Ravennský exarchát

Ravennský exarchát (latinsky Exarchatus Ravennatis) neboli také Italský exarchát (latinsky Exarchatus Italiae) byla administrativní jednotka byzantské říše v Itálii, kterou kolem roku 584 založil císař Maurikios na obranu proti do Itálie pronikajícím Langobardům. Exarchát, situovaný na území mezi Římem a správním střediskem Ravennou, představoval oporu byzantské moci na Apeninském poloostrově. Silné pravomoce zdejšího nejvyššího hodnostáře, exarchy, spolu s odlišným kulturním, jazykovým a konfesijním prostředím vedly ze strany exarchů k opakovaným pokusům o uzurpaci moci. Problémy se správou této provincie dále umocňovaly četné spory mezi papeži a byzantskými císaři o uctívání obrazů.

Byzantské a langobardské území v Itálii kolem roku 590. Ravennský exarchát zahrnuje oblast mezi Ravennou a Římem

Ravennský exarchát Exarchatus Ravennatis (la) Exarchatus Italiae (la) ←  584–751  →  →  →  →
geografie Byzantské a langobardské území v Itálii kolem roku 600.
hlavní město:	Ravenna
obyvatelstvo
náboženství:	křesťanství
státní útvar
státní zřízení:	administrativní celek
mateřská země:	Byzantská říše Byzantská říše
státní útvary a území
předcházející: Italská praetoriánská prefektura následující: Benátská republika Langobardské království Papežský stát Longobardia

Roku 751 dobyl Ravennu langobardský král Aistulf, čímž tento správní útvar zanikl a spolu s ním i vliv byzantské říše v severní Itálii.[1]