Borut Pahor

Narodil se v Postojni jako jediné dítě učitele a švadleny. Dětství prožil v Šempetru pri Gorici, kde absolvoval tamější gymnázium, na němž byl členem vedení gymnaziálního Svazu socialistické mládeže Slovinska (ZSMS). V roce 1982 nastoupil na Fakultu sociologie, politických věd a novinářství Univerzity Edvarda Kardelje v Lublani (FSPN). Ve třetím a čtvrtém ročníku vedl fakultní ZSMS a posléze se stal členem Svazu komunistů Slovinska (ZKS). Na přelomu let 1986 a 1987 neúspěšně kandidoval do vedení univerzitního ZSMS.[1] Za svou diplomovou práci v roce 1987 obdržel Prešerenovu cenu a vedoucí jeho diplomové práce – Ernest Petrič – odhadoval Pahorův vysoký akademický potenciál,[1] a proto Pahor v roce 1987 mohl ve studiích pokračovat v USA.[2] V té době ale přišla nabídka Milana Kučana, díky které se stal Pahor praktikantem na Ústředním výboru ZKS (CK ZKS).[2] V roce 1989 se Pahor stal historicky nejmladším členem CK ZKS a následně i jeho předsednictva.[2] Jako člen CK ZKS se podílel na posledním kongresu Svazu komunistů Jugoslávie (SKJ) v lednu 1990, který slovinská delegace opustila.[1] Již od roku 1993 byl místopředsedou Sjednocené kandidátky sociálních demokratů (ZLSD), v roce 1996 byl zvolen místopředsedou Státního shromáždění a v letech 2000 až 2004 byl jeho předsedou.[3] Od února 1997 byl předsedou ZLSD.[3] V roce 2004 byl zvolen poslancem Evropského parlamentu, tuto funkci opustil, když očekával kandidaturu v prezidentských volbách v roce 2007, v nichž nakonec nekandidoval, jeho strana – od roku 2005 Sociální demokraté – v roce 2008 přesvědčivě zvítězila ve volbách do Státního shromáždění a Pahor se stal premiérem.[1]

V průběhu roku 2011 se Pahorova vládní koalice začala rozkládat, čemuž přispěla i neúspěšná referenda a nutnost realizace nepopulárních reforem, zejména důchodové.[4] Vládu opustila v dubnu 2011 po třech měsících ve funkci ministryně bez portfeje odpovědná za místní samosprávu a regionální politiku Duša Trobec Bučan (DeSUS), v květnu 2011 pak koalici opustila i samotná strana DeSUS s odůvodněním, že není brána za rovnocenného partnera.[5] Ve vládě ale zůstal jeden z nominantů strany – prof. dr. Roko Žarnić. Počátkem června pak vládu opustil i Gregor Golobič (Zares), ostatní ministři zastupující Zares opustili vládu na konci června 2011.[6][7] Výkon ministerských funkcí uprázdněných po odchodu DeSUSu, Zaresu a Katariny Kresal (LDS), jejíž odstoupení v zásadě nesouviselo s rozkladným procesem uvnitř koalice, převzali ostatní ministři včetně samotného premiéra, jenž tak zastával také funkci ministra veřejné správy.[8][9] Premiér Pahor navrhl Státnímu shromáždění 20. září 2011 jména nových ministrů[P 1], avšak hlasy poslanců Slovinské demokratické strany, Slovinské lidové strany, Slovinské národní strany, DeSUSu a šesti poslanců strany Zares nebyl návrh přijat, čímž Pahorova vláda padla.[11]

V prosincových parlamentních volbách získala slovinská sociální demokracie jen 10,5 % hlasů.[12] Na kongresu SD v červnu 2012 neobhájil křeslo předsedy strany, nový předseda SD – Igor Lukšič – nicméně o Pahorovi prohlásil, že tento je zrozen pro úřad prezidenta.[13] Ve druhém kole prezidentských voleb, 2. 12. 2012, byl Borut Pahor zvolen prezidentem Slovinska, když porazil dosavadního prezidenta Danilo Türka,[14] kterého v závěru volební kampaně podpořil také někdejší Pahorův mentor Milan Kučan.[2]

Dne 23. prosince 2012 převzal Borut Pahor úřad prezidenta.[15]

• velkokříž s řetězem Řádu zásluh o Italskou republiku – Itálie, 5. května 2014[16]
• velkokříž speciální třídy Záslužného řádu Spolkové republiky Německo – Německo, 25. listopadu 2014
• velkokříž Řádu Stará planina – Bulharsko, 18. července 2016 – za vynikající služby o rozvoj a prohlubování bilaterálních vztahů mezi Bulharskem a Slovinskem[17]
• Řád svobody – Ukrajina, 8. listopadu 2016 – udělil prezident Petro Porošenko za významný přínos k rozvoji ukrajinsko-slovinských vztahů[18]
• Řád Bílého lva I. třídy s řetězem – Česko, 28. října 2017 – udělil prezident Miloš Zeman za zvláště vynikající zásluhy ve prospěch České republiky[19][20]
• Kříž uznání I. třídy – Lotyšsko, 4. června 2019 – udělil prezident Raimonds Vējonis[21]
• Řád kříže země Panny Marie I. třídy s řetězem – Estonsko, 26. srpna 2019[22]