Žlutice

První písemná zmínka o Žluticích pochází z roku 1140. Společně s druhou zmínkou z roku 1186 se nachází v mladších falzech listin, které měly doložit majetková práva kladrubského kláštera.[3] Podle jednoho z nich daroval roku 1140 velmož Zdimír klášteru Žlutice spolu s vesnicemi Bukovinou a Hradcem.[4] Ve druhé polovině třináctého století vesnici získali páni z Rýzmburka, kterým potom Žlutice patřily až do roku 1415.[3] Za nich byly povýšeny na městečko,[5] získaly městský znak a po roce 1280 také právo vybudovat opevnění.[3]

Roku 1375 vedlo město městskou knihu (dnes nedochovanou) a téhož roku vydalo svou první listinu opatřenou městskou pečetí. Někteří z jeho obyvatel nalezli uplatnění i v královských službách, na vysokých církevních postech a na pražské univerzitě. Negativní vliv na další vývoj města měl odklon hlavní dopravy vybraného zboží z Prahy do Chebu (nově přes Slaný, Louny, Žatec, Kadaň a Ostrov) provedený králem Karlem IV. v zájmu posílení královských měst (roku 1352 a opět 1367), čímž prastará obchodní cesta Praha–Cheb vedoucí přes Žlutice, spojující české země se západními středisky řemesel a obchodu, ztratila na významu.

18.–20. století

Jeho vnuk Ferdinand Jakub hrabě z Kokořova však roku 1731 přenesl své sídlo do zámku ve Štědré, a když roku 1761 žlutický zámek v důsledku blesku vyhořel, nebyl více obnoven a kamenů jeho prý bylo použito na obnovu rovněž shořelé fary. Druhý požár postihl město roku 1769 tak hrozně, že všechny domy byly zasaženy a jen farní kostel zůstal neporušen.

Význam města vzrostl roku 1765, kdy po provedení restrikce byly v Loketsku ponechány pouze dva hrdelní soudy: v Lokti a ve Žluticích. Hrdelní soudnictví mělo město pravděpodobně již od svých zakladatelů Rýzmburků. Hrdelní soud existoval ve Žluticích v letech 1765–1783, pak byl přenesen do Žatce.

Význam Žlutic stoupl poté, co se staly sídlem soudního a politického okresu (1850–1948). Obyvatelstvo města se v té době živilo především zemědělstvím. Další podniky vznikly až po vybudování železnice Rakovník – Bečov nad Teplou v roce 1897.

V letech 1938–1945 v důsledku mnichovské dohody připadlo pohraničí i se Žluticemi Německu. V únoru 1945 se město stalo terčem náletu britského letectva, který však nezpůsobil větší škody. Rozvoj města stagnoval až do šedesátých let dvacátého století. V roce 1968 byla ukončena výstavba vodní nádrže. Panelová sídliště se stavěla v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století.

Památkově chráněná budova muzea (čp. 1)

Původní řemeslnicko-zemědělský ráz města se usídlením správních orgánů po roce 1848 začal měnit, vzrostl počet úřednictva a inteligence. Založen byl Okrašlovací spolek, který provedl výsadbu stromů na Velkém náměstí (1880), vytyčil a upravil turistickou cestu na hrad Nevděk lemovanou lavičkami a altány, na bývalé zámecké zahradě založil sad (1906) a při řece Střele zřídil koupaliště (1914). Díky Okrašlovacímu spolku bylo založeno i městské muzeum (1900), jehož základem byl městský archiv, obrazy Žlutic, votivní obrazy Kokořovců i okolních šlechticů a ze sbírek prováděných dům od domu po celém okolí byly vybudovány soubory exponátů. V roce 1973 byla ve žlutickém muzeu otevřena nová expozice zaměřená výhradně na husitskou dobu a z městského muzea se stalo Muzeum husitského revolučního hnutí na Karlovarsku, jehož zlatým hřebem se stal Žlutický kancionál. V podzemí u pošty bylo pak otevřeno lapidárium a ve sklepení muzea expozice vězeňství a hrdelního práva. V letech 1973–2018 byla žlutická expozice pobočkou muzea v Karlových Varech, od roku 2019 muzeum spravuje a provozuje město Žlutice. Expozice je od roku 2019 postupně modernizována a upravována podle návrhu Veroniky Kudláčkové Psotkové.

Žlutice byly až do roku 1848 střediskem panství a většinou i sídlem vrchnosti. Ač zůstaly městem poddanským, staly se již ve 14. století nižší soudní stolicí pro některá jiná západočeská města v oblasti vrchní soudní stolice Cheb a v letech 1765–1783 sídlem hrdelního soudu pro polovinu Loketského kraje.^[zdroj?!] Po roce 1848 byly na sto let sídlem soudního a politického okresu. Po vzniku ČSR tvořilo politický okres Žlutice (roku 1921) 96 obcí s 27 721 obyvateli, většinou německé národnosti (26 846), českou národnost mělo 656 osob a židovskou 17 (avšak 351 osob bylo izraelského náboženství). Většími sídly v okresu byl kromě Žlutic jen Bochov (2 014 obyvatel), Chyše (1 126 obyvatel), Lubenec (939 obyv.) a Valeč (806 obyv.). Za první republiky ve městě vzrostl počet Čechů, byla založena česká obecná škola a rolnická škola (1926). Správa města však zůstala v německých rukou. V letech 1938–1945 patřilo celé Žluticko k Velkoněmecké říši.

Při sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 2 008 obyvatel (z toho 944 mužů), z nichž bylo padesát Čechoslováků, 1 916 Němců, dva Židé, jeden příslušník jiné národnosti a 39 cizinců. Většina se hlásila k římskokatolické církvi, 31 lidí k církvím evangelickým, 49 k církvi izraelské a tři lidé byli bez vyznání.[7] Podle sčítání lidu z roku 1930 mělo město 2 019 obyvatel: 139 Čechoslováků, 1 853 Němců, patnáct Židů a dvanáct cizinců. Stále výrazně převládala římskokatolická většina, ale žilo zde také 34 evangelíků, dvacet členů církve československé, 37 židů, jeden člen nezjišťovaných církví a devatenáct lidí bez vyznání.[8]

Půdorys města představuje vrcholnou úroveň českého urbanismu doby krále Přemysla Otakara II. a Žlutice se řadí mezi pět měst s nejzdařilejším urbanistickým řešením (Vysoké Mýto, Litovel, Žlutice, Moravská Třebová a České Budějovice).^[zdroj?!] Záhy bylo město opevněno hradbami (písemně doloženy roku 1375), které spojovaly tři vstupní městské brány: Paví (Pavová) zvaná též Horní, Chyšská a Vodní, neboli Toužimská. Polohu Chyšské a Horní brány dodnes připomínají kamenné desky na domech čp. 42 v Hradební ulici a čp. 299 v Karlovarské ulici. Stavební dominantou města je farní kostel svatého Petra a Pavla postavený na místě románského vesnického kostela s funkcí kostela farního, jak dosvědčuje při něm ležící pohřebiště, odkud pocházejí nálezy bronzových esovitých záušnic datovaných za rok 1150. V sousedství kostela založili Rýzmburkové kolem roku 1300 klášter dominikánek přenesený pak do Duchcova. Snad již tehdy mělo město kamenné domy, jak naznačuje síť místy dvoupatrových sklepů lámaných hornickým způsobem ve skále.

Centrum města je městskou památkovou zónou. Jejím středem je čtvercové Velké náměstí, na kterém se nachází radnice a muzeum. Uprostřed náměstí se nachází kašna a vedle ní sloup Nejsvětější Trojice z let 1701–1704. v severozápadní části náměstí se nachází zámecká brána do zbořeného zámku. Poblíž města se nachází i smírčí kříž.

Radnice

Radnice Žlutice před opravou

Než byla postavena radnice, lidé se scházeli v soukromých domech. Po zřízení radnice zakoupilo město tzv. Velký dům, dnešní muzeum. V roce 1779 při velkém požáru radnice vyhořela a v roce 1781 byla znovu postavena. V roce 1870 byly na radnici nainstalovány hodiny. V roce 1905 byla budova opravena. V roce 1923 byla odkryt znak Kokořovců a Švamberků. Radnice je postavena v renesančním slohu. Fasáda a okna radnice byly v roce 2016 navráceny do historické podoby.

Kokořovský dvůr

Stavební hmota hospodářského dvora má základy asi už v době Rýzmburků. V roce 1680 byl dvůr s panstvím majetkem Ferdinanda Hroznaty z Kokořova, který v témže roce začal s přestavbou dvora do dnešního stavu. Po první pozemkové reformě byl součástí zbytkového statku F. Diviše (124 ha). Po druhé světové válce byl využíván státním statkem a po roce 1990 byl restituován. Budovy mají propadlé střechy a patří mezi ohrožené kulturní památky.

Muzeum

Žlutické muzeum se nachází na Velkém náměstí v kdysi panském domě Zumrů z Herstošic, zvaném Velký dům. Nejstarší historii dokumentují archeologické nálezy a vzácné listiny, mezi nimi též Žlutický kancionál. Mladší historii dokumentují plastiky a obrazy Kokořovců. Nachází se zde i městská šatlava. Muzeum je věnováno převážně husitství a historii města a regionu.

Kostel svatého Petra a Pavla

Kostel svatého Petra a Pavla

Kostel svatého Petra a Pavla se začal stavět v polovině 14. století. Jeho loď je zaklenutá gotickými klenbami. V jižní lodi jsou zbytky nástěnných maleb z roku 1435.[10] V kostele se také nachází varhany z let 1774–1775.[11]

Kostel svatého Mikuláše

Filiální kostel svatého Mikuláše z 13. století stojí uprostřed hřbitova v místech zaniklé farní vsi Středka asi kilometr severozápadně od centra města.

Podzemí

Sklepy a chodby pod Žluticemi se stavěly od středověku až do devatenáctého století a většinou jsou dvoupodlažní. Sklepení sloužilo pro uchovávání potravin a surovin. V dnešní době je část podzemí zpřístupněna, je zde umístěno malé divadlo a lapidárium.

Kaple svatého Jana Nepomuckého

Na jihozápadním okraji města stojí kaple svatého Jana Nepomuckého.[12]

Fara

Fara, dříve děkanství (Dukelských hrdinů čp. 97) je jednopatrová nárožní budova postavená v dnešní podobě roku 1769 a obnovená po požáru roku 1779. Na nároží jsou patrny sluneční hodiny z doby vzniku stavby. Farář P. Miroslav Janák je v roce 1972 opatřil nápisem: „Život je sen. Čas plyne. Svůj doušek života pij.“, dnes již neznatelným. Budova má gotické sklepy s kamennými valenými klenbami. Při ohradní zdi farní zahrady jsou dvě kašny – při ulice 28. října bez ozdob, při ulici Dukelských hrdinů s barokní plastikou koně.

Zámek

Brána do bývalého zámeckého areálu

Žlutický zámek vznikl přestavbou a rozšířením hradu, založeného Rýzmburky vně hradeb v severozápadní části města. Sídlili v něm páni z Vřesovic a pak Kokořovci, kteří jej přebudovali v raně barokním stylu v roce 1680 na obdélnou dvoupatrovou budovu se dvěma krátkými křídly. Při něm byla založena zámecká zahrada. V roce 1761 zámek vyhořel a nebyl obnoven. Zbyly z něj jen fragmenty: pozdně gotický portál z doby Vřesoviců, některé architektonické prvky v bývalé zámecké zahradě a zámecká brána v severozápadním rohu Velkého náměstí. Brána vznikla při přestavbě zámku v roce 1680.

Mazanec

Hrad Mazanec založil okolo roku 1446 Jakoubek z Vřesovic spolu s Nevděkem, ležícím na protějším svahu, k ochraně města. Již roku 1568 uváděn jako pustý, stál ještě 1578, ale roku 1651 zanikl. Mezi Mazancem a níže položeným Žlutickým zámkem se nacházely louky a zahrady žlutických měšťanů, které v letech 1718 a 1724 skoupila vrchnost pro rozšíření zámecké zahrady. Jméno Mazanec se odvozuje od okrouhlé podoby návrší a původně se vztahovalo k místu, později i hrádku. Německý název „Wosanzen“ vzniklý později je zkomoleninou českého názvu.

Sloup Nejsvětější Trojice

Sloup Nejsvětější Trojice

Trojiční sloup z roku 1704 na Velkém náměstí je dílem žlutického sochaře Osvalda Wendy. Třináct metrů vysoký sloup se sochami sv. Václava, Vojtěcha a Ludmily, asi 45 andělíčky na sloupu a 15 na soklu, byl obehnán roku 1854 balustrádou se šiškami. Na soklu sloupu jsou tři nápisové desky: ze severní strany dedikace Ferdinanda Hroznaty z Kokořova a města Žlutic a chronogramem 1704, ze západní strany modlitba ke sv. Trojici a z jižní strany ohlášení čtyřicetidenních odpustků pro toho, kde se pomodlí třikrát Sláva Otci, Otčenáš a Andělské pozdravení, datované 1764.

Přes město vede Trať 161, na které se ve správním území města nachází stanice a zastávky:

• Žlutice – železniční stanice, asi 1 km od centra
• Záhořice – železniční zastávka, asi 1 km od centra Záhořic a asi čtyři kilometry od centra Žlutic
• Protivec – železniční zastávka (odbočka na trať č. 163), asi 1 km od centra Protivce a asi 6 km od centra Žlutic

Žlutice stojí na křižovatce silnic:

• silnice II/193 – Žlutice–Stříbro–Horšovský Týn–Domažlice
• silnice II/205 – Vahaneč–Žlutice–Manětín–Město Touškov
• silnice II/226 – Záhořice–Chýše–Lubenec–Vroutek–Podbořany–Pšov

Do města vedou autobusové linky z Karlových Varů, Toužimi, Plzně, Chyší, Valče a Mariánských Lázní.

Kromě mateřské a základní školy tu sídlí též zvláštní škola, střední lesnická škola a základní umělecká škola. Každoročně se zde koná Žlutická pouť a Žlutické divadelní léto.

• Johann Gerstner (1851–1939) – houslista a hudební pedagog
• German Joseph Krieglsteiner (1937–2001) – mykolog
• Hugo Liehm (1879–1958), podnikatel, politik (DNP, SdP, NSDAP), starosta města v letech 1926–1935
• Dalibor Nesnídal (* 1954) – český výtvarný umělec, sklář a ilustrátor[13]
• Jan Sobek (1831–1914) – hudební skladatel a klarinetista
• Jana Sýkorová (* 1973) – operní pěvkyně
• Emanuel Wirth (1842–1923) – houslista

• Galerie Žlutice na Wikimedia Commons
• Obrázky, zvuky či videa k tématu Žlutice na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo Žlutice ve Wikislovníku
• Oficiální stránky
• Žlutice v Registru územní identifikace, adres a nemovitostí (RÚIAN)