Franc Miklošič

Do roku 1819 bydlel v rodné vesnici, pak se přestěhoval s rodiči do Ljutomeru, kde otec provozoval hostinec a obchod. Vychodil obecnou školu v Ljutomeru, první dva ročníky gymnázia v chorvatském Varaždínu a následující ročníky v Mariboru. Už na gymnáziu jevil talent, zejména na klasické jazyky. Mariborský profesor Zupančič ho nazval nebroušeným diamantem. Na podzim 1830 odešel studovat práva a filozofii na univerzitu ve Štýrském Hradci. Zde se zapojil do slovinských studentských spolků. V roce 1836 dokončil studia práva, pak v roce 1837 složil rigorózum z filozofie a v květnu 1837 byl jmenován suplentem filozofie na univerzitě ve Štýrském Hradci. 23. června 1838 mu byl udělen doktorát z filozofie. Nezískal ovšem post na katedře filozofie v Innsbrucku a v září 1838 proto odešel na Vídeňskou univerzitu, kde dokončil právní studia a 28. prosince 1840 byl promován na doktora práv. Původně se zamýšlel věnovat právu, ale pod vlivem jiného Slovince, Jerneje Kopitara, se jeho zájem přesunul ke slovanské filologii. Do roku 1843 byl koncipientem u advokáta Fingera, krátkou dobu i u dr. Bacha (otce Alexandera Bacha). 8. května 1844 získal místo ve vídeňské dvorní knihovně, kde působil až do roku 1849 (formálně až do roku 1862). 30. dubna 1849 byl jmenován mimořádným a roku 1850 i řádným profesorem na Vídeňské univerzitě na nově zřízené stolici slavistiky, přičemž v roce 1851, 1856 a 1865 byl děkanem její filozofické fakulty a roku 1854 dokonce rektorem univerzity. V letech 1854–1879 předsedal zkušební komisi pro středoškolské profesory. Zařadil se do tzv. vídeňské slavistické školy. Vypracoval řadu podrobných, německy psaných studií a slovníků z oblasti etymologie a srovnávací gramatiky slovanských jazyků. Věnoval se i romštině a dalším tématům. V roce 1852 vydal studii Vergleichende Lautlehre der slavischen Sprachen, kterou pochvalně hodnotili František Palacký i Pavel Josef Šafařík.[1]

Během revolučního roku 1848 se výrazně zapojil do politického dění. V roce 1848 byl předsedou spolku Slovenija, napsal jeho provolání, ve kterém se vyslovil pro vznik slovinského království v rámci Rakouska a pro jazykovou rovnoprávnost ve školách i úřadech.[1] V celostátních volbách roku 1848 byl zvolen na rakouský ústavodárný Říšský sněm. Zastupoval volební obvod Lenart. Uvádí se jako knihovník.[2] Patřil k sněmovnímu bloku pravice.[3] Náležel mezi slovinské národně orientované poslance.[4]

Zasloužil se o rozvoj slovinštiny. V roce 1849 po několik měsíců pomáhal s překladem zákoníku do slovinštiny, přičemž stabilizoval její právní terminologii.[1] Jeho korespondence s českým jazykovědcem Antonínem Matzenauerem je dochována v Rakouské národní knihovně ve Vídni a v Moravském zemském archivu v Brně.[5]

V roce 1864 byl povýšen do dědičného šlechtického stavu.[1]