Zikmund Lucemburský

Zikmund se narodil v Norimberku císaři Svaté říše římské Karlu IV. a jeho čtvrté manželce Alžbětě Pomořanské, vnučce polského krále Kazimíra III. Velikého. Podle jiných pramenů[1][2][3][4] se narodil v Praze. Byl pojmenován podle sv. Zikmunda, oblíbeného světce a patrona jeho otce. Svou přezdívku, liška ryšavá, získal již za svého dětství kvůli barvě svých vlasů.

Už v roce 1374 Karel IV. syna zasnoubil s Marií, nejstarší přeživší dcerou polského a uherského krále Ludvíka I., který zamýšlel, že Marie se svým manželem ho po jeho smrti nahradí v Polsku. V roce 1378 se Zikmund po otcově smrti stal braniborským markrabětem. Desetiletý Zikmund byl ovšem na několik příštích let poslán na uherský dvůr a s Uherskem se silně identifikoval.

Zikmund Lucemburský, pozdější podobizna od Albrechta Dürera (cca 1509–1516)

V roce 1381 poslal třináctiletého Zikmunda jeho starší bratr Václav IV. do Krakova, aby se naučil polsky, zvykl si na zem a místní lid. Král Ludvík zemřel roku 1382 a Poláci odmítli další spojení s Uhrami. Za polskou královnu zvolili Mariinu mladší sestru Hedviku, provdanou za Vladislava II. Jagella. V Uhrách nechala královna vdova Alžběta Bosenská korunovat královnou Marii, která se zasnoubila s Ludvíkem Orleánským. 15. listopadu 1385 si Zikmund vynutil sňatek s Marií (svatba proběhla ve slovenském Zvolenu) a získal tak uherský trůn. Po zajištění podpory šlechty se nechal korunovat uherským králem 31. března 1387 v Székesfehérváru[5] (česky: Stoličný Bělehrad). V roce 1387 byla jeho manželka Marie i se svou matkou, Alžbětou Bosenskou, zajata během rebelie záhřebským biskupem. Marie byla brzy osvobozena, ale její matka i nadále zůstala v zajetí.

Zikmund byl sice jediným Lucemburkem na uherském trůně, ale udržel se na něm celých padesát let. Roku 1396 se spolu s Joštem Moravským postavil do čela odporu proti Václavovi IV., toho roku také s Václavem obnovil smlouvy o vzájemném nástupnictví a byl jím jmenován vikářem v Německu. Křížová výprava, kterou organizoval proti Osmanské říši, byla v září 1396 rozbita Turky u Nikopole, sultán ovšem toto vítězství nevyužil k expanzi.

Roku 1401 vypukla v Uhrách vzpoura a král byl dočasně uvězněn. Václav IV., byť sesazen z německého trůnu, se obrátil o pomoc ohledně císařské korunovace (stále ještě možné) k Zikmundovi a nabídl mu správu Čech. Zikmund začal zabírat královské hrady, Václava kvůli jeho odporu nechal zajmout a odvést do Vídně. Odpor, který proti němu v Čechách rychle vzrůstal, se pokusil zlomit vojensky, současně však musel znovu zasahovat v Uhrách proti novému uchazeči o trůn. Mezitím Václav z Vídně uprchl a roku 1404 se bratři smířili.

Po smrti Václavova římského protikrále Ruprechta III. byl Zikmund 21. července 1411 s Václavovým souhlasem zvolen hlasy pěti kurfiřtů římským králem (korunován 8. listopadu 1414). V té době podruhé zastavil Braniborsko, tentokrát svému přívrženci, norimberskému purkrabímu Fridrichu I. Hohenzollernskému, a definitivně je tak odtrhl od Čech.

Zikmund a Barbora Cellská na koncilu v Kostnici

Jako římský král se Zikmund snažil o odstranění papežského schizmatu (trojpapežství). V květnu 1410 zemřel papež Alexandr V. Situace v církvi se nelíbila římskému králi Zikmundovi, který přiměl jednoho z papežů, Jana XXIII., aby svolal nový koncil do Kostnice. Koncil roku 1414 rozhodl o abdikaci všech tří papežů a jako nového papeže 11. listopadu 1417 zvolil Ottu Colonnu, který přijal jméno Martin V. Na jednání v Kostnici měl obhájit své učení Jan Hus, kterému na cestu vydal Zikmund ochranný glejt. Byl ale nařčen z kacířství a 6. července 1415 upálen. Po koncilu mělo křesťanstvo opět jediného papeže.

Po Václavově smrti (1419) se stal Zikmund jediným dědicem českého království. Katolická šlechta ho očekávala se samozřejmostí, husitská šlechta pak s určitými obavami. Připravovaly se volební požadavky: přijímání z kalicha a sekularizace (zabavení) církevního majetku. Zikmunda podporovala jako příštího českého krále vdova po Václavovi IV., Žofie Bavorská, ta se ovšem nakonec sama uchýlila pod Zikmundovu ochranu.

V březnu 1420 byla ve Vratislavi za jeho přítomnosti vyhlášena křížová výprava proti kacířským Čechám. Koncem května oblehl Zikmund s křižáckým vojskem Prahu. Byl poražen na Vítkově (14. července) a pod Vyšehradem (2. listopadu), nechal se ale korunovat českým králem (korunoval jej pražský arcibiskup Konrád z Vechty), neboť měl ve své moci Pražský hrad (28. července). Na jaře 1421 se v Čáslavi sešel sněm, který ho jako krále odmítl; na Moravě, ve Slezsku a Lužici ho šlechta uznala.

Po prohrané bitvě u Německého Brodu 8. ledna 1422 ze země odtáhl, snažil se ji příští léta získat kombinací diplomatického a vojenského nátlaku. Teprve v roce 1429 navázali husité kontakty se Zikmundem, jehož hodlali přijmout za krále, pokud by uznal jejich program. To ovšem byla pro světskou hlavu křesťanstva nepřijatelná podmínka. Zikmund tedy musel čekat celých sedmnáct let po Václavově smrti, než byl v českých zemích všeobecně přijat jako král.

Zřejmě nejpopulárnější postavou komiksu Opráski sčeskí historje je „Zmikund“ (král se zrzavými vousy a liščím ocasem), do nějž se při svých veřejných vystoupeních stylizuje i sám anonymní autor Jaz. Ten v těchto zdánlivě hloupých, ale ve skutečnosti promyšlených a fundovaných komiksech ukazuje, že dějiny mohou být vykládány i jinak, než se léta tradovalo.[7]

• BAUM, Wilhelm. Císař Zikmund : Kostnice, Hus a války proti Turkům. Praha: Mladá fronta, 1996. 405 s. ISBN 80-204-0543-7.
• BARTL, Július, a kol. Prvý cisár na uhorskom tróne : Slovensko v čase polstoročnej vlády uhorského, českého, lombardského a nemeckého kráľa a rímského císara Žigmunda Luxemburského, syna Karola IV. Bratislava: Literárne informačné centrum, 2001. 375 s. ISBN 80-88878-57-8. (slovensky)
• BARTL, Július, a kol. Žigmund Luxemburský. Budmerice: Rak, 1996. 102 s. ISBN 80-85501-11-2. (slovensky)
• BOBKOVÁ, Lenka; ŠMAHEL, František, a kol. Lucemburkové : česká koruna uprostřed Evropy. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2012. 886 s. ISBN 978-80-7422-093-7.
• ČECHURA, Jaroslav. České země v letech 1378–1437 : Lucemburkové na českém trůně II. Praha: Libri, 2000. 438 s. ISBN 80-85983-98-2.
• ČECHURA, Jaroslav; ŽŮREK, Václav. Lucemburkové : životopisná encyklopedie. České Budějovice: Veduta, 2012. 260 s. ISBN 978-80-86829-69-2.
• ČORNEJ, Petr. Světla a stíny husitství. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2011. 482 s. ISBN 978-80-7422-084-5.
• ČORNEJ, Petr. Velké dějiny zemí Koruny české V. 1402–1437. Praha: Paseka, 2000. 790 s. ISBN 80-7185-296-1.
• ČORNEJ, Petr. Zikmund Lucemburský. In: RYANTOVÁ, Marie; VOREL, Petr. Čeští králové. Praha ; Litomyšl: Nakladatelství Paseka, 2008. ISBN 978-80-7185-940-6. S. 223–236.
• DRŠKA, Václav. Zikmund Lucemburský : liška na trůně. Praha: Epocha, 1996. 87 s. ISBN 80-902129-0-5.
• ELBEL, Petr. Ve znamení draka a kříže. Vláda Zikmunda Lucemburského na Moravě (1419-1423). In: MITÁČEK, Jan. Vládcové Moravy. Kniha statí ze stejnojmenného cyklu přednášek. Brno: Moravské zemské muzeum, 2007. ISBN 978-80-7028-304-2. S. 53–82.
• GADE, John Allyne. Luxembourg in the Middle Ages. Luxembourg: E. J. Brill, 1951. 251 s. (anglicky)
• HOENSCH, Jörg Konrad. Lucemburkové : pozdně středověká dynastie celoevropského významu 1308–1437. Praha: Argo, 2003. 304 s. ISBN 80-7203-518-5.
• HOENSCH, Jörg Konrad. Kaiser Sigismund. Herrscher an der Schwelle zur Neuzeit (1368–1437). München: C. H. Beck, 1996. ISBN 3-406-41119-3.
• KAVKA, František. Poslední Lucemburk na českém trůně. Králem uprostřed revoluce. Praha: Mladá fronta, 1998. 290 s. ISBN 80-204-0680-8.
• RAPP, Francis. Svatá říše římská národa německého : od Oty Velikého po Karla V. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2007. 316 s. ISBN 978-80-7185-726-6.
• SCHNEIDMÜLLER, Bernd; WEINFURTER, Stefan, a kol. Die deutschen Herrscher des Mittelalters : Historische Porträts von Heinrich I. bis Maximilian I. München: Beck, 2003. 624 s. ISBN 3-406-50958-4. (německy)

• Dynastie Lucemburků
• Seznam představitelů českého státu
• Seznam panovníků Svaté říše římské

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Zikmund Lucemburský na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Zikmund Lucemburský
• Jan Klípa: Suverén v plné zbroji. Portréty císaře Zikmunda Lucemburského
• Majestátní pečeť Zikmunda, římského císaře, uherského a českého krále, 1437
• Poslední psaní císaře Sigmunda ke stawům Českým
• Zikmundův list potvrzující přijímání podobojí městu Přerovu (1436)
• Zikmund Lucemburský - video z cyklu České televize Historický magazín
• Lucemburkové 6/6 – Zikmund – dokument ČT (2010), možnost on-line přehrání