Edvard Ravnikar

Narodil se v Novém mestě. Architekturu studoval ve Vídni a Lublani.[3] Studium dokončil v roce 1935. Byl žákem architekta Jože Plečnika.[2] S ním spolupracoval na přípravě plánů pro budovu Národní a univerzitní knihovny v Lublani.[4] Od práce na budově knihovny odjel Ravnikar do Paříže, kde v roce 1939 pět měsíců působil u Le Corbusiera, v jehož ateliéru byli Plečnikovi žáci vítání, neboť si u Plečnika vypěstovali mimořádně kvalitní kresbu.[3][4] K Le Corbusierovi v té době odešlo s Ravnikarem dalších šest architektů, kteří měli zájem o moderní trendy, zatímco Plečnik prosazoval tradiční pojetí architektury.[5] V Le Corbusierově ateliéru se podílel na přípravě plánů pro Alžír, v jehož přístavní čtvrti navrhoval Le Corbusier mrakodrap.[5][6]

V roce 1941 vytvořil znak Osvobozenecké fronty, když zkombinoval trojvrší Triglavu s pěticípou hvězdou.[4] Ravnikar se patrně nechal při tvorbě emblému inspirovat motivem z mariánského sloupu z roku 1934, jehož autorem je Plečnik.[7][8] Mariánský sloup sice v zásadě vyobrazuje jugoslávský znak, ale namísto oficiální slovinské části tehdejší znaku království vyobrazuje Triglav s nad ním umístěnou šesticípou hvězdou, která upomínala na rod Celjských.[7] Ravnikarova pěticípá hvězda již místo šlechtického rodu symbolizovala vrůstající vliv komunistů.[4]

Po skončení druhé světové války patřil ke skupině mladých architektů, kteří se díky politickým kontaktům dostali do vedení lublaňské fakulty architektury.[5] V letech 1946 až 1980 byl profesorem architektury na Fakultě architektury Univerzity v Lublani.[3] V roce 1947 publikoval stať k rozvoji slovinského hlavního města.[9] Byl autorem regulačního plánu výstavby Nové Gorice, jejíž základní kámen byl položen 13. června 1948.[10] Nova Gorica však nikdy nebyla vybudována v podobě, jakou Ravnikar původně navrhoval.[5] Byl také členem kolektivu, který připravoval projekt výstavby Nového Bělehradu.[5]

V roce 1951 založil časopis Arhitekt.[11] Ze stejného roku pochází první Ravnikarova vlastní realizace – budova Galerie moderního umění (Moderna galerija) v Lublani – v níž se promítá vliv Plečnika.[12] Jeho nejvýznamnějším lublaňským projektem je regulační plán zástavby náměstí Republiky.[5] Dominantou náměstí jsou dvě trojúhelníkové věže dokončené v roce 1976. V původním návrhu měly být budovy vyšší. Budovy byly sídlem Ljubljanské banky a Iskry.[13] Výstavba v prostoru byla zakončena v roce 1983, kdy bylo postaveno Kulturní a kongresové centrum Ivana Cankara (Cankarjev dom), největší budova svého druhu ve Slovinsku.[1][14]

Ravnikar také propagoval skandinávskou architekturu.[15] Z roku 1955 pochází projekt na přístavbu místního úřadu v Kranji, který je silně ovlivněn projektem finského architekta Alvara Aalta z roku 1952.[11]

V době pražského jara a obnovení styků mezi československými a jugoslávskými architekty navštívil Ravnikar Prahu a při této příležitosti publikoval článek v časopise Československý architekt.[16] Od 7. února 1969 byl mimořádným členem Slovinské akademie věd a umění, řádným členem byl od 29. března 1979.[17]

Ravnikar ovlivnil generace slovinských architektů a jeho vliv je patrný na mnoha stavbách po celém Slovinsku.[2] Zemřel ve věku 85 let v Lublani.