Lázně Kynžvart

Roku 1460 darovala vdova po Hynku Krušinovi obraz svaté Markéty, která se tímto stala patronkou místního kynžvartského kostela. O čtyři roky později (1464) propůjčil Jindřich z Plavna městům Kynžvart a Žandov právo na těžbu rudy a právo na vaření piva.

Roku 1486 byl kynžvartským hejtmanem jmenován Ulrich Zedwitz. Listina o jmenování se dochovala a je uložena v městském archivu města Cheb. V roce 1500 páni z Gutenštejna spolu se svojí soldateskou zničili kostel svaté Markéty a vyrabovali město. Během let 1500 až 1502 byl kostel znovu opraven. Dne 31. března 1534 bylo území prodáno králem Ferdinandem I.. Území zahrnovalo královský majetek Kynžvart spolu s dalšími dvěma vesnicemi. Johan Pluh z Rabštejna a jeho bratranec Kašpar Pluh z Rabštejna za něj zaplatili 18 460 zlatých. Spolu s tím jim bylo uděleno vodní právo na využití rybníka se dvěma hrázemi pod Kynžvartem.

Šestnácté století bylo pro Kynžvart vrcholem těžby cínu, stříbra a zlata. Sedláci zanechávali svých polí a snažili se rýžováním zlata v okolních potocích zbohatnout. Časem to dosáhlo takového vrcholu, kdy musela zasáhnout vrchnost a rýžování zakázala. Na rozdíl od Jáchymova nebo Stříbra, se Kynžvart nikdy nestal hornickým městem. Roku 1547 byl Kašparu Pluhovi z Rabštejna za účast na stavovském povstání zkonfiskován veškerý majetek a Kašpar byl vyhnán z království Českého. Městečko bylo obsazeno padesáti kyrysníky, protože obyvatelé tohoto území se postavili na stranu svého pána. V říjnu roku 1554 opět Ferdinand I. panství Kynžvart prodal za 18 900 zlatých pánům Jindřichovi a Zdeňkovi ze Švamberka. Jindřich poté pomocí prosby zařídil, aby císař císař Maxmilián II. udělil městečku Kynžvart práva jednou týdně ve čtvrtek pořádat trh a dvakrát do roka trh koňský.

Zámek Kynžvart

Posledními majiteli kynžvartského panství byli Zedwitzové. V kostele svaté Markéty je zachován náhrobek Jana Šebestána Zedwitze, na kterém je gotickým písmem vytesána hodina, den i rok úmrtí hradního pána. Roku 1597 obdržel jeho syn Kryštof Jindřich Zedwitz panství pro sebe i své syny. Na přelomu 17. století hrad Kynžvart už nevyhovoval novým životním nárokům, a proto byl rodem Zedwitzů vybudován pod Kynžvartem malý barokní zámeček s hospodářskými budovami. K zámku patřila kovárna, hájovna, sýpky, kolové mlýny, stáje, statek, zahradnictví a také pivovar. Po bitvě na Bílé Hoře, konkrétně roku 1622, byl veškerý majetek zkonfiskován a přidělen pěti bratrům z rodu Metternichů. Rok poté zažádali bratři Metternichové o koupi Kynžvartu s veškerými polnostmi a lesy. Žádost byla přijata roku 1630. Příchodem Švédů ke konci Třicetileté války, v době, kdy již na zámečku sídlil Filip Emmerich Metternich Vinneburg, byl zámek značně poničen a mnoho věcí bylo odcizeno. Veškerý majetek panství byl ve druhé polovině 17. století postupně odkoupen do rukou F. E. Metternicha Vinneburga. Panství vzkvétalo a rozmáhalo se.

Dne 29. října 1664 se měla konat svatba vysoce postaveného a váženého měšťana. Během příprav vypukl ale požár, který zničil polovinu náměstí. Ten samý rok, když procházely různé armády, vypukly plané neštovice, na které následně zemřelo sedmdesát lidí. V roce 1682 byly zmírněny robotní povinnosti.

Lázeňský komplex, kolem roku 1900

Rok 1863 byl velký milník v historii Kynžvartu. Richard Metternich nechal zřídit první penzion vedle pramenu Viktorka. Tím položil základ kynžvartského lázeňství. Město Kynžvart, na počest Richardu Metternichovi, přejmenovalo známý pramen v lázeňské části na Richard.

Skoro 200 let po velkém požáru města, vypukly roku 1865 dva další (jeden v srpnu a druhý v listopadu toho roku). Celkově shořelo 115 budov, mezi nimiž byla radnice, škola, fara a kostel. Celková škoda byla tehdy 311 553 zlatých.

V roce 1870, na svátek svaté Markéty, byl vysvěcen nový kostel v Kynžvartu páterem Josefem Martinem, synem mlynáře ze zámku. V tom samém roce byl založen dvěma místními studenty, tělovýchovný spolek a o něco později i první hasičský sbor. V roce 1871 byla dokončena železnice mezi Chebem a Prahou, nazvaná železnice Františka Josefa. Místní nádraží se jmenovalo Sangaberg – Bad Königswart. Vznikem železnice vzkvétal obchod se dřevem a u nádraží byla založena sklárna na průmyslové sklo, o něco později pila a stáčírna na minerální vody.

V roce 1876 bylo založeno několik dobročinných spolků a mužský pěvecký sbor, pod vedením sbormistra pana Hanse Franka, komponisty a virtuóza na citeru. Koncertoval několikrát na císařském dvoře ve Vídni.

Dne 1. července 1877 byly otevřeny první hotely v lázeňské čtvrti a tím se otevřely brány Kynžvartských lázní světu. Hned v první sezóně se zde mimo jiné ubytovala Belgická královna, dále princ Talleyrand de Sagan a baron Nathaniel Rotschild.

V roce 1878 byla v Kynžvartu zřízena telegrafní stanice. Začala rekonstrukce a přestavba městečka Kynžvart do nynější podoby. Práce prováděl a řídil stavitel a rovněž starosta Johan König. Podle sčítání lidu v roce 1891 bylo ve městě 222 domů obydlených, pět domů neobývaných a šestnáct domů po vyhoření. Město obývalo 466 rodin ( 2 001 lidí). K zámku patřilo deset domů s 29 rodinami a 127 osobami. V tu dobu ve městě převládal německý jazyk.

Roku 1892 byla dokončena budova nové školy na náměstí. V tom samém roce je postaven altánek nad pramenem Richard a otevřena nová kolonáda. Po dlouhém dohadování a plánování byl vysvěcen nový hřbitov.

Roku 1902 byl Kynžvart, i přes velké protesty obyvatelstva, připojen k okresu Mariánské Lázně. Od roku 1913 až do roku 1918 v Kynžvartu žil německý básník Adolf Karl Seidl. Padl koncem první světové války. Ve válce bojovali muži z Kynžvartu na všech frontách. Celkem jich padlo devadesát, nejvíce na začátku války na srbské frontě, neboť se zúčastnili manévrů v Sarajevu.

Dne 26. května 1917 zřídil kníže Metternich školku pro hladovějící děti. Výchovu dětí zajišťovaly řádové sestry z Notre-Dame. Po vyhlášení Československé republiky 28. října 1918 nesouhlasili němečtí občané s připojením Sudet k nově vzniklému státu a vyhlásili dokonce na protest republiku Německé Čechy.

Dne 13. září 1935 byla po 100 letech pořádána dožínková slavnost, která ale byla využita k fašistické propagandě. Pan děkan Mayerl sloužil polní mši na náměstí. Okresní hejtmanství zakázalo účast na slavnosti všem kynžvartským školám. Dne 3. května 1936 se v Kynžvartu konal sjezd úřednictva a státních zaměstnanců, kterého se zúčastnil také vůdce Sudetoněmecké strany Konrád Henlein.

• Multifunkční sportovní hala
• Dvě házenkářská hřiště
• Dvě travnaté fotbalové hřiště
• Zrekonstruované prostory školní tělocvičny
• Lázeňská posilovna
• Workoutové hřiště
• Lázeňský bazén

• Adolf Schmidl (1802–1963), česko-rakouský pedagog, geograf, speleolog a spisovatel.
• Jaroslav Vrchotka (1926–2013), odborník mezinárodního významu v oblasti dějin knihy, knižní kultury, dějin knihovnictví, dějin knihtisku, inkunábulí a starých tisků.

• Klemens Wenzel von Metternich (1773–1859), rakouský šlechtic, politik a diplomat; na sklonku života žil střídavě ve Vídni a na svém zámku Kynžvart.

• Johann Wolfgang von Goethe (1749–1832), německý básník, prozaik, dramatik a politik (navštívil Kynžvart 28. června 1822)
• Nathaniel von Rothschild (1836–1905), vídeňský bankéř. Byl zde na léčebném pobytu v roce 1876.
• Eduard VII. (1841–1910), král Spojeného království Velké Británie a Irska a britských dominií, císař Indie. Zúčastnil se lovecké výpravy v revírech knížete Metternicha
• Antonín Švehla (1873–1933), předseda vlády ČSR, vůdce agrární strany. Navštívil Kynžvart v únoru roku 1924.
• Edvard Beneš (1884–1948), druhý prezident ČSR. Navštívil Kynžvart v únoru roku 1924.
• Rudolf Bechyně (1881–1948), ministr školství ČSR, novinář, publicista. Navštívil Kynžvart v únoru roku 1924.
• Jiří Stříbrný (1880–1955), ministr pošt a telegrafů ČSR, novinář. Navštívil Kynžvart v únoru roku 1924.
• Jan Šrámek (1870–1956), římskokatolický kněz a politik. Navštívil Kynžvart v únoru roku 1924.
• Karel Kramář (1860–1937), politik. Navštívil Kynžvart v únoru roku 1924.
• Viktor Dyk (1877–1931), básník, publicista, prozaik. Kynžvart navštívil při příležitosti ozdravného pobytu v Mariánských Lázních roku 1924.
• Španělský král Alfons XIII (1886–1941). Pobýval na zámku Kynžvart roku 1936.
• Hugo Rokyta (1912–1999), český kulturní historik, etnograf, heraldik, ochránce památek. Navštívil Kynžvart několikrát v šedesátých letech 20. století.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Lázně Kynžvart na Wikimedia Commons
• Encyklopedické heslo Kynžvart v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
• Lázně Kynžvart v Registru územní identifikace, adres a nemovitostí (RÚIAN)
• Lázně Kynžvart na oficiálních internetových stránkách ČR www.czech.cz
• webová stránka města Lázně Kynžvart