významným městem je Villach (Bělák) – tato dvě města jsou ekonomicky silně propojena.

Většinu obyvatel tvoří německy hovořící skupina s jedinečným a jednoduše rozpoznatelným dialektem. Slovinská menšina, asi 25 000–40 000 osob, je soustředěna na jihovýchodě státu.

Ve funkci hejtmana nahradil tragicky zemřelého Jörga Haidera Gerhard Dörfler.

Ve starověku bylo prvním státním útvarem na území dnešní spolkové země Korutany keltské království Noricum, které se kolem roku 40 n. l. přeměnilo na stejnojmennou římskou provincii. V Magdalensbergu a také v Teurnii u Lurnfeldu se tehdy nacházela střediska provincie. Po zhroucení západořímské říše (476) se v Noricu ještě nějaký čas udržel římský správní systém, který do určité míry přetrval až do příchodu Avarů a Slovanů. Slované kolem roku 600 na území vytvořili vlastní knížectví Karantánii. Postupně se Korutany dostaly pod francký a bavorský vliv. V období mezi lety 743 a 907 tu panovali frančtí králové a císař z oblasti Korutan vytvořil součást Vévodství bavorského.

Samostatné korutanské vévodství vzniklo roku 976 díky císaři Otovi II. a bylo součástí Svaté říše římské.[1] Rokem 976 začalo období svébytnosti Korutan, které trvalo až do roku 1335. V té době byly zakládány kláštery, stavěny hrady a opevnění. Prvním vévodou se stal Jindřich Mladší, syn Bertolda ze Schweinfurtu. Protože se však vzbouřil proti císaři, přišel o své vévodství a byl poslán do vyhnanství. Korutanské vévodství tak získal syn lotrinského vévody Kondráda Rudého a císařovy sestry Luitgardy, který se také jmenoval Oto. Ten se vlády ujal v roce 985.[1] Poté císař Ludvík z Bavor (asi 1281–1347) převedl Korutany na Habsburky, kteří sjednocovali Rakousy, Štýrsko a Kraňsko.

V následujícím období až do 18. století byly Korutany vtaženy do osmansko-habsburských válek, selského povstání a trpěli také následky reformace a protireformace (1550–1648). Za vlády císařovny Marie Terezie (1717–1780) došlo ke konci 18. století k reformám, které omezily moc stavům a rolníkům právo na vlastnictví a také Korutany pozbyly svou správní samostatnost. Další útrapou ve vývoji země byly napoleonské války po roce 1797, které vyústily ve ztrátu horních Korutan ve prospěch Francie v roce 1809. Už roku 1813 byla země opět součástí habsburské monarchie. Po revolučním roku 1848 znovu získaly Korutany v roce 1849 správní samostatnost. Od roku 1867 až do 1918 byly vévodstvím v rámci Rakousko-Uherska.

Současné hranice získaly Korutany po ztrátě části území na jihu v důsledku řešení habsburského mnohonárodnostního státu po první světové válce. Od roku 1918 náleží malá část Korutan (Malborgheto-Valbruna a Tarvisio) k Itálii. Hranice mezi současným Rakouskem a Slovinskem byla stanovena v referendu 10. října 1920.

V českých textech se název spolkové země vyskytuje ve dvou variantách: Korutany i Korutansko. Ústav pro jazyk český Akademie věd ČR uvádí v Internetové jazykové příručce poznámku s odkazem na Standardizační příručku Index českých exonym z roku 2019. Název „Korutansko“ je podle ní závazný pro některé státní instituce. V ostatních případech lze užít výrazně frekventovanější název Korutany.[2][3] Český úřad zeměměřický a katastrální uvádí v příručce Index českých exonym jen název „Korutansko“.[4]

Spolková země se člení na 8 politických okresů (Bezirk) a dvě statutární města (Statutarstadt).

Hlavními turistickými atrakcemi Korutan je město Villach, velká jezera Wörthersee (slovinsky Vrbsko jezero), Millstätter See a Ossiachersee, dále jezera Faaker See (slovinsky Baško jezero) a Weissensee, národní parky v pohoří Vysoké Taury (hora Grossglockner) a Nockberge, dále Karavanky, Karnské, Gurktálské a Gailtalské Alpy, lyžařská centra Nassfeld (Mokrine), Hermagor (slovinsky Šmohor), Bad Kleinkirchheim a Heiligenblut, biskupská katedrála v Gurku, zámek Hochosterwitz aj.