Gustav Habrman

Narodil se v rodině pekaře Josefa Habrmanna a jeho manželky Barbory, rozené Jankovské.[1] Byl úspěšným samoukem. Vyučil se soustružníkem a řezbářem. Politicky aktivní byl již za Rakouska-Uherska. Od mládí se věnoval sociálně demokratickému hnutí, za tuto svou činnost v mocnářství byl roku 1884 odsouzen na čtyři roky pro velezradu a vydávání tajných tiskovin. Trest si odpykal ve věznici v Steinu, kde se naučil francouzsky. Pak dočasně přesídlil do Francie a USA. Zde se v 90. letech 19. století zapojil do redakcí socialisticky orientovaných listů. Roku 1897 se návrátil do vlasti a pracoval pro obdobné listy v Brně (Rovnost) a od roku 1901 v Plzni (Nová doba), v jejíž redakci setrval až do své smrti.[5][2]

Ve volbách do Říšské rady roku 1907 se stal poslancem Říšské rady (celostátní parlament), kam byl zvolen za okrsek Čechy 052 (region Plzeňska a Blovicka[2]). Usedl do poslanecké frakce Klub českých sociálních demokratů. Opětovně byl zvolen za týž obvod i ve volbách do Říšské rady roku 1911 a ve vídeňském parlamentu setrval do zániku monarchie.[6]

V období první světové války udržoval kontakty s T. G. Masarykem.[5] Koncem první světové války patřil v rámci sociálně demokratické strany spolu s Ludkěm Pikem či Rudolfem Bechyně k takzvané národní opozici, která akcentovala český národní a státoprávní zájem. V září 1917 byl spolu s dalšími aktivisty této skupiny kooptován do výkonného výboru strany.[7] Zároveň byl ve straně oslaben vliv levicově a více internacionalisticky zaměřeného Bohumíra Šmerala. Už předtím, v červnu 1917, Habrman jednal ve Stockholmu v delegaci českých sociálních demokratů v rámci takzvaného mírového kongresu Druhé internacionály. Šlo o pokus o mírovou dohodou socialistických stran, zorganizovaný sociálními demokraty z neutrálních států. Memorandum, které v souvislosti s tímto kongresem čeští sociální demokraté zformulovali, ale naopak ukázalo posilování národně českých prvků v politice strany. V memorandu se totiž žádalo přetvoření Rakouska-Uherska na federaci národních celků, přičemž se počítalo se sloučením českých zemí a Slovenska. Sociální demokraté tak opouštěli původní koncepce personální autonomie ve prospěch územně definovaného rozhraničení monarchie.[8]

V listopadu 1917 usedl na post místopředsedy Českého svazu, střechového orgánu sdružujícího všechny české poslance Říšské rady. Šlo o součást personální a ideové proměny fungování Českého svazu, který od původního prorakouského aktivismu přecházel na české státoprávní a federalistické pozice. Díky posunu české sociální demokracie směrem k národnějšímu a méně marxistickému pojetí politiky se koncem první světové války sblížily pozice sociální demokracie a národních sociálů (českých socialistů). Obě strany tak vytvořily v září 1918 volný koordinační orgán Socialistická rada, v jejímž třináctičlenném vedení Habrman usedl.[9]

Byl zástupcem sociální demokracie v Národním výboru československém a v říjnu 1918 se účastnil v Ženevě jednání mezi domácí politickou reprezentací a zahraničním odbojem. Tím pádem tak během samotného převratu 28. října nebyl přítomen v Praze. V Ženevě bylo jeho jméno uvedeno v seznamu navrhované první československé vlády.[5][10][2]Tam také spolu s Karlem Kramářem, Václavem J. Klofáčem, Františkem Staňkem, Edvardem Benešem, Štefanem Osuským, Ludvíkem Strimplem a dalšími politiky podepsal "prohlášení souhlasu s Masarykovou zahraniční akcí" v plném rozsahu.[11]

V letech 1918–1920 byl ve vládě Karla Kramáře, první vládě Vlastimila Tusara a druhé vládě Vlastimila Tusara prvním československým ministrem školství. V čele Ministerstva školství a národní osvěty položil ve spolupráci s dr. Františkem Drtinou základy vzdělávací soustavy v nové republice. Měl podíl na přijetí zákona o obecních knihovnách a nové úpravě hmotných poměrů učitelů.[2]

Ve vládě Edvarda Beneše a první vládě Antonína Švehly byl potom v letech 1921–1925 ministrem sociální péče. V roce 1924 prosadil Zákon o pojištění zaměstnanců, který tehdy patřil mezi evropskou špičku v rámci sociální ochrany zaměstnanců.[12][13]

Dlouhodobě rovněž zasedal v zákonodárných sborech. Po vzniku Československé republiky se stal poslancem Revolučního národního shromáždění. V parlamentních volbách v roce 1920 získal poslanecké křeslo v Národním shromáždění republiky Československé. Jako poslanec zde zasedal do roku 1925.[14] V parlamentních volbách v roce 1925 byl do parlamentu zvolen znovu, nyní ale do horní komory jako senátor. Mandát senátora obhájil v parlamentních volbách v roce 1929. V horní komoře zasedal do své smrti roku 1932. Pak ho nahradil Arnošt Winter.[15][16] Byl předsedou zahraničního výboru senátu.[2]

Byl dlouhá léta byl předsedou Svazu textilního dělnictva, což byla druhá největší odborová organizace.[17]

Zemřel 22. března 1932 v Skrbkově sanatoriu v Praze. Onemocněl počátkem měsíce a 10. března byl převezen do sanatoria. Zde se jeho stav zlepšil. Pak ale nastaly komplikace způsobené vysokým věkem a cukrovkou.[2]

• Seznam ministrů školství Československa
• Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Gustav Habrman na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Gustav Habrman
• Fotografie Gustav Habrman (vpravo dole)