Izola

Město bylo založeno v 7. století aquileiskými uprchlíky na malém ostrově při pobřeží Istrie. Odtud také pochází jeho název - je odvozen z italského slova isola, které znamená ostrov. V 9. století se istrijské pobřeží dostalo pod vliv Benátské republiky, jejíž součástí se definitivně stalo v roce 1267.

Staletí benátské nadvlády zanechala v regionu zřetelné stopy. Po uzavření Míru v Campo Formio v roce 1797 se oblast stala součástí Svaté říše římské, v době napoleonské patřila k autonomním Ilyrským provinciím Francouzského císařství. Během francouzské nadvlády byly zbořeny městské hradby a materiál byl použit k zasypání průlivu oddělujícího ostrov od pevniny.
Po bitvě národů u Lipska v roce 1815 se území Ilyrských provincií dostalo pod rakouskou nadvládu. Roku 1820 zde byly objeveny léčivé prameny, což přispělo k rozvoji města jako turistické destinace ještě v 19. století.

Na počátku 20. století města dosáhla železniční trať, byť jen úzkorozchodná dráha (Parenzana). Zrušena byla o několik desetiletí později. Budova původního nádraží nicméně byla nakonec zachována a dnes slouží jako muzeum uvedené dráhy.

Po první světové válce připadla oblast Italskému království. Roku 1943 přešla v rámci Italské sociální republiky pod faktickou vojenskou kontrolu Wehrmachtu. Po ukončení druhé světové války připadla Izola Svobodnému území Terst. Součástí jeho zóny B byla do roku 1954, kdy tento státní útvar zanikl a zóna B připadla Jugoslávii. V té době odešla před nastupujícím komunismem z Istrie značná část italsky mluvících obyvatel.
V roce 1991 se Izola stala součástí nezávislého Slovinska.

Od roku 1995 má město současný znak.

Ve městě žije asi 14 500 obyvatel. Město je oficiálně dvojjazyčné (slovinsko-italské), chorvatská menšina je asi dvakrát početnější než italská.

Okolo 71 % obyvatelstva tak tvoří Slovinci, 8 % Chorvati a 4 % Italové. Zbytek připadá na ostatní menšiny, mezi kterými jsou Bosňáci, Srbové, Makedonci a další.[1]

Administrativními částmi Izoly jsou kromě města samotného dále vesnice Baredi, Cetore, Dobrava, Jagodje, Korte, Malija, Nožed a Šared.

Tradičním odvětvím hospodářství místního obyvatelstva bylo rybářství, v okolních svazích rovněž vinařství. Dnes je zde významně zastoupena turistika. Město nebylo nikdy významněji industrializováno (na rozdíl od nedalekého Koperu.

• Palác Besenghi degli Ughi (slovinsky Palača Besenghi degli Ughi, italsky Palazzo Besenghi degli Ughi) je pozdně barokní třípatrová stavba, jedna z nejzachovalejších na slovinském pobřeží. Postavena byla mezi roky 1775 a 1781. Kamenný lev na rohu budovy byl nalezený v sutinách budovy, která na tomto místě stávala předtím. Dnes v paláci sídlí místní hudební škola[2].
• Kostel sv. Maura (slovinsky Crkva Sv. Mavra, italsky Duomo San Mauro) stojí na nejvyšším místě původního ostrova. Původně stál na jeho místě malý kostel, postavený roku 1356. Současný kostel pochází z roku 1547, věž vysoká 30 m byla postavena v roce 1585[3].
• Manzioliův dům (slovinsky Manziolijeva hiša, italsky Casa Manzioli) je jedna z nejstarších budov v Izole - pochází z roku 1470. Postaven byl ve stylu benátské gotiky, nese jméno bývalého izolského starosty. Dnes v domě sídlí Italská samosprávná národní společnost (slovinsky Italijanska samoupravna narodna skupnost, italsky Comunità nazionale autonoma italiana)[4].
• Šimonova zátoka (Simonov zaliv) - místo osídlili Římané v 1. století po Kristu a založili zde přístav Haliaetum, jehož zbytky jsou v moři stále vidět. Nedaleko stojí zbytky římské vily s černobílými mozaikami.[5]

Se zbytkem Slovinska je město spojeno pomocí rychlostní silnice H6, která se dále napojuje na dálnici A1. Rychlostní silnice prochází okolo Izoly po obchvatu, vedeném na jižním okraji města.

• 
  Palác Besenghi degli Ughi
• 
  Kostel sv. Maura
• 
  Manzioliův dům
• 
  Veliki trg
• 
  Izola 2019
• 
  Římské vykopávky, Haliaetum, krytá část
• 
  Římské vykopávky, Haliaetum, nekrytá část