Socialistická republika Slovinsko

• 1945 – 14. února 1946: Federální (jednotka) Slovinsko (federalna (enota) Slovenija) jako součást Demokratické federativní Jugoslávie[1][2]
• 14. února 1946 – 9. dubna 1963: Lidová republika Slovinsko (Ljudska republika Slovenija) jako součást Demokratické federativní Jugoslávie, resp. Federativní lidové republiky Jugoslávie[3][4]
• 9. dubna 1963 – 7. března 1990: Socialistická republika Slovinsko (Socialistična republika Slovenija) jako součást Socialistické federativní republiky Jugoslávie[5]
• 7. března 1990 – 25. června/8. října 1991: Republika Slovinsko jako součást Socialistické federativní republiky Jugoslávie[6]

V září 1943 se Antifašistická rada národního osvobození Jugoslávie usnesla o obnovení Jugoslávie na federálním základě.[7] Jednou z federálních jednotek se mělo stát i Slovinsko.[8] Od počátku roku 1944 se začali komunisté připravovat na převzetí politické moci v poválečném Slovinsku. Aby se zabránilo návratu vícestranického systému, bylo rozhodnuto o vytvoření lidové vlády, jež bude právě pod vedením komunistů. 19. února 1944 se v Črnomelju Slovinský národněosvobozenecký výbor přejmenoval na Slovinskou národněosvobozeneckou radu a současně se prohlásil za nejvyšší zákonodárný a zastupitelský orgán ve Slovinsku.[9]

V roce 1945 bylo Slovinsko poprvé v historii uznáno za státní útvar. V roce 1947 získalo Slovinsko část západních území, která po první světové válce připadla Itálie.[10] V roce 1954 pak bylo mezi Itálii a Jugoslávii rozděleno i sporné území v okolí Terstu.[11] Slovinsko v rámci jugoslávské federace bylo nejprve lidovou republikou a od roku 1963 socialistickou. V průběhu šedesátých let se začaly objevovat rozpory s centrem (např. Silniční aféra), které skončily odstavením reformních komunistů (Stane Kavčič) a upevněním pozic konzervativců.[12] Rozklad Jugoslávie začal smrtí maršála Tita v květnu 1980. Na jaře 1987 vyšlo další číslo časopisu Nova revija, v němž byly zveřejněny příspěvky France Bučara, Petera Jambreka, Tine Hribara, Ivana Urbančiče a Jože Pučnika, ve kterých napadli vedoucí úlohu komunistů, centralistické vedení jugoslávské politiky a formulovali cíl slovinského národa, kterým má být samostatný slovinský stát jako součást jugoslávské konfederace.[13] Přišli s názorem, že Jugoslávie omezuje jak ekonomický, tak i kulturní, či politický rozvoj Slovinska.[14] Následný demokratizační proces prováděný především formou ústavních dodatků realizovali sami slovinští komunisté. V květnu 1989 zveřejnila slovinská opozice Májovou deklaraci, v níž požadovala ustavení suverénního slovinského státu a svobodu rozhodování o vnějších svazcích. Komunisté v reakci vydali Základní listinu Slovinska, která také hovořila o suverenitě, ale hlásila se také k reformované jugoslávské federaci.[15]

27. září 1989 přijala stále ještě komunisty ovládaná skupščina sadu dodatků k republikové ústavě, které posilovaly rozhodovací pravomoc republiky na úkor federace a rušily vedoucí úlohu Svazu komunistů Slovinska a legalizovaly další politické strany.[16] Bylo také rozhodnuto, že na jaře následujícího roku se uskuteční volby do všech komor slovinského parlamentu.[17]

V dubnu 1990 proběhly první poválečné svobodné volby, které přinesly vítězství opozičního bloku DEMOS v parlamentních volbách a Milana Kučana ve volbách předsedy Předsednictva.[18] V prosincovém referendu se většina hlasujících vyjádřila pro samostatnost.[19]

25.  června 1991 vystoupila Republika Slovinsko ze Socialistické federativní republiky Jugoslávie, když Skupščina na společném zasedání všech tří komor přijala Deklaraci o nezávislosti, ústavní zákon o samostatnosti a nezávislosti Republiky Slovinsko a několik dalších ústavních dodatků.[20][21][22] Z důvodu obav ze zákroku federálních orgánů byl akt vyhlášení nezávislosti uskutečněn již o den dříve, než se původně plánovalo.[23] 26. června 1991 prohlásil svazový výkonný výbor (vláda) tyto akty, stejně jako obdobné chorvatské akty, za neplatné. Svazová skupština (parlament) bez zástupců Slovinska a Chorvatska požádala svazový výkonný výbor a JNA o zákrok s cílem obnovit celistvost jugoslávských hranic.[24] 27. června 1991 v 1: 15 v noci byla zahájena vojenská akce JNA.[25] Předseda slovinského Předsednictva Milan Kučan označil takové jednání za agresi vůči suverénnímu státu a vyzval slovinské občany k obraně vlasti. Pod vedením republikového sekretáře obrany Janeze Janši zasáhly proti Jugoslávské lidové armádě (JNA) jednotky slovinské Teritoriální obrany (TO). Těm se podařilo JNA silně paralyzovat: TO zablokovala kasárny JNA, kam přerušila dodávky elektřiny, vody a potravin. Přesuny tankových jednotek JNA byly ztíženy barikádami a blokádou důležitých komunikací.[26] 28.  června 1991 bylo do akce nasazeno svazové letectvo, které bombardovalo slovinská letiště, důležité dopravní spoje, telekomunikační stanice a budovy televize a rozhlasu. Téhož dne dorazila do Slovinska delegace ministerské trojky Evropských společenství. 29. června 1991 přislíbilo slovinské vedení zastavit boje a na devadesát dnů pozastavit účinnost aktů, jimiž se republika osamostatnila. 4.  července 1991 byla uzavřena dohoda s JNA o zastavení palby a 7.  července válku ukončila Brionská deklarace.[24] 2.  října 1991 potvrdilo společné zasedání všech komor Skupščiny úmysl nabýt nezávislost okamžitě, jakmile uplyne tříměsíční moratorium smluvené Brionskou deklarací.[6] Moratorium vypršelo 8. října 1991, kdy Slovinsko definitivně získalo svou nezávislost na Jugoslávii.[6][27]

Navzdory značné politické centralizaci, která byla typická i pro druhou Jugoslávii až do přijetí nové ústavy v roce 1974, těšilo se Slovinsko již od konce války široké autonomii kulturní a vědecké: již v roce 1945 vznikla Akademie výtvarných umění a Hudební akademie, v roce 1947 vznikla Slovinská filharmonie a téhož roku byl natočen první film ve slovinském jazyce.[28] Slovinsko bylo v rámci SFRJ z hlediska ekonomiky nejrozvinutější republikou.[29]

V říjnu 1989 byla dvanáctým dodatkem ústavy přijata hymna Zdravljica.[30]

Republikové ústavy byly přijaty v letech 1947, 1963 a 1974.[31]

Hlavou státu byl v letech 1945 až 1974 předseda Skupščiny, v letech 1974 až 1992 Předsednictvo, resp. jeho předseda.[32][33] Volby do posledního Předsednictva Republiky Slovinsko byly v roce 1990 realizovány jako přímé.[34]

V únoru 1944 vznikla Slovinská národněosvobozenecká rada (Slovenski narodnoosvobodilni svet, SNOS), jež byla do října 1946 nejvyšším představitelem a zákonodárným orgánem v rámci slovinského národněosvobozeneckého boje a po skončení války jednotky Slovinsko.[35] V listopadu 1946 SNOS zanikla, když vzniklo Ústavodárné shromáždění Lidové republiky Slovinsko, jehož úkolem byla příprava republikové ústavy.[36] Po přijetí ústavy – 16. ledna 1947 – bylo Ústavodárné shromáždění přeměněno na Lidové shromáždění Lidové republiky Slovinsko.[37] Do roku 1953 byl slovinský parlament – skupščina – jednokomorový, v letech 1953 až 1963 dvoukomorový, poté do roku 1974 pětikomorový a v letech 1974 až 1991 tříkomorový.[36]

První slovinská republiková vláda byla ustavena 5. května 1945 v Ajdovščině.[38] V roce 1953 v důsledku ústavních změn byla vláda zrušena a nahrazena výkonným výborem Lidové skupščiny Lidové republiky Slovinsko. V roce 1963 byl v důsledku změny názvu státu změněn název na výkonný výbor Socialistické republiky Slovinsko (IS SRS). Od 23.  června 1990 existoval výkonný výbor Republiky Slovinsko, který se účinností ústavy z roku 1991 přeměnil ve vládu Republiky Slovinsko.[39]

Politickou hegemonii zde jako ve zbytku federace měla Komunistická strana, respektive Svaz komunistů Slovinska. Ten se svého vedoucího postavení vzdal již v září 1989.[16] První svobodné volby se konaly v dubnu 1990 a přinesly vítězství koalici DEMOS.[40]