Obrnice

Původní název vesnice zněl nejspíše Oborná a byl odvozen od polohy v blízkosti obory. V historických pramenech se jméno objevuje ve tvarech: Obernitz (1282), Obernicz (1341), Obrynice (1420), „drží v zápise vesnice Obrnici“ (1463), Woborniczy (1575), Obernitz (1787) a Obernitz (1833).[4]

První písemná zmínka o vesnici pochází z roku 1282, kdy byly Obrnice darovány cisterciáckému klášteru v Oseku. Historie Obrnice pak byla s tímto klášterem úzce spjata. Klášter měl v okolí města vinice, na což dodnes ukazuje pomístní jméno Osecká Vinice na jihovýchodním svahu Keřového vrchu.

Obrnice jsou jako klášterní majetek jmenovány i v potvrzení privilegií oseckého kláštera Janem Lucemburským roku 1341. V roce 1420 císař Zikmund věnoval Obrnice Mikuláši Schönbritzovi za prokázané válečné služby. Od něj přešla ves na Jana z Vřesovic, který byl majitelem v roce 1454. V roce 1460 se Obrnice opět staly majetkem oseckého kláštera. V roce 1531 klášter zastavil Obrnice na dluhy Hanušovi Manvicovi z Patokryj. V letech 1620-1629 patřila ves rytíři Felixi Kaplířovi ze Sulevic. Poté byla opět majetkem kláštera a do panství patřily Obrnice až do konce feudalismu v roce 1848. Po roce 1850 se Obrnice staly osadou obce Střimice a v roce 1909 se osamostatnily.

Obrnické nádraží na přelomu 19. a 20. století

Obyvatelstvo se původně živilo v zemědělství. V 19. století probíhal rozvoj průmyslu a s ním související nárůst obyvatelstva. U Obrnic vznikaly cihelny, které zaměstnávaly velký počet přistěhovalých dělníků, často Čechů z vnitrozemí. V roce 1910 zde proto byla založena česká obecná škola. Vzniklo zde také velké železniční nádraží.

Za druhé světové války zde byly od roku 1940 zajatecké a pracovní tábory, ve kterých bydlelo velké množství cizinců, kteří pracovali ve zdejší cihelně, štěrkovně, na úpravě trati i v zemědělství.

Po druhé světové válce bylo původní německy mluvící obyvatelstvo vysídleno.

V roce 1960 byly v Českých Zlatníkách a Chanově zrušeny místní národní výbory a obě vsi se staly osadami Obrnic. Rovněž začala přestavba železniční spojky na trati Most-Bílina a s ní související regulace řeky Bíliny, aby nedocházelo k záplavám, které každoročně ohrožovaly obec. Stejně tak došlo k regulaci Srpiny.

V roce 1969 zahájily v Obrnicích provoz Severočeské keramické závody, nyní závod podniku KERAMOST, které zde těží a zpracovávají bentonit. Jednalo se o monopolní produkci v rámci tehdejšího Československa. Obrnice byly plánovány jako středisková obec, což se projevilo v rozsáhlé výstavbě. V roce 1972 byla dokončena nová budova základní školy a o rok později začala výstavba panelového sídliště, zejména pro pracovníky okolních závodů. S ním se postupně budovaly mateřská škola, jesle, obchodní středisko Zlatník, zdravotní středisko, kino a restaurace. Tato výstavba zásadně změnila ráz obce. Původní vesnická zástavba byla zčásti vybourána a nahrazena novými panelovými objekty. V roce 1977 vznikla v Obrnicích také obalovna na výrobu asfaltobetonové směsi pro povrch vozovek. Od roku 1996 má v obci sídlo společnost Eduard, která při výrobě plastikových modelů a doplňků zaměstnává více než sto zaměstnanců.[5][6]

Obrnice získaly právo užívat obecní znak a vlajku na základě rozhodnutí předsedy Poslanecké sněmovny č. 41 ze dne 26. 11. 1999.[9]

• náměstí 5. května
• Dukelská
• K Vinici
• Mírová
• Nádražní
• Nová výstavba
• Rudé armády

• Kaple Nejsvětější Trojice na návsi, restaurovaná v letech 2007–2008
• Sousoší svatého Jana Nepomuckého a svatého Antonína Paduánského u kaple. O sousoší vedou Obrnice soudní spor s městem Horní Jiřetín. Ten tvrdí, že socha je jeho majetkem a žádá její vrácení. Obec Obrnice, která zaplatila její opravu a na jejímž pozemku stojí, se však brání.[10]