Národní jednota severočeská

Dne 22. března 1885 se konala v malém sále Měšťanské besedy v Praze (od roku 2007 Hotel Beseda Praha)[5] první valná hromada NJS, na které přípravný výbor za účasti delegátů a prvních členů schválil spolkové stanovy. Zároveň seznámil účastníky s pozdravnými dopisy: českých studentů z Liberce, Měšťanské besedy z Litoměřic, spolku „Česká přední stráž” z obce Pětipsy, dr. Paříka z Třeběnic, vojenských vysloužilců ze Dvora Králové a dalších. Členy prvního ústředního výboru se stali dr. Alois Pravoslav Trojan, redaktor Josef Anýž, MUC Trojan, P. F. Dusil, archivní adjunkt František Dvorský, knihkupec M. Knapp, MUC Nikrin, MUDr. A. Slavík, redaktor Adolf Srb, Šmíd, Švácha a redaktor J. Kumer. K tomu zvolilo osazenstvo ještě 3 revizory spolkových účtů. Po dohodě s Národní jednotou Pošumavskou se práce NJS vztahovala na území od západu počínaje Mariánskými Lázněmi přes celý sever až k východu po Lanškrounsko a Poličsko.[2]

Zvolený ústřední výbor volil ze svého středu předsednictvo složené ze starosty, místostarosty, 2 jednatelů, 1 pokladníka, 1 zapisovatele a 1 účetního. Menší změny proběhly v roce 1907 a podle stanov tvořili předsednictvo starosta, 2 místostarostové, 2 jednatelé, 1 pokladník a 1 tajemník vedoucí kanceláře. Celý ústřední výbor se nyní skládal ze 36 členů a scházel se jednou měsíčně. Centrální výbor byl rozčleněn do 4 komisí (odborů): organizační, redakční, vánoční a finanční. Od roku 1907-1931 fungoval na ústředí další orgán „Zastupitelstvo jednoty” pro národní a volební záležitosti. Další změny v ústředí proběhly po vzniku Československa. Do předsednictva přibyla opět pozice účetního, tajemníka nahradil ředitel kanceláře a pro účely pozemkové reformy NJS zřídila 5. komisi „pozemkovou”. Od roku 1932 sestával ústřední výbor ze 40 členů (volební období 4 roky), z 1 zástupce pro Prahu (volební období 2 roky), z 1 správce domu v Praze Na Zderaze čp. 5, 1 stavebního referenta a 5 dalších členů ústředního výboru.[2]

Na valné hromadě 2. května 1901 přijali její účastníci organizační členění nižších jednotek. NJS pracovala následně ve 12 územních sborech: 1. rakovnicko-lounském, 2. podkrušnohorském, 3. roudnicko-mělnickém, 4. mladoboleslavsko-turnovském, 5. semilsko-železnobrodském, 6. jilemnicko-jičínském, 7. hradecko-trutnovském, 8. náchodsko-polickém, 9. žambersko-lanškrounském, 10. litomyšlsko-polickém, 11. polabském a 12. pražském. S narůstající členskou základnou došlo v roce 1929 k novému členění do 14 sborů a mnohem většímu počtu okrsků:[2]

1. sbor - s okrsky chebský, karlovarský a falknovský
2. sbor - s okrsky jesenicko-žlutický, podbořanský, rakovnický, žatecký, chomutovský a kadaňský
3. sbor - s okrsky mostecký, bílinsko-duchcovský, teplický, postoloprtský a lounský
4. sbor - s okrsky roudnický, libochovický, litoměřický, lovosický, mělnický, ústecký, děčínsko-podmokelský a dubský
5. sbor - s okrsky boleslavský, mnichovohradišťský, českolipský, borský a rumbursko-varnsdorfský
6. sbor - s okrsky českodubský, turnovský, liberecký, frýdlantský, jablonecký, železnobrodský a tanvaldský
7. sbor - s okrsky semilský, vysocký, vrchlabsko-jilemnický, jičínsko-libáňský, novopacko-bydžovský a hořický
8. sbor - s okrsky trutnovský, úpický, královédvorský, hronovský, polický, náchodský, novoměstský, jaroměřský, opočenský a českoskalický
9. sbor - s okrsky rychnovsko-kostelecký, žamberský, královéhradecký, lanškrounský a ústecko-českotřebovský
10. sbor - s okrsky litomyšlský, poličský a pardubicko-chrudimský
11. sbor - s okrsky českobrodský a čáslavsko-kolínský
12. sbor - s okrsky poděbradský, brandýský a chlumecký
13. sbor - s okrsky berounský, kladenský a říčanský
14. sbor - s okrsky pražský I. a pražský II.

K založení místního odboru bylo zapotřebí 20 členů z místa a okolí. Místní výbor se skládal z předsedy, místopředsedy, jednatele a pokladníka, ve větších místech ještě z knihovníka a zapisovatele. Scházel se čtvrtletně v jednoročním volebním období. Existovaly odbory smíšené, mužské, ženské, pro mládež nebo akademické. Za první republiky vznikla síť „hraničních stráží”. Místní odbory na českém území si braly pod patronátní péči odbory na jazykové hranici či přímo na německém území, proto se jim také říkalo „ochranitelky”.[2] Členy spolku stanovy po roku 1932 dělily na přispívající, činné, zakládající a čestné. Přispívajícím členům stanovil ústřední výbor výši příspěvků a zápisného, činní se povinně zavazovali k plnění cílů NJS a k placení jednoročního příspěvku 2 koruny (sociálně slabí 1 korunu). Zakládajícím členům byl jednorázový poplatek zvýšen ze 400 na 1 000 korun nebo mohli zaplatit 200 korun tzv. pozemkový příspěvek. Mezi čestnými členy figurovala jména: MUDr. Václav Pařík z Třebenic, Karolína Světlá, dr. Alois Pravoslav Trojan, MUDr. Václav Šamánek z Liberce, Václav Strejcovský, statkář z Blahotic u Slaného a po roce 1918 prezident Tomáš Garrigue Masaryk, ministr Gustav Habrman, starosta NJS a senátor Emanuel Hrubý, Alois Jirásek, ministerský předseda dr. Karel Kramář, poslanec Jiří Stříbrný a další.[2]

Národní jednota Severočeská prováděla za Rakouska-Uherska tzv. soukromé sčítání lidu. Při sčítání lidu v roce 1921 vyvíjela tlak na Čechy hlásící se k německé národnosti. Zasahovala také do voleb do obecních zastupitelstev na jazykové hranici (Třebenicko, Rýdrovice na Lanškrounsku) a přímo v německých oblastech jako například na Mostecku. Za první republiky také v Praze zřídila poradenskou službu „Samosprávnou poradnu” (volby a samospráva), pořádala samosprávné kurzy a radila v otázkách samosprávy i v nové rubrice v časopise Hraničář.[2]

NJS se zasazovala o užívání českého jazyka na úrovni krajských soudů v Mostě, Chebu, Litoměřicích a v České Lípě. Na Jubilejní zemské výstavě v Praze (1891) se jí podařilo prosadit stánky českých menšin, ale pořádala i krajinské výstavy na pomezí (Turnov, Železný Brod). Účastnila se oslav 300. výročí narození Jana Amose Komenského a Národopisné výstavy v Praze. Během první světové války se podílela skrze důvěrníky na zřizování národních výborů a po převratu se podílela společně se Sokolem na obsazování německého pohraničí.[2]

Ústřední výbor NJS připravoval podklady pro mírová jednání v roce 1919, kde líčil nesmyslnost německých provincií a vyzdvihoval práva čs. státu na poněmčená území. Podporoval také myšlenku zestátnění německých dolů, lázní a průmyslu. Během světové hospodářské krize vystupovali členové pouze na podporu českého dělnictva a zastávali názor, že za jejich sociální problémy mohou „němečtí kapitalisté”. V době Henleinovského hnutí zřídila „Hraničářský klub čs. studentstva” při NJS, který vyvíjel národnostní aktivity na jazykové hranici, ale i v německých oblastech. Po Mnichovu pomáhal se stěhováním „hraničářů”, aktivních členů obranářských spolků a aktivistům podílejících se na tzv. „čechizaci” pohraničí do zbytkového Československa.[2]

Sociální výpomoc poskytoval spolek „Svépomoc” především dělníkům, drobným řemeslníkům, živnostníkům a chudým rolníkům či zemědělským dělníkům na území s převahou německého obyvatelstva. Jednorázové podpory dostávali také horníci během stávky nebo při výluce z práce či pozůstalí po hornících zemřelých při důlních katastrofách (důl Jupiter u Třebušic). Dále se zaměřoval na české občany propuštěné z práce nebo vyhozené z bytu za obranářské aktivity během sčítání lidu, zakládání českých škol nebo během obecních voleb (Liberec, Svatava, Ervěnice).[2] Vánoční sociální činnost sestávala z darů (šatstvo a obuv) a vánočních nadílek dětem sociálně slabých hraničářů, pro které také pořádal spolek výlety do hlavního města a na zajímavá místa v Čechách. Zakládal tzv. „feriální osady” pro prázdninové pobyty českých dětí z pohraničí u českých rodin na venkově. V Dubé koupila NJS objekt pro ozdravovnu hornických a dělnických dětí.[2]

Po vzniku Československa se zaměřovala na právní pomoc českým lidem žijících v německém prostředí, kterou poskytovali například dr. Štumpf, dr. Baxa, dr. Matys v Praze, dr. Hansgirg, dr. Brož v Litoměřicích, dr. Just v Trutnově, dr. Čermák v Českém Dubu, dr. Hliňák v Liberci, dr. Stejskal v Duchcově a dr. Horlivý v Mostě.[2]

Arbesova škola v České Lípě. V roce 1901 byla v budově bývalého soudu otevřena obecná škola chlapecká a v roce 1919 pak první českolipská česká škola a zároveň zde působila škola odborná pokračovací. V roce 1932 byla dokončena škola Dr. Miroslava Tyrše, kam se postupně nastěhovaly všechny české školy.

Bývalá česká menšinová škola z roku 1935 v Nečemicích.

Jan Žižka od Mikoláše Aleše. U českých obranných spolků sloužila národnostnímu boji epocha husitství a české reformace.

Písemný souhlas A. Jiráska, aby knihovna nesla jeho jméno ( 22. duben 1922). Jeho díla nesměla chybět v žádné hraničářské knihovně.

Menšinové školství se řídilo až do konce Rakouska-Uherska školským zákonem ze 14. května 1869, č. 62 ř. z. Podle § 59 se menšinová škola mohla zřídit pouze v tam, kde (v obci a jejím blízkém okolí) byl pětiletý průměr počtu dětí školou povinných větší než 40. Na základě takového zjištění pak o zřízení školy rozhodla sice zemská školní rada, ale o provoz školy se musela postarat obec. Proto se zemská školní rada obracela na obecní zastupitelstvo a jeho místní školní radu a postupovala podle jeho vyjádření. Je nasnadě, že v německých obcích se tomu zastupitelstvo bránilo a nemínilo zřízením české školy zatěžovat rozpočet obce. Pokud už českou školu zřídit muselo, stávalo se, že ji umístilo do nevyhovujících objektů, do kterých jen s donucením okresní inspekční komise následně investovalo. V případě zamítnutí se snažila Ústřední matice školská zajistit budovu (pronájem či koupě) a následně zde vybudovat školu privátní (matiční), která byla ale plně v její režii a zatěžovala omezený rozpočet spolku. Následně pak společně s NJS vedla s úřady boj o její zveřejnění (zestátnění), čímž by opět přešlo financování školy na místní obec. Německá strana na zasílání českých děti do „matičních” škol reagovala propouštěním českých dělníků z práce nebo celou rodinu i s dětmi vyhodila z bytu.[2]

O zřizování menšinových českých školy se vedly dlouhé spory a byly doprovázeny všelijakými praktikami na obou stranách. Právě o české nezaměstnané dělníky nebo rodiny bez přístřeší se starala NJS nebo pomáhala ÚMČ v boji s úřady a přebírala starost o školy veřejné (obecní), pokračovací a odborné.[13] Nejostřejší boje se vedly v Ústí nad Labem, v Liberci a Podmoklech v Děčíně, ve Svatavě a v Ervěnicích. Po masivním vyhazování českých horníků z práce a z bytu ( 120 českých rodin - 500 osob včetně nemocných a dětí žilo po řadu týdnů v okolních lesích a polích) zakoupily Ústřední matice školská a Národní jednota severočeská 26. června 1907 osm Valentových domů, „aby se rodiny, které stále tábořily na ulici, měly kde ubytovat”. Na konci roku 1908 se podařilo dosáhnout nařízení c. a k. okresního hejtmana v Chomutově. ÚMŠ společně s NJS získaly v Ervěnicích předsálí tanečního sálu v hostinci U města Prahy (dříve Austria) a od 1. března 1909 navštěvovalo českou veřejnou školu 66 hochů a 51 dívek.[14][15]

V roce 1902 slavila NJS úspěch s měšťanskou školu v Třeběnicích na jejíž finanční sbírku vydala pohlednice, „Poslední řeč dr. Paříka”, sbírku básní a písní Filipa Drhy „Na sporné půdě”. Podobně otevřela i měšťanskou školu v Jablonci nad Jizerou, které obstarala školní pomůcky nebo v Mostě, Duchcově a Českém Dubu, pokračovací školy v Liberci, Mostě a Bohušovicích či hospodářskou školu v Terezíně. Ochranou ruku držela i nad školami zřízenými jako třeba v Bělé pod Bezdězem a ve Dvoře Králové. Místní odbory NJS zřizovaly na školách „polévkové ústavy” nebo hradily chudým dětem celé obědy. Po vydání školského zákona v roce 1919[16] se situace podstatně změnila, veškeré matiční školy převzal a nadále o životě privátních škol (zřízených německým spolkem Deutscher Schulverein) rozhodoval stát. Pro NJS to znamenalo do budoucna podporu chudých žáků v hraničářských školách (stravování, jízdné, školní pomůcky) a dále bojovat za lepší umístění škol.[2]

V roce 1885 založila NJS na návrh ústředí knihovní odbor a mezi první dárce knih patřili profesor Studnička, pokladník Knapp a redakce časopisu Politik. Hned v prvním roce disponovala v 10 místních odborech 1 296 svazky a za 40 let svého působení se mohla pochlubit v 547 odborech 75 298 knižními díly. Nejčastějším typem se staly knihovny lidové pro širokou veřejnost a běžně nabízely něco kolem 100 svazků, které na požádání ústředí vyměňovalo. Žákovské knihovny s 30-100 svazky poskytla NJS školám na jazykové hranici natrvalo. Divadelní knihovny vlastnily odborům s ochotnickým divadlem. Hospodářské knihovny sehrály hlavní roli ještě před rozmachem zemědělských časopisů. České tiskoviny zasílala do místních odborů NJS zdarma a ve větších městech zřizovala čítárny. Před Velkou válkou vycházela edice „Epištoly pro lid” (např. Hrnčíř František - Kam máme do školy své děti posílati?, Nákladem Národní Jednoty Severočeské, 1896)[2]

Vydávala vlastní knihy (např. O Boženě Němcové, Potřeba osobního úvěru pro rolnictvo a záložny Raiffeisenovy, Poučení o práci místních odborů) a časopis Stráž na Severu.[3] Roku 1892 vydala společně s Národní jednotou pošumavskou brožuru Vlastenecké poslání, kde obě organizace vyzývaly rodiče a venkovské učitele k zajištění kvalitního návazného vzdělání pro děti, končící základní školní docházku. Zdůrazňovaly, že nekvalifikovaná práce v domácím hospodářství, u které tehdy skončila řada dospívajících, je výhodná jen krátkodobě a v delší perspektivě vede k bídě. Jako nejlepší alternativu doporučovaly učení u renomovaného, dobře vybraného řemeslnického mistra.[17] Po vzniku Československa vydala vláda dne 22. července 1919 zákon o veřejných knihovnách obecních č. 430/1919 Sb. a NJS pomáhala budovat obecní knihovny, jejichž základ tvořily knihovny lidové.[2][18]

Přednáškové činnosti se od počátku věnovali hlavně učitelé a členové ústředního výboru. Hned po založení za cenu jízdného spolupracoval s ústředím v Praze učitel Emil Řezáč z Duchcova a po založení spolku jezdila po Teplicku „Jednota českých učitelů z Duchcova a okolí”. Na Mostecku pořádal přednášky spolek „Budeč podkrušnohorská” s mosteckým učitelem Eduardem Štorchem a na Hronovsku působil taktéž učitelský spolek. Na jazykové hranici a na německých územích převládaly přednášky z české historie či literatury (Jan Hus, Jan Žižka, Jan Amos Komenský, František Ladislav Čelakovský, František Palacký nebo Karel Havlíček Borovský, Všeruská slovanská etnografická výstava v Petrohradě, situace na Balkáně), naopak na českém území měly agitační charakter za účelem rozšíření členské základny. Samozřejmě nechyběly ani proslovy k volbám, sčítání lidu, domovskému právu nebo k zemědělství.[2]

Oslavy 50. výročí jejího založení v roce 1935 byly zastíněné vítězstvím nacistů v Německu a narůstající agresivitou henleinovců. V českém tisku se v té souvislosti objevovaly názory, že 28. říjen dosud „hraničáři“ příliš nepocítili, láska k Němcům zašla příliš daleko a organizace typu N.J.S. mohou sehrát důležitou roli při obraně státu, proto potřebují podporu všech Čechů.[4][19]

• ZAJÍC, Jindřich: Činnost místních odborů Národní jednoty severočeské na Teplicku po roce 1918. Ústí nad Labem, 2010. diplomová práce (Mgr.). UNIVERZITA JANA EVANGELISTY PURKYNĚ V ÚSTÍ NAD LABEM. Filozofická fakulta
• ŠIMÁNĚ Michal: Zřizování českých menšinových obecných škol na Ústecku v letech 1867-1930, Brno 2007 online
• CÍSAŘOVÁ Pavlína: České menšinové školství na Chomutovsku, Praha 2014 online
• Náš vývoj v severních Čechách pod ochranou Národní jednoty severočeské 1910-1935, díl 1, okresy žatecký a podbořanský, Národní jednota severočeská, Praha 1936.

• Národní jednoty
• Národní jednota pošumavská
• Národní jednota pro východní Moravu
• Národní jednota pro jihozápadní Moravu
• Bund der Deutschen
• Ústřední matice školská

• Pohlednice vydaná k boji o českou školu v Ervěnicích na www.stare-pohledy.cz
• Mapa odborů Národní Jednoty Severočeské (Stav dne 1. června 1927) - zpracoval V. Vonásek, navrhl R. Turka, 115x195 cm, závěsná mapa ručně kreslená černou tuší, Vlastivědné muzeum a galerie v České Lípě, sign. 57 537, KA - 347
• Odznaky NJS ve sbírkách Východočeského muzea v Pardubicích
• Odznak k 10. výročí odboru NJS v Prunéřově