Pardubice

Prvním vlastníkem Pardubic na začátku 14. století byl Púta z Dubé. Kolem roku 1325 vyměnili jeho synové Pardubice s rytířem Arnoštem z Hostýně. Jeho syn Arnošt z Pardubic byl prvním pražským arcibiskupem. Na scénu nastoupil šlechtický rod pánů z Pardubic, kteří měli ve svém znaku přední bílou (stříbrnou) polovinu koně se zlatou uzdou na červeném štítu. Arnoštova závěť z roku 1340 je prvním dokladem o existenci Pardubic jako města, přesněji jako poddanského městečka. Povýšení Pardubic na městečko se tedy uskutečnilo někdy v letech 1332–1340. V roce 1390 byla postoupena část panství Hanušovi z Milheimu. Dalším majitelem po jeho smrti se na začátku husitských válek stal Viktorín Boček z Kunštátu a Poděbrad. Za husitských válek Pardubice pravděpodobně získal úchvatem moravský šlechtic Jan Hlaváč z Mitrova.

V roce 1491 Pardubice koupil Vilém II. z Pernštejna, nejmocnější šlechtic tehdejšího českého království. Vedle zvelebování města a panství se pustil i do pozdně gotické přestavby zdejšího vodního hradu, jeho synové Vojtěch a Jan pak pokračovali ve stylu renesančním. Tento historický unikát – přechod obranného vodního hradu na rozlehlý a pohodlný pardubický zámek – lze obdivovat dodnes. Pernštejnové se zasloužili i za celé historické městské jádro s renesančním náměstím, malebnými uličkami a dominantou Pardubic – Zelenou bránou.

Po slavné éře Pernštejnů, kteří zadlužené panství prodali v roce 1560 arciknížeti Maxmiliánu II. Habsburskému, nastal úpadek. Třicetiletá válka město ještě více zbídačila.

Pohled na Pardubice v roce 1845 z nové železniční trati.

Vzlet Kašparova letadla v Pardubicích

Nový rozvoj města přišel až v polovině 19. století. 20. srpna 1845 přijel do Pardubic první vlak severní státní dráhy z Olomouce do Prahy. Ve druhé polovině století byly z města postupně rozvětveny další železniční tratě a vznikly průmyslové podniky jako lihovar, cukrovar, výrobce mlýnských strojů Josefa Prokopa synové, Fantova rafinérie minerálních olejů a další.

Podobně jako v jiných místech země tehdy došlo ke značnému rozvoji kultury, sportu a dalších odvětví. 5. listopadu 1874 se poprvé běžel světoznámý dostih Velká pardubická. Centrem kultury se stal hotel Veselka (zbořen 1972), roku 1909 bylo postaveno Městské divadlo. Roku 1903 se v Bubeníkových sadech uskutečnila Východočeská výstava. Pardubice se staly kolébkou českého letectví, když 13. května roku 1911 uskutečnil inženýr Jan Kašpar první dálkový let z Pardubic do Velké Chuchle u Prahy, kde přistál na dostihovém závodišti.

Třída Míru roku 1910

Po první světové válce došlo k dalšímu rozmachu průmyslu. Vznikly firmy Explosia a Synthesia, také Telegrafia, později známá jako Tesla. V roce 1931 se ve městě konala celostátní Výstava tělesné výchovy a sportu. V té době byl postaven i hotel Grand a Průmyslové muzeum, dnes Střední průmyslová škola potravinářská.

Americký B-24 Liberator nad hořící Fantovou rafinerií během náletu 24. srpna 1944

V Pardubicích se v roce 1942 za pomoci místních odbojářů skrývali členové výsadkové skupiny Silver A Alfréd Bartoš a Josef Valčík. Postupně do své zpravodajské sítě začlenili desítky spolupracovníků pardubické Gestapo o ní nemělo tušení. Zrada jiného z výsadkářů Karla Čurdy ale nakonec přivedla na popraviště mnoho občanů města.

Od července do prosince 1944 byly Fantova rafinerie a pardubické letiště terčem tří náletů britského a amerického letectva, největší byl druhý 24. srpna 1944. Celkem bylo svrženo 870 tun bomb, které způsobily velké škody i ve městě; zahynulo 263 lidí (vč. 19 německých vojáků) a přes tisíc budov bylo zničeno nebo poškozeno včetně staré budovy nádraží.

Po válce se započalo s výstavbou nových čtvrtí, ještě ve čtyřicátých letech to bylo sídliště Dukla v místě dřívější Válečné nemocnice Pardubice a sídliště Tesla, v roce 1957 sídliště Višňovka a sídliště Na drážce. Roku 1952 byla ve městě zavedena trolejbusová doprava. Roku 1958 bylo vybudováno nové vlakové nádraží. V šedesátých letech se začala stavět sídliště Polabiny na pravém břehu Labe. Poté byla vybudována ještě sídliště Dubina, Karlovina, Závodu Míru a Pardubice-sever.

Do roku 1940 se město Pardubice skládalo z historického města se zámkem, Zeleného Předměstí a Bílého Předměstí (aglomeraci, v níž k roku 1930 žilo 43 tisíc obyvatel, však tvořily i Nové Jesenčany, Pardubičky a Studánka[14]). Roku 1954 se připojily Pardubičky a Studánka, roku 1960 Doubravice, Cihelna, Ohrazenice, Polabiny, Semtín, Popkovice a Rosice nad Labem, roku 1964 Trnová, Svítkov a Srnojedy, roku 1976 Dražkovice, Nemošice, Mnětice, Drozdice, Černá za Bory, Spojil a Staré Čívice a nakonec roku 1986 Lány na Důlku a Opočínek. Roku 1991 se ale osamostatnil Spojil, který tak tvoří enklávu uvnitř pardubického území, a roku 1994 Srnojedy.[15] Roku 2006 se naopak po referendu připojily Hostovice na východním okraji města.[16][17]

Správní území Pardubic se od připojení Hostovic roku 2006 skládá z 27 evidenčních částí ležících na 20 katastrálních územích o celkové rozloze 82,655 km². Katastrální území zhruba odpovídají evidenčním částem, výjimkou jsou k. ú. Pardubice (zahrnuje části Pardubice-Staré Město, Zámek, Bílé Předměstí, Zelené Předměstí, Cihelna a Polabiny), Černá za Bory (části Černá za Bory a Žižín) a Semtín (části Semtín a Doubravice). Kvůli připojení obcí podél železnice je protáhlé východo-západním směrem, nejvzdálenější body dělí 19 km. Pardubice jsou největší české město, kde domy nemají přiděleno orientační číslo, druhé je sedmdesátitisícové Kladno.[18]

Katastrální území Pardubic a okolí

Kromě toho mají Pardubice osm samosprávných městských obvodů. O vzniku prvních sedmi obvodů bylo rozhodnuto již v roce 1991 coby opatření proti porevolučnímu osamostatňování okrajových částí Pardubic jako zmíněné Spojil a Srnojedy. V první fázi ihned v roce 1991 vznikly právě periferní obvody Pardubice IV, VI a VII. V roce 1996 vznikl obvod Pardubice II a v roce 2002 zbylé tři obvody (Pardubice I, III a IV). Připojením Hostovic v roce 2006 vznikl osmý městský obvod.

• Pardubice I – Bílé Předměstí (část), Pardubice-Staré Město, Zámek, Zelené Předměstí (část)
• Pardubice II – Polabiny, Cihelna, Rosice (část)
• Pardubice III – Bílé Předměstí (část), Studánka (část)
• Pardubice IV – Bílé Předměstí (část), Černá za Bory, Drozdice, Mnětice, Nemošice, Pardubičky, Staročernsko, Studánka (část), Žižín
• Pardubice V – Dražkovice, Nové Jesenčany, Zelené Předměstí (část)
• Pardubice VI – Lány na Důlku, Opočínek, Popkovice, Staré Čívice, Svítkov, Zelené Předměstí (část)
• Pardubice VII – Doubravice, Ohrazenice, Rosice (část), Semtín, Trnová
• Pardubice VIII – Hostovice

Existence obvodů je dlouhodobě kritizována jako zbytečně komplikovaná a drahá (např. srovnatelný Hradec Králové nebo České Budějovice žádné nemají). Na podzim 2012 se primátorka Fraňková v rámci úsporných opatření snažila o zrušení čtyř obvodů v širším centru města I, II, III a V a dále spojení nejvýchodnějších Hostovic (Pardubice VIII) s obvodem IV, ovšem setkávala se s odporem starostů dotyčných částí i jiných stran na magistrátu.[19] Po velkých sporech v zastupitelstvu bylo v dubnu 2013 vyhlášeno referendum s otázkou „Souhlasíte s členěním statutárního města Pardubic na městské obvody?“ na čtvrtek 13. června.[20] Účast byla nízká, pouze 21 %, referendum tedy nebylo závazné; 60 % hlasů bylo pro členění na obvody.[21]

V Pardubicích sídlí Univerzita Pardubice, dále např. okresní soud a pobočka Krajského soudu v Hradci Králové. Sídlí tu středisko Agentury ochrany přírody a krajiny.

Ve městě je umístěna Věznice Pardubice, která byla postavena v letech 1889–1891 jako zemská donucovací pracovna pro 500 káranců. Protože stavba byla na svou dobu velice moderní, byly model, plány a rozpočty vystaveny na Zemské jubilejní výstavě v Praze v roce 1891. Od 50. let 20. století sloužila věznice k výkonu trestu odnětí svobody pro ženy (v I., II. a III. nápravné skupině a mladistvé), od roku 1994 zabezpečovala zejména výkon trestu odnětí svobody odsouzených žen a mladistvých žen zařazených do všech typů věznic (A dohled, B dozor, C ostraha, D zvýšená ostraha). V letech 1998–2004 byly ženy přesunuty do jiných věznic; od 7. května 2004 je zde výhradně mužská věznice.[22][23][24]

Celkový pohled na rafinérie Paramo

Pardubice mají od 19. století tradici chemické výroby, kterou zajišťují především následující dvě společnosti:

Akciová společnost Paramo (Pardubická rafinérie minerálních olejů) patřila mezi přední české rafinerie; vyráběla paliva, maziva, asfalty a asfaltové výrobky. Založil ji koncem 19. stol. vídeňský majitel krámku David Fanto, který prodával petrolej na litry.^[zdroj?] Nevedl si špatně, a proto se rozhodl zřídit vlastní závod na destilaci a následnou rafinaci petroleje z ropy. Vhodné místo nalezl v Pardubicích, kde byla nejen voda a železnice, ale i rozvinutý průmysl. Usazování prvních kotlů a kladení potrubí začalo na jaře roku 1889.

Oleje všeho druhu, vřetenové, vazelínové, válcové i těžké, začaly vytlačovat až dosud všeobecně uznávané americké výrobky nejen v Rakousko-Uhersku, ale i v zahraničí. Po dvojnásobném bombardování americkým letectvem v roce 1944 zůstala ze závodu sotva čtvrtina, ale již v roce 1945 se rafinerie začala obnovovat jako národní podnik. Do roku 2012 patřilo Paramo mezi největší a nejznámější petrochemické společnosti v České republice. V roce 2012 majitelé provedli částečné utlumení provozu, byly trvale odstaveny výrobní jednotky zpracovávající ropu. Společnost nadále zůstává významným výrobcem asfaltů, olejů a dalších rafinérských produktů.

Explosia

V roce 1920 byla v Semtíně založena Československá akciová továrna na látky výbušné. Roku 1928 vznikla sesterská společnost Synthesia a v roce 1934 byl podnik přejmenován na Explosia a.s. Roku 1946 sloučením znárodněné Synthesie a Explosie vznikl Synthesia, národní podnik, později přejmenovaný na Východočeské chemické závody n.p. Bouřlivým rozvojem prošel především v 50. a 60. letech.

Synthesia a.s. patří mezi přední české výrobce celulosy, pigmentů a barviv a organických sloučenin. Pracuje zde na 2300 osob a tržby v roce 2005 činily 3 570 mil. Kč. Explosia, a.s. zaujímá přední postavení v oblasti trhavin a střelivin na trhu ČR, je i významným exportérem, především do EU. Koncem padesátých let zde byla vyvinuta plastická trhavina Semtex. Název vznikl kombinací slov Semtín a Explosive.

Foxconn Pardubice, dřívější Tesla Pardubice

Elektrotechnický průmysl je ve městě rozvíjen především v průmyslové zóně, vybudované na přelomu tisíciletí poblíž Starých Čivic. Z pardubického závodu Tesla pocházely pasivní radary Ramona a KRTP-86 Tamara. Když se po revoluci rozpadla, byla roku 1994 založena ERA a.s., která vyvinula další generaci pasivního radiolokátoru Věra. ERA vyrábí a dodává pasivní radiolokační systémy pro řízení letového provozu a sledování pohybu letadel jak ve vzduchu, tak na letištních plochách (zde je možno sledovat i pohyb jiných vozidel); její výrobky působí na letištích všech kontinentů. Od roku 2011 patří zbrojařskému koncernu Omnipol. V roce 2013 má začít výstavba nové administrativní budovy.

Foxconn je tchajwanská globální firma; vyrábí spotřební elektroniku, komunikační a elektronická zařízení a všechny součásti pro osobní počítače kromě čipů. V Pardubicích má od podzimu 2000 montovnu počítačů s několika tisíci zaměstnanců, z velké části cizinců.[25]

Továrna společnosti Panasonic byla v Pardubicích otevřena roku 2001. Vyrábí audiosystémy do automobilů pro evropský i mimoevropský trh; zaměstnává přes tisíc lidí.

Historicky cenné Winternitzovy mlýny u Chrudimky, Josef Gočár, 1911

Pardubice jsou od 16. století proslulé perníkem; tradiční spojení „pardubický perník“ je chráněné označení původu Evropské unie. Dále v Pardubicích sídlí výrobce náhražky kávy Kávoviny nebo pekárna Odkolek.

Pivo se v Pardubicích vyrábělo již ve 14. století. Největší rozvoj nastal v 15. a 16. století za vlády Viléma z Pernštejna. V roce 1993 byl Pivovar Pardubice transformován na akciovou společnost a zprivatizován. Vyrábí pod značkou Pernštejn několik druhů piva a limonády; originální je 19° tmavé pivo Porter vlastní receptury. Je to malý nezávislý pivovar nepatřící k žádné skupině, vlastní ho několik osob z regionu; výstav je 57 tisíc hektolitrů. V letech 2006–2010 se firma přejmenovala Pivovar Pernštejn a.s., ale kvůli expanzi mimo region to změnila na Pardubický pivovar a.s.

Trolejbus Škoda 28Tr Solaris před „kostelíčkem“ Panny Marie Bolestné

Autobusová MHD vznikla roku 1950, první trolejbusy vyjely v roce 1952. Následoval poměrně prudký rozvoj (např. tratě na Jesničánky, Slovany, do Ohrazenic, Židova), v 70. letech ale nastala stagnace. Další nová trať na Polabiny byla otevřena až na začátku 80. let, v 90. letech a na počátku 21. století vyrostlo několik dalších úseků. Hlavní křižovatky jsou na Masarykově náměstí a před hlavním nádražím. Dopravní podnik města Pardubic obnovuje vozový park výhradně nízkopodlažními vozy. Velkokapacitní trolejbusy Škoda Solaris jsou pojmenovány po vítězích Velké Pardubické. Nové autobusy mají pohon na zemní plyn. Dopravní podnik ve svém areálu vystavěl stanici se zemním plynem otevřenou i veřejnosti. Dopravní podnik přepraví každoročně okolo 10 miliónů cestujících. Linky hromadné dopravy jezdí do Opočínku, Lánů na Důlku, Lázní Bohdaneč, Němčic, Sezemic, Spojila, Černé za Bory, Starého Mateřova a Dražkovic; plánuje se trolejbusová linka do Chrudimi a prodloužení trolejí do Černé za Bory a do Ohrazenic. Mluví se také o budoucím propojení Pardubic s Hradcem linkami MHD. Víkendové spoje linky 15 zajížděly i do Přelouče, které byly od 3. března 2013 zrušeny.

Budova hlavního nádraží v Pardubicích

Pardubice jsou nejvýznamnějším železničním uzlem východních Čech. Leží 104 km od Prahy na koridorové trati Praha – Česká Třebová z Prahy na východ a vycházejí odtud další dvě tratě.

SC Pendolino – Pardubice hlavní nádraží

Ve stanici Pardubice hlavní nádraží zastavuje mnoho mezinárodních vlaků EuroCity či Railjet do měst jako Berlín, Hamburk, Vídeň, Varšava, Bratislava, Žilina, Budapešť, dále expresy a vnitrostátní vlaky InterCity. Zastavují tu vlaky Českých drah i vlaky soukromých dopravců. Z pardubického hlavního nádraží jezdí do Kolína a Prahy, ale také na východ do Ústí nad Orlicí a České Třebové moderní příměstské soupravy CityElefant, a do nedalekého Hradce Králové a Jaroměře elektrické jednotky Českých drah RegioPanter. Od roku 2014 jezdí několikrát za den z Pardubic do Chrudimi a Hlinska také moderní motorové soupravy RegioShark.

Na území města se nacházejí dvě železniční stanice:

• Jihozápadně od centra Pardubice hlavní nádraží s odbavovací budovou od architekta Karla Řepy z roku 1958 je jedna z nejvýznamnějších staveb poválečného funkcionalismu s prostornou odbavovací halou, hotelem a podzemním kinem (to již nefunguje a hotel je zčásti obsazen kancelářemi). České dráhy plánují rekonstrukci nádražní budovy ve spolupráci s investorem, spolu s rekonstrukcí přilehlého náměstí Jana Pernera. Nádraží má tři ostrovní nástupiště s průjezdnými kolejemi (6 nástupištních hran), jednostranné I. nástupiště u výpravní koleje s dalšími dvěma nástupištními hranami u kusých kolejí. II. až IV. nástupiště s přestupovým tunelem byly od roku 2005 modernizovány. Od roku 2021 prochází celé nádraží další modernizací.
• Druhou stanicí je Pardubice-Rosice nad Labem na trati 031 do Hradce Králové, jejíž budova prošla opravou.

Dále je na území města šest železničních zastávek: směrem na západ od hlavního nádraží Pardubice-Svítkov a Pardubice-Opočínek, na východ Pardubice-Pardubičky a Pardubice-Černá za Bory, na jih Pardubice závodiště a na sever Pardubice-Semtín.

Terminál Jana Kašpara na letišti Pardubice v roce 2018

Na jihozápadním okraji Pardubic se nachází vojenské a civilní mezinárodní letiště Pardubice. Vojenské zde vzniklo za první republiky, civilní v roce 1995. Rekordní počet cestujících zde byl odbaven v roce 2013, a to 184 000 lidí.V roce 2017 byl otevřen nový terminál s větší kapacitou a moderním zázemím, pojmenovaný dle pardubického průkopníka aviatiky Jana Kašpara. Zároveň byla zahájena pravidelná linka společnosti Ryanair do Londýna. Každoročně v létě se na letišti koná Aviatická pouť, která láká mnohé letecké nadšence.

Orientace ulic v Pardubicích

Pardubice protíná silnice I/37 z Chrudimi, v úseku do Hradce Králové zmodernizovaná na čtyřproudovou rychlodráhu; na jihu Opatovic ji úsek budoucí dálnice D35 napojuje na dálnici D11 do Prahy, pro přímé spojení se však používá exit 68 po silnici I/36 na Chýšť Lázně Bohdaneč. Ta prochází širším centrem a pokračuje na severovýchod do Sezemic, Holic, Vysokého Mýta a Litomyšle. Pardubice jako průmyslové město generují velké množství silniční dopravy. Místní politici navázali na řešení silniční dopravy uvnitř Pardubic v dobách komunismu, obchvaty z jihovýchodu a severovýchodu se ale nečekají před rokem 2025.

Nekvalitně navržený pravoúhlý systém dopravy vede veškerou dopravu včetně tranzitní v těsné blízkosti centra a tudíž mají Pardubice s dopravou velice často problémy. Nejvytíženější dopravní uzel, nadjezd a křižovatku u Parama, kde denně projede více než 25 tisíc aut, prochází rozsáhlou rekonstrukcí a modernizací až ke křižovatce U Trojice, kde se plynule napojí na čtyřproudovou rychlodráhu do Hradce. Ve městě bude zaveden chytrý systém dopravního světelného značení, který bude řídit dopravu dle její hustoty a požadavků, aby šlo plynule projet centrem města, a informační tabule, které řidičům poradí, kudy nejrychleji projet městem, a budou informovat o případných dopravních omezeních.

V Pardubicích funguje nově opravená výletní loď Arnošt, plující po Labi proti proudu do Kunětic a dolů po proudu řeky do Srnojed. Město zaplatilo za opravu lodi několik milionů a loď funguje kromě vyhlídkových plaveb i jako součást městské hromadné dopravy na okraje Pardubic. V Pardubicích se také chystá nákladní lodní doprava po splavnění Labe a vybudování přístavu, které jsou v plánu ministerstva dopravy. Má ulehčit silniční dopravě a sloužit jako doplněk železniční dopravy.

Velká Pardubická – závodiště

Od roku 1874 se v Pardubicích každý podzim, druhou říjnovou neděli, koná slavná Velká pardubická. Jedná se o nejtěžší koňský dostih v Evropě a druhý nejtěžší na světě. Nejúspěšnějším účastníkem dostihu je žokej Josef Váňa s osmi vítězstvími v letech 1987–2011. V Pardubicích byla první závodní dráha vybudována v roce 1856. Díky snaze o nové a nezvyklé uspořádání překážek vznikla ojedinělá a obtížná závodní dráha. První Velká pardubická steeplechase se běžela 5. listopadu 1874 o 8000 zlatých. Na startu stálo 14 koní, zvítězil plnokrevný hřebec Fantome s anglickým žokejem Georgem Sayersem; dostih dokončilo pouhých 7 koní. Průběh dostihu a výsledek vzbudily ohlas nejen v Čechách. Od té doby se Velká běžela každý rok s výjimkou let 1876 a 1908 kvůli nepřízni počasí, světových válek a roku 1968 kvůli politickému napětí po sovětské invazi. Významný byl dostih v roce 1937, kdy jej proti převaze německých koní vyhrála s klisnou Normou hraběnka Lata Brandisová, až doposud jako jediná žena. Dráha měří 6900 metrů a má celkem 31 překážek, koně ji běží přibližně 9–10 minut. Startuje 15 až 20 koní s nejlepšími žokeji a žokejkami převážně z České republiky. Název Velká pardubická se vžil pro označení celého dostihového víkendu (hlavní program se koná v neděli, kdy se jede osm dostihů). Posledním dostihem je hlavním dostihem, vlastní Velká pardubická. Vozy pardubické MHD jsou pojmenovány po vítězných koních. V České republice jde o nejdelší tradici sportu, např. když se začala hrát fotbalová liga Československa, Velká pardubická již za sebou měla padesát ročníků.

Zlatá přilba města Pardubic je každoroční závod motocyklů na ploché dráze ve Svítkově. Je to nejstarší plochodrážní závod na světě; poprvé se jela v roce 1929. Koná se první říjnovou neděli, týden před Velkou Pardubickou, a zahajuje tradiční týden městských slavností. Každoročně láká kvalitní jezdce z Polska, Německa, Dánska, Švédska, Rakouska, Nizozemska, Anglie, ale i Spojených států nebo Austrálie. Na závod dojíždí tisíce fanoušků, zejména Čechů, Němců, Dánů a Poláků. Trofej zhotovuje známý pardubický klenotník pan Lejhanec.

ČSOB Pojišťovna ARENA

V Pardubicích sídlí lední hokejový klub HC Dynamo Pardubice, hrající v enteria areně, tedy sportovní hale, modernizované a rozšířené roku 2001. Pardubický hokejový tým patří dlouhodobě mezi nejlepší a nejúspěšnější týmy v Česku; třikrát vyhrál nejvyšší Československou hokejovou ligu (1973, 1987 a 1989), samostatnou českou extraligu v sezonách 2004/2005, 2009/2010 a 2011/2012. První zápas v tzv. „kanadském hokeji“ se v Pardubicích hrál v roce 1913 na Matičním jezeře s Českou sportovní společností Praha a první klub LTC Pardubice vznikl roku 1923 a nikdy nesestoupil z nejvyšší československé a později české soutěže. V roce 2011 se zde konal historicky první extraligový zápas pod otevřeným nebem s týmem HC Kometa Brno. Pardubičtí fanoušci hokeje tvoří největší fandící skupinu lidí v Česku a zápasy v hale patří k nejnavštěvovanějším v zemi. Pardubice vychovaly spoustu nadějných hokejistů např.: Dominik Hašek, Vladimír Martinec a další, kteří reprezentovali Československo a Českou republiku.

Z dalších klubů, hrajících nejvyšší národní soutěž, má v Pardubicích sídlo basketbalový klub BK Synthesia / JIP Pardubice, který hraje v nejvyšší českou soutěž v basketbalu mužů. Tým pravidelně hraje mezi nejlepšími pěti. Basketbal v Pardubicích má velkou tradici; skvělé výsledky dlouhodobě vykazuje mládež pod vedením Jana Procházky. V Pardubicích je Vrcholové sportovní centrum mládeže pod Českou basketbalovou federací. Za Pardubice hrál i Jiří Welsch, Lukáš Šindelář a další skvělí hráči basketbalové historie České republiky.

Každoročně od roku 1990 se v Pardubicích odehrává největší šachový turnaj na světě Czech Open. V turnaji se hrají mimo šachů také scrabble, bridž, poker, mariáš a mankala. Turnaj se skládá z pěti hlavních a dvaceti vedlejších turnajů. Záštitu nad festivalem v roce 2011 převzali prezident republiky Václav Klaus, hejtman Pardubického kraje Radko Martínek a primátorka Pardubic Štěpánka Fraňková.

Mistrovství České republiky staršího dorostu v tenise, neoficiálně Pardubická juniorka (dříve také Dorostenecké mistrovství ČSSR v tenise), je tradiční juniorský turnaj pořádaný již od roku 1926 na kurtech klubu LTC Pardubice v polovině srpna. Jde o českou obdobu prestižního floridského Orange Bowlu. Mezi vítězi je řada pozdějších grandslamových šampiónů a dvě světové jedničky – Martina Navrátilová a Ivan Lendl. Vítězem se stal i olympijský vítěz mužské dvouhry z Letních olympijských her 1988 v Soulu, slovenský tenista Miloslav Mečíř. Pardubickou juniorku také vyhráli všichni čeští wimbledonští vítězové ve dvouhře Jan Kodeš, Jana Novotná a Petra Kvitová, jakož i dva poražení wimbledonští finalisté Ivan Lendl a Hana Mandlíková. Jaroslav Drobný zvítězil jako občan Egypta. Martina Navrátilová získala všechny singlové tituly jako hráčka Spojených států.

Od sezóny 2012/2013 se do Pardubic po šesti letech vrátila druhá nejvyšší fotbalová liga (od roku 2013 nově pojmenovaná Fotbalová národní liga), kterou hrál tým FK Pardubice. Klub vznikl roku 2008 sloučením několika subjektů, v mnohém však navazuje na historii klubů, které působily v Pardubicích v předchozích letech či desetiletích. Spojily se kluby FK Junior (dorost a žáci), MFK Pardubice (přípravky) a Tesla Pardubice (oddíly dospělých), aby pod hlavičkou v roce 2006 vzniklé akciové společnosti Fotbal Pardubice a.s. vybudovaly silný tým s kvalitní mládežnickou základnou. FK Pardubice hraje domácí zápasy FNL na stadionu Pod Vinicí, jelikož starý Letní stadion za zimním stadionem přestal již požadavkům soutěže vyhovovat, mládež se většinou soustředí ve sportovním areálu Ohrazenice. Klub má dva týmy dospělých (FNL a krajský přebor), čtyři dorostenecké oddíly (oddíl FK Pardubice U19 hraje 1. dorosteneckou ligu), šest žákovských celků a stejný počet přípravek. Strategií klubu je soustředit se na výchovu mládeže a využívat fotbalistů, kteří jsou buď přímo odchovanci, nebo pocházejí z východočeského regionu. A-tým FK Pardubice, který navazuje na družstvo dospělých Tesly Pardubice, postoupil po sezóně 2009/2010 z divize do ČFL a z ní po dvou sezónách do 2. ligy (FNL). V sezóně 2020/2021 hraje tým nejvyšší soutěž, 1. českou fotbalovou ligu, kam postoupil jako vítěz druhé nejvyšší soutěže, ročníku 2019/2020.

V nejvyšší mužské florbalové soutěži působí tým Sokoli Pardubice.

Od roku 1967 v Pardubicích působí badmintonový oddíl TJ Sokol Polabiny Pardubice, jehož hráči se umisťují na čelních místech sportovního žebříčku a který si zakládá na práci s mládeží[26][27][28] Hráči oddílu se zúčastňují tuzemských i zahraničních individuálních soutěží a jsou rovněž členy české reprezentace[29]. Oddíl je úspěšný i na poli soutěží družstev; v letech 2016[30], 2017[31] a 2018[32] získal titul Mistra ČR v soutěžích družstev žáků a dorostu, v roce 2019 pak titul vicemistra[33].

V Pardubicích jsou dvě památné stromořadí (stromořadí 34 ks dubů podél Labe a stromořadí 22 ks dubů letních), jedna skupina (4 jerlíny) a 8 jednotlivých památných stromů.[36] Výběr památných stromů:

• Památné jerlíny japonské na Wernerově nábřeží[37]
• Památné duby u sídliště Závodu míru v Pardubicích[38]
• Stromořadí 22 ks dubů letních na sídlišti Závodu míru v Pardubicích[39]

• Pernštýnská noc – městské slavnosti (červen)
• Festival smíchu – divadelní festival v VČ Divadlo Pardubice (únor)
• Komorní filharmonie Pardubice a Barocco sempre giovane – abonentní cykly koncertů klasické hudby
• Mezinárodní hudební festival Le Quattro Stagioni
• Mezinárodního festival dětských a mládežnických pěveckých sborů
• Mezinárodní festival akademických sborů IFAS
• Mezinárodní folklorní festival Podzimní folklorní slavnosti (září)+
• Retroměstečko: je setkání spolků, muzeí a jednotlivců v oborech hasičské, historické, veteránské, vojenské a branně-bezpečnostní techniky se statickými a dynamickými ukázkami, koná se zpravidla na přelomu září a října (tzv. Plavení na Labi v pátek odpoledne, sobota a neděle hlavní program).

V Pardubicích působí i několik hudebních klubů s více, či méně pravidelnou produkcí. Rockové kluby Žlutý pes a Ponorka, spolu s Divadlem 29 zaměřující se na alternativní scénu jsou tradičními místy, kam jít v Pardubicích za hudbou. V centru Pardubic je i množství barů, mezi něž patří např. podniky Patapuf, nebo Prostě bar pro střední generaci. V rozšířeném centru je možno navštívit Music Hall Hobe s pestrou dramaturgií koncertů, nebo polabinský Klec Music Club a Dýdy Baba u univerzitních kolejí, které jsou navštěvovány mladšími posluchači.

V Pardubicích se natáčely např. filmy Spalovač mrtvol (1968, objevuje se zejména pardubické krematorium), Dívka na koštěti (1971) nebo Operace Silver A (2007). Také zde byla natočena televizní série Ďáblova lest (2009) a její pokračování Ztracená brána (2012).

Zámek

Kostel svatého Bartoloměje, znovuvybudovaný počátkem 16. století

Národní kulturní památky:

• Pardubický zámek s opevněním
• Pietní území Zámeček
• Pardubické krematorium
• Winternitzovy automatické mlýny

Vybrané kulturní památky v Pardubicích:

• Městský dům č. p. 49
• Dům U Jonáše
• Wenerův dům
• Kostel Zvěstování Panny Marie
• Kostel svatého Bartoloměje
• Zelená brána
• Městské divadlo
• Průmyslové muzeum
• Grandhotel a okresní dům
• Kostel svatého Jana Křtitele
• Nový židovský hřbitov
• Machoňova pasáž
• Železniční stanice Pardubice
• Kostel Panny Marie Bolestné
• Počápelský vodní kanál
• Kamenná vila
• Vila Viktora Kříže
• Okresní soud

• Jerez de la Frontera, Španělsko
• Golega, Portugalsko
• East Lothian, Spojené království
• Weregem, Belgie
• Sežana, Slovinsko
• Vysoké Tatry, Slovensko

• Letem českým světem, Půl tisíce fotografických pohledů z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska. Tištěno v Knihtiskárně Jos. R. Vilímka v Praze, dokončeno 1. 11. 1898
• FIEDLER, Jiří. Židovské památky v Čechách a na Moravě. Praha: Sefer, 1992. 200 s. ISBN 80-900895-1-8.
• Boháč, Z.: Patrocinia v Čechách v době předhusitské a barokní, in: Pražské arcibiskupství 1344–1994, Praha 1994, str. 164–179
• Diviš J., O starých památkách uměleckých a historických děkanského chrámu Sv. Bartoloměje, Pardubice 1908
• Hlobil I., Petrů E.: Humanismus a raná renesance na Moravě, Praha 1992
• Hoferica J., Historie chrámu sv. Bartoloměje v Pardubicích se zaměřením na mobiliář a s přihlédnutím k novým objevům, Pardubice 1996, nepublik. práce
• Hrubý V., Umění baroka a klasicismu v Pardubicích, nepub. text pro Dějiny Pardubic II. 1990
• Ježek M., Výzkum v pardubickém chrámu sv. Bartoloměje, in: Zpravodaj muzea v Hradci Králové 21, 1995
• Blanka Langerová, The Pardubice Region – Pardubický kraj – Bezirk Pardubice, 2004, ISBN 80-86408-12-4
• Štěpán Bartoš, Pavel Panoch: Karel Řepa – pardubický architekt ve věku nejistot, Helios, 2003, ISBN 80-85211-15-7 (česky)
• Pavel Panoch, Zdeněk Lukeš: Slavné vily Pardubického kraje, Foibos, 2009, ISBN 978-80-87073-12-4
• Josef Sakař: Dějiny Pardubic nad Labem. 5 dílů, Pardubice : nákladem města Pardubice, 1920–1935. Dostupné online.
• ČURDA, Tomáš. Archeologický výzkum v Pardubičkách v letech 2001–2005: In: Východočeský sborník historický 14. [s.l.]: Východočeské muzeum v Pardubicích, 2007.

• Hradubice

• Galerie Pardubice na Wikimedia Commons
• Obrázky, zvuky či videa k tématu Pardubice na Wikimedia Commons
• Encyklopedické heslo Jesničánky v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
• Encyklopedické heslo Pardubice v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
• Slovníkové heslo Pardubice ve Wikislovníku
• Pardubice v Registru územní identifikace, adres a nemovitostí (RÚIAN)
• Oficiální stránky
• Infocentrum Pardubice
• Zaniklé či polozřícené kostely, kaple, synagoga