Nejvyšší soud Republiky Slovinsko

S koncem první světové války přišlo území Slovinska o nejvyšší soudní těleso, neboť Oberster Gerichts- und Kassationshof se sídlem ve Vídni, jenž zastával pro oblasti dnešního Slovinska s výjimkou Zámuří funkci nejvyššího soudu, zůstal na území jiného státu. V listopadu 1918 byl zřízen Vrchní zemský soud v Lublani (Višje deželno sodišče), který se stal prvním soudem v moderní historii Slovinska, který měl své sídlo ve Slovinsku a vykonával funkce nejvyššího soudu. Takové postavení si však Vrchní zemský soud v Lublani udržel jen krátce, neboť na konci roku 1919 přešla jeho funkce v zásadě nejvyššího soudu na zvláštní úsek soudu v Záhřebu. Ke změně došlo v říjnu 1939, kdy byl zřízen Nejvyšší soud v Lublani (Vrhovno sodišče), který se stal skutečně prvním slovinským nejvyšším soudem. Nejvyšší soud fungoval i po italském záboru, jeho činnost však byla zrušena v říjnu 1943 Němci. V období let 1941 až 1943 vykonával svou funkci jen pro území Lublaňské provincie. Část agendy Nejvyššího soudu přešla po jeho zrušení v roce 1943 na Vrchní soud v Lublani. Tento stav trval až do května 1945.[3]

V rámci poválečné Jugoslávie byla zakotvena mimo jiné soustava tzv. řádných soudů tvořená Nejvyšším soudem federace, nejvyššími soudy republik a autonomních oblastí, obvodními a obecními soudy, vojenskými soudy a soudy specializovanými. Ve Slovinsku byly zřízeny jen soudy základní, vyšší a Nejvyšší soud.[4] Činnost republikových nejvyšších soudů byla zahájena v srpnu 1945.[3]

Nejvyšší soud Lidové republiky Slovinsko (LRS) byl upraven v čl. 106 a 112 až 114 Ústavy Lidové republiky Slovinsko z ledna 1947.[5] Podle čl. 112 Ústavy byli soudci a předseda Nejvyššího soudu LRS voleni Lidovou skupščinou LRS.[6] Ústava Nejvyšší soud vymezovala jako nejvyšší soudní orgán ve Slovinsku. Pro situace, kdy měl Nejvyšší soud rozhodovat v prvním a kdy ve druhém stupni, odkazovala ústava na prováděcí předpis.[7] Zároveň bylo Ústavou vymezeno právo Nejvyššího soudu přezkoumávat zákonnost pravomocných rozhodnutí všech soudů v LRS, pokud nebyla v souladu se svazovými předpisy založena pravomoc federálního Nejvyššího soudu.[8]

Nejvyšší soud LRS rozhodoval v trestních a civilních věcech o opravných prostředcích proti rozhodnutí okresních soudů, výjimečně rozhodoval v prvním stupni. Nejvyšší soud také dohlížel na činnost všech nižších soudů, rozhodoval spory o příslušnost, a to nejen mezi slovinskými soudy, ale i mezi soudy a dalšími orgány.[9]

V Socialistické republice Slovinsko fungovaly do 31. prosince 1978 tyto řádné soudy: občinské (občinska sodišče), okresní (okrožna sodišče) a Nejvyšší soud. K 1. lednu 1979 se stal účinný zákon o řádných soudech z roku 1977, který zaváděl základní soudy (temeljena sodišča), vyšší soudy (višja sodišča) a Nejvyšší soud. V souladu s republikovou Ústavou z roku 1974 rozhodoval Nejvyšší soud o opravných prostředcích proti rozhodnutím obecných soudů, v některých případech rozhodoval jako soud prvního stupně a rozhodoval také o mimořádných opravných prostředcích. Úkolem Nejvyššího soudu bylo také zajistit jednotné uplatňování právních předpisů republiky.[9]

Již Základní ústavní listina o samostatnosti a nezávislosti Republiky Slovinsko (Temeljna ustavna listina o samostojnosti in neodvisnosti Slovenije) z 25. června 1991 určovala, že všechny pravomoci, jimiž disponovaly svazové orgány, přecházejí na orgány republiky.[10] Nejvyšší soud Republiky Slovinsko tak převzal všechny pravomoci Nejvyššího soudu SFRJ se sídlem v Bělehradě.[3]

Ústava Republiky Slovinsko z prosince 1991 upravuje moc soudní v rámci hlavy čtvrté nadepsané jako státní zřízení. Podle čl. 127 Ústavy je Nejvyšší soud nejvyšším soudním tělesem ve Slovinsku, jež rozhoduje o řádných a mimořádných právních prostředcích, jakož i v dalších zákonem vymezených případech.[2] Zákon o soudech se Nejvyššímu soudu věnuje v ustanovení článků 106 až 113a.[11] Nejvyšší soud zpravidla rozhoduje v tříčlenném senátu, za určitých okolností může mít senát pět nebo sedm členů.[12]

Nejvyšší soud vede od roku 1947 evidenci judikatury slovinských soudů a v současnosti také doprovodné judikatury mezinárodních soudů.[13][14] Nejvyšší soud také odpovídá za ustálení judikatury.[15]

Zákon také upravuje situace, kdy rozhoduje plénum Nejvyššího soudu tvořené všemi soudci Nejvyššího soudu.[16] Plénum přijímá právní stanoviska v otázkách, které jsou důležité pro jednotné uplatňování právních předpisů, přijímá právní názor v otázkách soudní praxe, rozhoduje o iniciativách pro vydání nebo novelizaci zákona, poskytuje prostředky pro sledování rozhodovací činnosti soudů a vykonává další úkoly, které spadají do pravomoci Nejvyššího soudu, pokud to zákon stanoví. Právní názor pléna je závazný pro senáty soudu.[17] Plénum Nejvyššího soudu se může platně usnášet za přítomnosti nejméně dvou třetin svých členů, k přijetí rozhodnutí je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech členů Nejvyššího soudu a většinu soudců oddělení, do jehož gesce daná právní otázka spadá.[18]