Rakovník

Město Rakovník vzniklo z osady Rokytno, pojmenované podle říčky Rokytka, která tudy protékala. Své dnešní jméno dostal údajně podle báje o velikém hladomoru, který zasáhl kraj. Tehdy pomřelo mnoho lidu a neštěstí by zřejmě pokračovalo dál, kdyby jednu ženu žijící na místech u dnešního kostela sv. Jiljí nenapadlo uvařit svým dětem k jídlu raka. V té době se totiž myslelo, že rak, který získá po uvaření rudou barvu, je jedovatý. Děti však nepomřely, Rokytno žilo z raků a znova se postavilo na nohy. Pravděpodobnější však je, že Rakovník dostal své jméno podle porostu, který kdysi rostl v tamních mokřinách.

Písemně je Rakovník (německy Rakonitz, latinsky Racona) poprvé připomínán v roce 1252 jako sídlo soudu nového kraje. Základ současné podoby (dlouhé náměstí o rozměrech zhruba 400 x 50 m) město získalo ovšem až někdy kolem roku 1300. Majestátem českého krále Jana Lucemburského z roku 1319 byla městu potvrzena práva, která mělo již ve 13. století (právo mílové, trhové právo). Rakovník měl statut komorního města, které však více než na vůli královské komory bylo závislé na momentálním postavení nedalekého královského hradu Křivoklátu, do jehož panství patřilo. Kolem roku 1352 vyhořel kostel sv. Mikuláše na východním konci náměstí. Byl vystavěn téměř celý nově jako děkanský kostel a posléze zasvěcen tentokrát sv. Bartoloměji.

Nový kostel byl také posléze samostatně opevněn, jak je patrno z bojů roku 1422, kdy byli nuceni město opustit sympatizanti husitství. O opevnění celého města se postaral až Aleš Holický ze Šternberka v první polovině 15. století. V bitvě u Lipan stál na vítězné straně a posléze se přimkl k Jiřímu z Poděbrad. Křivoklátsko s Rakovníkem měl v zástavě až do roku 1453, kdy se oblast vrátila pod královskou komoru. Jiří z Poděbrad povolil v roce 1471 městu výstavbu zděných hradeb. Jeho nástupce Vladislav Jagellonský udělil Rakovníku v roce 1482 znak, v němž se objevil i rak, protože již zřejmě nebylo správné povědomí o vzniku jména města.

Pražská brána

V 16. století nastal velký rozvoj města. Začaly se stavět kamenné hradby, v nichž zvláště vynikly čtyři nové brány (dochovala se severní Vysoká a východní Pražská), které však nebyly nikdy vskutku dokončeny. Dařilo se chmelařství a výrobě piva, které získalo věhlas i v zahraničí. Na severozápadě za městem byl v roce 1575 založen nový hřbitov a na něm postaven kostel Nejsvětější Trojice se samostatnou zvonicí. I po nástupu Habsburků na český trůn Rakovník stál při panovnících tohoto rodu a snažil se tak vyhnout zvůli toho, kdo právě držel Křivoklát. Až Rudolf II. toto ocenil a po staletích marného čekání povýšil Rakovník v roce 1588 na královské město.

Při českém stavovském povstání v Rakovníku našlo útočiště na konci října 1620 stavovské vojsko pod vedením Kristiána z Anhaltu. V okolí kostela sv. Jiljí a morového hřbitova západně od města došlo ke střetu s koaličními vojsky vedenými Maxmiliánem Bavorským a generálem Buquoyem. Po něm se ovšem obě armády vydaly na cestu ku Praze, kde byla svedena bitva na Bílé hoře, v níž bylo české stavovské vojsko zcela poraženo. Při následné rekatolizaci muselo i Rakovník opustit několik rodin. Mnohem horší však byly důsledky přechodů různých vojsk (Sasové, Švédové, císařští), které se pravidelně opakovaly až do konce třicetileté války v roce 1648. Ve městě zbyla sotva polovina domů a mnoho z nich bylo neobydlených. Ve druhé polovině 17. století město po sto letech postihl mor a na jeho sklonku také velká ničivá povodeň. V severní části Rakovníka, který od roku 1658 připadl Schwarzenberkům, vzniklo židovské ghetto, které se dočkalo synagogy až po skoro sto letech.

Vojska se ve městě zdržovala dlouhodobě i v 18. století. Např. Francouzi si Rakovník vybrali v roce 1741 jako základnu při svém okupování Prahy. Po moru v roce 1726 byla vystavěna na hřbitově kaple sv. Rocha a na náměstí přibylo v roce 1749 mariánské sousoší upravené v roce 1829. V roce 1755 na náměstí pravidelně kázal Koniáš a ve městě byla vybudována kasárna, v nichž byl později v roce 1867 založen pivovar Rakovník. Rozvoj města byl nicméně zabrzděn, protože ho kvůli liknavosti místního představenstva minuly postupně silnice budované z Prahy do Karlových Varů a Chebu.

V 19. století ovšem začaly být odstraňovány hradby (včetně západní Svatojilské a jižní Lubenské brány i opevnění kostela sv. Bartoloměje, které vytvářelo tzv. Zákostelí), aby se město mohlo rozrůstat. Bylo vydlážděno náměstí a zřízeno pouliční osvětlení. V roce 1833 vznikla v Rakovníku nejstarší reálná škola v Čechách, kterou nejprve vedli piarističtí a později premonstrátští kněží. Dnes je toto gymnázium pojmenováno po spisovateli Zikmundu Winterovi, který zde započal mezi roky 1874 a 1884 svou učitelskou dráhu. Postupně také byly stavěny budovy pro další školy, knihovnu, finanční ústavy a jiné. Od roku 1879 zde začala působit okresní nemocnice. Přes čtyřicet let zde také fungovala botanická zahrada. V roce 1895 bylo založeno městské muzeum, které se po téměř čtyřiceti letech přestěhovalo do bývalého městského paláce cisterciáků z kláštera v Plasích.

Rakovník byl od roku 1855 okresním městem, kde se rozvíjel i průmysl. V roce 1875 vznikla mydlárna Františka Otty, dále byl uveden do provozu lihovar, cukrovar[3] a další nové závody. Fungovala zde také řada mlýnů, pil, cihelen a pískoven. Po těžbě černého uhlí se pozornost soustředila na šamot a jeho zpracování. V roce 1883 vznikl první keramický závod, pozdější společnost RAKO. Díky novým zabydleným předměstím prudce rostl počet obyvatel (v roce 1820 zde žilo 2 200 obyvatel, roku 1870 jich bylo 4 648 a na konci století už 6 620). Město ovšem nejprve minul moderní dopravní prostředek, kterým byla železnice. Až dodatečně zde vznikl železniční uzel, který Rakovník připojil na nedalekou Lužnou, kde procházela hlavní trať z Prahy do Karlových Varů. Dále okresní město získalo přímé spojení s Berounem, Blatnem, Mladoticemi a Louny.

V souvislosti s rostoucí zástavbou byly vysoušeny rybníky, jako byl Podkovářský nebo Trávnický, a narovnáván Rakovnický potok. V roce 1872 ale přišla ničivá povodeň, po níž bylo rozhodnuto posunout jeho koryto dále od centra asi o 100 metrů od bývalých hradeb jižním směrem. Tato regulace stejně jako opravy různých památek pokračovaly také ve 20. století. Starostou v tomto období byl Josef Čermák, po němž jsou pojmenovány městské sady.[4] I v novém století nadále rostl průmysl: rozrůstala se přestěhovaná Ottova mydlárna, pozdější Rakona,[5][6] a vznikaly nové závody, významnými byly kromě další keramické továrny Keram[7] dvě továrny na stroje Linhart[8] a Vltavský[9] – pozdější TOS Rakovník[10], nebo továrna Stadion[11] vyrábějící kola, později např. i stejnojmenný moped. Rozšiřovala se rakovnická předměstí Zátiší a Vinohrady, přestavovaly se ovšem také zástavby z minulého století a roku 1929 byla dobudována dnešní Masarykova nemocnice. Po roce 1930, kdy zde za starosty Čeňka Vaněčka působilo např. pět středních škol, sedm finančních ústavů, sedm hotelů a tři biografy,[12] měl Rakovník už 11 tisíc obyvatel.

Mariánský sloup na Husově náměstí

Po mnichovské dohodě se Rakovník stal příhraničním městem. Za druhé světové války byli i odtud deportováni Židé. Město bylo osvobozeno 9. května 1945 Rudou armádou. Ve městě po válce pokračovala výstavba různých zařízení (letní kino, sportovní hala, bazén, vnitrostátní letiště) i zvětšování obytné zástavby především za pomoci panelových sídlišť (Malá a Velká Bendovka, Pražská, Dukelských hrdinů). Rakovník byl sídlem okresního národního výboru, po sametové revoluci až do roku 2002 okresního úřadu, stále zde působí okresní soud a okresní státní zastupitelství.

Městem procházejí nebo z města vycházejí silnice II/227 Žatec – Rakovník – Křivoklát, II/228 Jesenice – Rakovník, II/229 Kralovice – Rakovník – Louny, II/233 Plzeň – Radnice – Slabce – Rakovník, II/237 Rakovník – Nové Strašecí – Třebíz. Z města jezdí autobusové linky např. do těchto cílů: Jesenice, Kladno, Slaný, Podbořany, Nové Strašecí, Praha.

Město, stejně jako celá jeho oblast (okres Rakovník) byla integrována do systému Pražské integrované dopravy a dřívější městské linky zanikly. Linka B1 byla nahrazena linkou 561, linky B2 a B4 byly nahrazeny linkou 562 a linka B3 byla nahrazena linkou 581.

Město leží na křižovatce železničních tratí 120, 126, 161, 162 a 174. Železniční trať 120 Praha – Kladno – Rakovník je jednokolejná celostátní trať s rychlíkovou dopravou, doprava byla mezi Lužnou a Rakovníkem zahájena roku 1871. Železniční trať 126 Most – Rakovník je jednokolejná celostátní trať, doprava byla mezi Rakovníkem a Louny zahájena roku 1904. Železniční trať 161 Rakovník – Bečov nad Teplou je jednokolejná regionální trať, doprava byla mezi Rakovníkem a Žluticemi zahájena roku 1897. Železniční trať 162 Rakovník – Kralovice u Rakovníka je jednokolejná regionální trať, doprava na ní byla zahájena roku 1899, původně vedla až do Mladotic. Železniční trať 174 Beroun – Rakovník je jednokolejná celostátní trať, doprava na ní byla zahájena roku 1878.

Na území města je odbočná železniční stanice Rakovník, dále na trati 120 železniční zastávka Rakovník zastávka a na trati 161 železniční zastávka Rakovník západ.

Městská knihovna je zřizována městem. Z roku 1840 je doloženo povolání týkající se knihovny „Slovo k pánům zakladatelům měšťanské české knihovny v královském městě Rakovníce“ napsané rakovnickým vlastencem Matějem Dobromírem Štemberou, který spolu s Františkem Hovorkou měl největší podíl na jejím vzniku. Knihovna byla otevřena 28. února 1841 a prvním knihovníkem se stal kaplan Jerman. V roce 1843 byla knihovna přestěhována do domu měšťana Hanslíka, zavládl v ní čilý čtenářský a společenský ruch. V roce 1851 byla ve městě založena měšťansko-řemeslnická beseda a knihovna byla přemístěna do budovy tohoto spolku. V letech 1861–1930 sídlila v budově radnice, v době svého rakovnického působení byl jejím čtenářem Zikmund Winter. V letech 1922–1930 byl knihovníkem spisovatel František Markup a v letech 1931–1973 Vendelín Punčochář, od roku 1951 ve funkci ředitele. V letech 1951–1991 bylo sídlem knihovny přízemí budovy čp. 165 na Husově náměstí, poté byla přestěhována do budovy polikliniky Na Sekyře (oddělení pro dospělé), ostatní části do zrekonstruované budovy čp. 114 na Husově náměstí a v roce 1992 se zde otevřelo hudební oddělení. V roce 1996 byla knihovna automatizována, v roce 1998 byl zpřístupněn veřejný internet a od roku 2000 je součástí knihovny Městské informační centrum.

• Kniha o Rakovníku. 1. vyd. Rakovník: Rabasova galerie, 2002. 176 s. ISBN 80-85868-44-X.
• Rakovník v dílech umělců tří století ze sbírek Rabasovy galerie. 1. vyd. Rakovník: Rabasova galerie, 2017. 56 s. ISBN 978-80-87406-60-1.
• BEDNAŘÍK, Tomáš. Rakovnicko. 1. vyd. Praha, Litomyšl: Paseka, 2008. 98 s. ISBN 978-80-7185-908-6.
• BLAŽKOVÁ, Kateřina, a kol. Bitva u Rakovníka 1620. 1. vyd. Rakovník: Muzeum T. G. M. Rakovník, 2011. 100 s. ISBN 978-80-85081-35-0.
• ČECH, Jaroslav. Příběh ze starého Rakovníka. 1. vyd. Rakovník: Rabasova galerie, 1993. 91 s. ISBN 80-901332-6-6.
• ČECH, Jaroslav. Rakovnické renesanční soudničky. 1. vyd. Rakovník: Rabasova galerie, 1998, 2002. 2 svazky (96, 104 s.). ISBN 80-85868-22-9, ISBN 80-85868-46-6.
• HOVORKA, František; MALEC, Ferdinand. Rakovnické paměti 19. století. 1. vyd. Praha: Státní oblastní archiv – Státní okresní archiv Rakovník, 2010. 439 s. ISBN 978-80-86772-49-3.
• KÁDNEROVÁ, Jiřina. Založení a počátky městské knihovny v Rakovníku. Středočeský sborník historický, 10. Praha: Státní oblastní archiv, 1975, s. 85-100.
• KOČKA, Václav. Dějiny Rakovnicka. 2. vyd. Rakovník: Agroscience, 2009. 723 s. ISBN 978-80-85081-28-2.
• LEVÝ, František. Dějiny královského města Rakovníka. 2. vyd. Rakovník: Agroscience, 2010. 490 s. ISBN 978-80-85081-33-6.
• MIČKA, Ivo. Projděme se Rakovníkem. 1. vyd. Rakovník: Rabasova galerie, 2007. 23 s. ISBN 978-80-85868-72-2.
• PILÍK, Sláva. Sametový příběh rakovnické revoluce. 1. vyd. Nové Strašecí: Gelton, 2009. 127 s. ISBN 978-80-904303-2-7.
• POKORNÁ, Monika. Když se v Rakovníku řekne…. 2. vyd. Rakovník: Rabasova galerie, 2009, 2010. 2 svazky (126, 132 s.). ISBN 978-80-85868-97-5, ISBN 978-80-87406-08-3.
• RAZÍM, Vladislav. Rakovník: přehled dějin, procházka za památkami. 1. vyd. Rakovník: Rabasova galerie, 1995. 38 s. ISBN 80-85868-06-7.
• RAZÍM, Vladislav. Vzpomínky na starý Rakovník. 2. vyd. Rakovník: Rabasova galerie, 2013. 144 s. ISBN 978-80-87406-35-9.
• RENNER, Jan. Rakovnické pivovarnictví. Od nejstarších dob až do konce XVIII. století. 1. vyd. Rakovník: Agroscience, 2012. 254 s. ISBN 978-80-85081-37-4.
• RENNER, Jan. Rakovník 19. století. 1. vyd. Rakovník: Musejní spolek města Rakovníka a politického okresu rakovnického, 1931. 165 s.
• SMITKA, Luboš. Rakovnické pomníky v lesku a bídě. 1. vyd. Rakovník: Státní okresní archiv Rakovník, 2008. 194 s. ISBN 978-80-86772-29-5.
• WINTER, Zikmund. Rakovnické obrázky. Ze života XVI. století. 3. vyd. Praha: J. Otto, 1934. 3 svazky (435, 217, 239 s.). Dostupné online.
• WINTER, Zikmund. Dva obrázky Rakovnické. Kulturně historické novely. Praha: J. Otto, 1891. 231 s. Dostupné online.
• WINTER, Zikmund. Ze starodávných radnic. Svazek 11. Praha: J. Otto, [asi 1917]. (Sebrané spisy Zikmunda Wintra). Dostupné online. Kapitola Co povídá nejstarší kniha rakovnická?.

• Slovníkové heslo Rakovník ve Wikislovníku
• Obrázky, zvuky či videa k tématu Rakovník na Wikimedia Commons
• Průvodce Rakovník ve Wikicestách
• Oficiální stránky
• Rakovník v Registru územní identifikace, adres a nemovitostí (RÚIAN)
• Šumný Rakovník z TV cyklu Šumná města