Kraňské vévodství

Středověký znak vévodství dle H. G. Ströhla

Od roku 976 spadalo Kraňsko pod vévodství korutanské. Od roku 1040 bylo markrabstvím pod vládou patriarchů akvilejských. Ve sporech o korutanské dědictví ve 13. století vystoupil se svým nárokem také český král Přemysl Otakar II., který se stal držitelem Kraňska v letech 1269–1276. Po jeho pádu se Kraňsko stalo v letech 1276–1335 majetkem tyrolských hrabat a od roku 1335 bylo součástí habsburských držav.

V roce 1364 bylo stávající markrabství povýšeno na vévodství a posléze se stalo jednou z habsburských dědičných a také korunních zemí. Od konce 15. století do 17. století trpělo Kraňské vévodství tureckými nájezdy. V 16. století bylo jedním z ohnisek luteránské reformace a dějištěm několika selských povstání (1515, 1525 a 1573).

V 19. století bylo přirozeně díky své poloze centrem slovinského národního hnutí, usilujícího za národní svobodu a nezávislost na Rakousku (např. idea „Velkého Slovinska“ či „Slovinského království“).

Znak vévodství dle H. G. Ströhla

Za napoleonských válek v letech 1809-1813 bylo Kraňsko součástí tzv. Illyrských provincií náležejících Francii, po bitvě národů se však dostaly zpět pod rakouskou nadvládu. Ač měla francouzská nadvláda krátkého trvání, jde o jeden z mezníků slovinské historie. Napoleon Bonaparte přináší myšlenky nového společenského uspořádání (heslo: volnost, rovnost, bratrství) a zavádí je i na obsazeném území Habsburské monarchie. Slovinština se začala rozmáhat a pronikat do literatury právě za éry Ilyrských provincií (Slovinsko je proto jedním z mála států, kde je mimo Francii Napoleon oslavován).

V letech 1816–1849 tvořilo část Illyrského království, poté bylo až do roku 1918 jednou z korunních zemí Rakousko-Uherska s titulem vévodství. Po rozpadu Rakouska-Uherska v roce 1918 vešlo téměř celé území Kraňského vévodství do nového státu Slovinců, Chorvatů a Srbů resp. království Jugoslávie. Malý severozápadní cíp připadl spolu s bývalým Rakouským přímořím Itálii.[1]