Turecko

Podnebí je převážně suché, z části kontinentální a je silně ovlivněno přítomností moře na severu, jihu a západě a hor vyskytujících se na většině území. Některé pobřežní oblasti mají podnebí podobné tomu středozemnímu, zatímco v horských oblastech jsou mnohem chladnější zimy a celkově větší rozdíly mezi letními a zimními teplotami. Ve vnitrozemí sahají jarní teploty pod bod mrazu a nejnižší teploty mohou dosahovat −20 °C na západě a −40 °C na východě. Sníh je v teplejších oblastech možné spatřit zhruba dva týdny ročně a v některých horských oblastech na východě čtyři měsíce ročně. Při pobřežích jarní teploty dosahují hodnot zhruba 5 °C a v létě stoupají až na 30 °C. Roční úhrn srážek ve vnitrozemí je v rozmezí 305–406 mm a ve větších výškách přesahuje 1 000 mm.[17]

Vůdci opoziční Lidově demokratické strany, kteří byli zatčeni v roce 2016

Lidská práva v Turecku byla předmětem mnoha diskusí a mezinárodních odsouzení. V letech 1998 až 2008 vydal Evropský soud pro lidská práva více než 1 600 rozsudků proti Turecku za porušování lidských práv, zejména pokud jde o právo na život a o zákaz mučení. Další otázky, jako například práva Kurdů, práva žen, LGBT práva a svoboda tisku, také přitahovaly diskuse. Stav lidských práv v Turecku je stále významnou překážkou v (možná budoucímu) členství v EU.[24] Podle Výboru na ochranu novinářů (VON) zavedla vláda AKP jedny z největších zásahů proti svobodě médií na světě.[25] Velké množství novinářů bylo zatčeno kvůli obviněním z „terorismu“ a „protistátních aktivit“ (případy Ergenekon a Balyoz), zatímco tisíce dalších byly vyšetřováni kvůli „pošpiňovaní tureckosti“ či „urážení islámu“ ve snaze zasít autocenzuru.[25] V roce 2012 identifikoval VON 76 vězněných novinářů, z čehož 61 přímo za jejich práci, čímž Turecko předčilo i země jako Írán, Eritrea či Čína,[25] také 9 uvězněných hudebníků za jejich tvorbu znamená pro Turecko třetí místo na světě po Rusku a Číně.[26] Bývalý mluvčí ministerstva vnitra USA, Philip J. Crowley, prohlásil, že USA mají „široké obavy ohledně trendů zahrnujících zastrašování novinářů v Turecku.“[27] Země měla podle organizace Freedom House doposud hodnocení „částečně svobodná“.[28] V současnosti se však Turecko zmítá v rozsáhlých čistkách a zatýkání, a sice ve státním a justičním aparátu, v armádě, na univerzitách a jiných vysokých školách, v médiích i v občanské společnosti.

Prezident Abdullah Gül s ruským prezidentem Dmitrijem Medveděvem

Prezident Erdoğan s americkým prezidentem Obamou na summitu NATO, 5. září 2014

Země je zakládajícím členem např. Organizace spojených národů (OSN; 1945), Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD; 1961), Organizace islámské spolupráce (OIC; 1969), Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE; 1973), Organizace pro hospodářskou spolupráci (ECO; 1985), Organizace černomořské hospodářské spolupráce (BSEC; 1992), D-8 (1997) a G20 (1999). Od roku 1952 je také členem Severoatlantické aliance (NATO).[29]

Politicky, ekonomicky a bezpečnostně se snaží vázat převážně na západní státy.[30] V roce 2005 byla zahájena jednání o vstupu do Evropské unie (EU), ta jsou ale zkomplikována zahraničními vztahy s Kyprem, jehož severní část Turecko okupuje. Dalšími hlavními snahami Turecka v zahraniční politice jsou zajištění silné pozice mezi turkickými republikami a na Balkánském poloostrově. Země si udržuje dobré vztahy se Spojenými státy a donedávna i s Ruskem.[29]

Nezávislost turkických států po rozpadu SSSR v roce 1991, se kterými Turecko sdílí společné kulturní a jazykové dědictví, umožnila Turecku rozšířit ekonomické a politické vztahy hluboko do Střední Asie[31] a také dokončení finančně náročného projektu ropovodu a plynovodu z ázerbájdžánského Baku do tureckého přístavu Ceyhan. Ropovod Baku–Tbilisi–Ceyhan je součástí turecké zahraničněpolitické strategie stát se energetickým přivaděčem pro Západ. Turecká hranice s Arménií však zůstává stále zavřená i kvůli turecké podpoře Ázerbájdžánu během války v Náhorním Karabachu.[32]

Během vlády AKP vzrostl vliv země v prvně jmenovaných oblastech Osmanské říše na Blízkém východě a Balkáně na základě doktríny „strategické hloubky“ (termín zavedl Ahmet Davutoğlu) jako definice pro vzrůstající turecké angažování se v regionální zahraniční politice, nazývané také neoosmanismus.[33][34] Po arabském jaru v prosinci 2010 a rozhodnutích AKP směrem k podpoře jistých opozičních skupin v zasažených zemích se zhoršily vztahy s několika arabskými státy – od počátku občanské války se sousední Sýrií a po svržení prezidenta Muhammada Mursího v roce 2013 s Egyptem.[35][36] V roce 2014 Turecko nemělo diplomatické zastoupení na úrovni velvyslance v Sýrii, Egyptě a Izraeli. Diplomatické vztahy s posledně jmenovanou zemí se zhoršily po izraelském bombardování Pásma Gazy.[37][38] Tím pádem zůstalo Turecku v Levantě (s nedávnými bohatými nálezy zemního plynu) jen málo spojenců,[39][40] což je v přímém rozporu s původními plány tehdejšího ministra zahraničních věcí a nynějšího premiéra Davutoğlua na zahraničněpolitickou doktrínu „žádných problémů se sousedy“.[41][42] [43]

Turecko již od 50. let 20. století udržuje jednotky v mezinárodních misích v rámci OSN a NATO, včetně mírových misí v Somálsku a bývalé Jugoslávii a podpory koaličních vojsk ve válce v Zálivu. Turecko má také umístěno 36 000 vojáků na Severním Kypru, ovšem jejich přítomnost je velice kontroverzní,[44] a s bezpečností asistovalo Iráckému Kurdistánu.[45] Od roku 2003 dodává Turecko vojenský personál pro Eurocorps a účastní se iniciativy EU Battlegroup. [46]

Budova turecké ambasády v Praze

Vztahy mezi Československem, později Českem, a Tureckem jsou tradičně přátelské,[47] Smlouva o přátelství byla podepsána v roce 1924.[29] Obchodní vztahy těchto dvou zemí se začaly rozvíjet krátce po první světové válce. V devadesátých letech podepsalo Česko s Tureckem Dohodu o zamezení dvojího zdanění a Dohodu o podpoře a ochraně investic. Objem obchodní výměny dlouhodobě roste, v roce 2005 překročil hranici 1 miliardy dolarů a v roce 2010 hranici 2 miliard dolarů.[48]

V roce 2005 byla zrušena vízová povinnost pro občany České republiky cestující do Turecka za turistickým účelem.[49] V roce 2015 v Turecku trávilo dovolenou 162 tisíc Čechů.[50]

Turecký prezident Erdoğan obvinil Českou republiku z podpory terorismu.[51] Dva Češi byli v roce 2018 odsouzeni v Turecku na šest let vězení za spolupráci s bojovníky milic syrských Kurdů YPG, kteří v Sýrii bojovali proti Islámskému státu u Kobani a v dalších oblastech Sýrie, ale Tureckem jsou považováni za příslušníky teroristické organizace.[52] Propuštění Čechů z tureckého vězení se osobně zúčastnil šéf BIS Michal Koudelka, který má dobré vztahy s tajnými službami Turecka a osobně se zná se šéfem turecké Národní zpravodajské organizace.[53]

V reakci na zjištění, že Česko zrušilo embargo na vývoz zbraní do Turecka, které bylo uvaleno v říjnu 2019 po turecké invazi proti syrským Kurdům, vyzvaly v říjnu 2020 nevládní organizace v čele s Amnesty International v otevřeném dopise ministra zahraničí ČR Tomáše Petříčka, aby Česko okamžitě zastavilo vývoz zbraní a vojenského materiálu do Turecka, které otevřeně podporuje Ázerbájdžán ve válce o Náhorní Karabach a okupuje severní oblasti Sýrie, zatímco v samotném Turecku nadále pokračují politické represe proti odpůrcům prezidenta Erdoğana.[54]

Ke sporu mezi Řeckem a Tureckem o zásoby ropy a zemního plynu ve východním Středomoří, v němž Turecko hrozilo Řecku válkou,[55] ministr zahraničí Petříček uvedl, že „Česko je příznivcem dialogu mimo jiné i proto, že Turecko je náš spojenec v Severoatlantické alianci.“[56]

1948 patří Turecko k zakládajícím členským zemím OECD.

Separatistický Severní Kypr pod kontrolou Turecka, které neuznává Kyperskou republiku, členský stát EU

Cesta Turecka do Evropy – a tím i do Evropské unie – počíná již vznikem Turecké republiky 29. října 1923, od kdy se Turecko pokládá za součást Evropy. Významnější pokusy o přiblížení se však datují až do doby po skončení druhé světové války.

• 1948 – patří Turecko k zakládajícím členským zemím OECD
• 1952 – přistupuje Turecko k NATO
• 1959 – podává žádost o členství v EHS
• 1964 – vstupuje v platnost asociační smlouva s EHS, kde se hovoří o možnosti pozdějšího vstupu Turecka do EHS
• 1987 – podává Turecko žádost o plné členství v ES
• 1989 – tato žádost je odmítnuta (nestabilní politické a hospodářské poměry)
• 1996 – celní unie s EU vstupuje v platnost
• 1997 – na summitu v Lucembursku se EU vyslovuje pro možné členství Turecka v EU, ale odmítá udělit status kandidátské země
• 1999 – na summitu v Helsinkách dostává Turecko status kandidáta na přístup
• 2002 – poslední část velké ústavní reformy, požadované EU, vstupuje v platnost (zrušení trestu smrti atd.)
• 2004 – nové trestní právo vstupuje v platnost; v říjnu doporučuje Evropská komise jednání o vstupu, v prosinci je oznámen termín jednání (listopad 2005) s možným vstupem Turecka do EU nejdříve roku 2014
• 2009 – Turecko přijalo zákon omezující pravomoc vojenských soudů, čímž splnilo další z mnoha přístupových podmínek
• 2013 – zpráva EU konstatuje, že v Turecku došlo k významnému pokroku při provádění reforem, avšak ještě je potřeba řada dalších
• 2015 – EU obnovila přístupové rozhovory s Tureckem, jednala o bezvízovém styku a slíbila dát Turecku tři miliardy eur výměnou za omezení migrační vlny, která přes Turecko míří do EU. Česká republika slíbila, že zaplatí Turecku 800 milionů korun.[57]
• 2017 – turecko-německé vztahy se prudce zhoršily po zatčení několika německých občanů včetně korespondenta novin Die Welt[58]

Transanatolský plynovod bude přivádět zemní plyn z Ázerbájdžánu a Turkmenistánu do EU

Přístupové rozhovory komplikuje zejména kurdská otázka, rozdělení Kypru, jehož severní část je od roku 1974 nezákonně okupována tureckou armádou, a ochrana lidských práv a práv národnostních a náboženských menšin.

Transanatolský plynovod je součástí Jižního plynového koridoru, který má napojit Evropu přes Jihokavkazský plynovod (též zvaný plynovod BTE) na obrovské ložisko Šach Deniz v Ázerbájdžánu. Plynovod, který byl dokončen v roce 2018, pomůže snížit závislost Evropské unie na dovozu zemního plynu z Ruska.[59]

Turecké ozbrojené síly se zařazují početně jako druhá největší bojová síla v rámci NATO hned po Ozbrojených silách USA Turecko vstoupilo do Aliance v roce 1952.[60]

Ozbrojené síly Turecka se skládají z pozemních sil, námořnictva a letectva. Turecké četnictvo a Turecká pobřežní stráž operují pod Ministerstvem vnitra v době míru, i když jsou v době války podřízeny velitelství pozemních resp. námořních sil.[61]

Náčelník Generálního štábu je jmenován prezidentem a je odpovědný premiérovi. Rada ministrů je zodpovědná parlamentu za záležitosti národní bezpečnosti a adekvátní přípravu ozbrojených sil na obranu země. Možnost vyhlásit válku a nasadit turecká vojska v zahraničí či umožnit pobyt cizích vojsk na území Turecka je plně v rukou parlamentu.[61]

Turecko má po americké armádě druhé největší vojsko v rámci NATO s odhadem 495 000 nasaditelných vojáků podle údajů NATO z roku 2011.[62] Turecko je jedním z pěti států NATO, které jsou součástí politiky sdílení jaderných zbraní spolu s Belgií, Nizozemskem, Německem a Itálií.[63] Na letecké základně Incirlik je umístěno celkem 90 jaderných zbraní B61, 40 z nich je určeno pro potřeby tureckého letectva, jejich použití však podléhá souhlasu NATO.[64]

Každý zdravý mužský občan Turecka je povinen sloužit v armádě v době mezi třemi týdny a rokem, v závislosti na vzdělání a lokalitě pracoviště.[65] Turecko neuznává výjimky na základě svědomí a nenabízí civilní alternativu vojenské služby.[66]

Od svého založení v roce 1923 země fungovala na principu smíšené ekonomiky. Hlavním sektorem bylo původně zemědělství, ale postupně se začaly více prosazovat služby a průmysl.[17] Dnes má Turecko relativně vyspělou liberální průmyslově-agrární ekonomiku. Je zakládajícím členem Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) a G20 a v roce 2011 bylo z hlediska objemu hrubého domácího produktu (HDP), který v paritě kupní síly činil 1,053 bilionů dolarů,[pozn. 2] 16. největší ekonomikou světa.[67] V roce 2001 prodělala země ekonomickou krizi, od následujícího roku ale po rozsáhlých ekonomických reformách zaznamenávala ekonomický růst. Mezi lety 2002 a 2008 HDP vzrostlo celkově o 40 %.[68] V roce 2009 zemi postihl pokles exportu v důsledku světové ekonomické krize, ale od roku 2010 HDP opět silně roste.[67] Míra nezaměstnanosti k roku 2011 dosahovala 9,2 % a oproti předchozímu roku tak klesla. 70 % zaměstnaných jsou muži a velká část pracovní síly nemá dostatečnou kvalifikaci.[69] K roku 2010 pracovalo zhruba 25,5 % obyvatelstva v zemědělství, 26 % v průmyslu a 48,5 % ve službách.[18] K významným oborům služeb patří cestovní ruch a s ním související hotelnictví. Turecko zaznamenává od začátku přístupových rozhovorů s EU v roce 2005 zvýšený zájem zahraničních investorů.[69] Národní měnou je turecká lira, jejíž kurz v roce 2011 byl 1,67 tureckých lir za americký dolar.[18]

Země nejvíce zboží vyváží do Německa (10,1 % k roku 2010), Spojeného království (6,4 %), Itálie (5,7 %), Francie (5,3 %), Iráku (5,3 %) a Ruska (4,1 %). Nejčastějšími vývozními artikly jsou oděvy, potraviny, textilie, kovové výrobky a strojní technika. Naopak v importu převažuje Rusko (11,6 %), Německo (9,5 %), Čínská lidová republika (9,3 %), Spojené státy americké (6,6 %), Itálie (5,5 %), Francie (4,4 %) a Írán (4,1 %). Mezi nejčastěji dovážené zboží patří strojní technika, chemikálie a pohonné látky.[18]

Obchodní čtvrti Levent-Istanbul.

Východoturečtí zemědělci sbírající melouny

Historicky bylo Turecko silně zemědělskou zemí, např. v 70. letech 20. století pocházelo 35 % HDP právě z tohoto sektoru. (Dnes je to zhruba 9 %.) I když se v turecké ekonomice čím dál tím víc prosazují průmysl a služby, v zemědělství je zaměstnána stále asi čtvrtina obyvatel a zůstává tak silným sektorem.[70] K zemědělským účelům je využívána zhruba třetina půdy. V základních zemědělských produktech je země soběstačná a část produkce vyváží.[71] Nejdůležitějšími plodinami jsou obilniny, které jsou vysazené asi na polovině obdělávaného území. Z nich se nejčastěji pěstuje pšenice, ječmen, žito, oves, kukuřice a rýže. Obvyklé plodiny jsou i bavlna, cukrová řepa, tabák a lilek brambor, část území je pokryta vinicemi, ovocnými sady, olivovými háji a zeleninovými zahradami.[17] K roku 2010 bylo Turecko světově největším producentem lískových ořechů, třešní, fíků, meruněk a kdouloní.[72] Častou zemědělskou aktivitou je chov dobytka, a to hlavně tura domácího, ovce domácí, kozy domácí a buvola domácího. Zemědělské produkty jako např. vlna, tabák, ovoce, zelenina a oříšky jsou důležitou součástí vývozu země.[17]

Důležitými zemědělskými obory jsou lesnictví a rybářství. Země je zalesněná zhruba z 27 % a Ministerstvo životního prostředí plánuje zalesňovat další území, aby tak předešlo erozi půdy. Rybářství se rozvíjí a v roce 2010 činil objem vylovených ryb 656 tisíc tun. Nejvíce lovu probíhá v Černém moři.[73]

Termální prameny v oblasti Pamukkale, významná turistická destinace

Nejvýznamnějším odvětvím průmyslu je automobilový průmysl. V roce 2006 automobilová produkce přesáhla hranici jednoho milionu jednotek a toto číslo se (kromě propadu v roce 2009) neustále zvyšuje. Největším výrobcem osobních automobilů na tureckém trhu je Oyak-Renault s podílem 52 %. Kromě automobilů je pro turecký průmysl důležitá výroba oděvů a textilní výrobky, výroba příslušenství, strojů a zařízení, těžba železa a výroba oceli, elektrické stroje, bílá technika, spotřební elektronika, plasty, minerální paliva a oleje.[74]

Turecko má jedny z největších zásob řady surovin, např. boru, zlata, uranu, bentonitu, mramoru, živců, hořčíku, sádrovce, perlitu, stroncia a vápníku. Dohromady je v zemi zhruba 3500 nalezišť kovových rud a zhruba 2000 nalezišť průmyslových materiálů.[74]

Ve službách pracuje téměř 50 % lidí a tento sektor se na HDP podílí zhruba ze dvou třetin.[18] Putuje sem velké množství zahraničních investic. Významným oborem je turismus a s ním související hotelové služby a gastronomie. V roce 2010 navštívilo Turecko zhruba 28,6 milionů turistů, z nichž nejvíce bylo z Německa a Ruska. Dalšími významnými obory jsou obchod a finanční služby.[75]

İzmir je jedno z nejstarších středomořských měst.

Město Göreme, významné turistické centrum v Kappadokii

Hora Nemrut je jednou z nejznámějších památek Turecka

Turecká dopravní infrastruktura se rychle rozvíjí a stejně tak to je s telekomunikacemi a energetikou. V roce 2010 měla země 2238 km moderních dálnic a celkově téměř 400 000 km silnic, z nichž ovšem jen zhruba 64 000 km mělo pevný povrch. V Turecku bylo v roce 2012 zaregistrováno 15,6 milionů vozidel, z nichž zhruba 50 % tvořily osobní automobily, 16 % malé nákladní automobily a 16 % motocykly.[76]

Rozsah železnic k roku 2010 byl 8700 km[18] a putují do nich významné investice.[76] V současné době mají železnice více než 10 000 km tratí. Státním dopravcem je Türkiye Cumhuriyeti Devlet Demiryolları.

Co se týče vodní dopravy, obchodní flotila Turecka v roce 2011 čítala 629 lodí.[18] Mezi hlavní přístavy patří Istanbul, Mersin, Samsun, Trabzon, İskenderun, İzmit a İzmir.[76] K roku 2010 měla země 88 letišť,[18] z nichž 13 bylo mezinárodních.[76]

V Turecku existuje 117 letišť, z toho 15 mezinárodních. Největší jsou v Istanbulu a Ankaře. Atatürkovo letiště v Istanbulu patří k největším na světě. V roce 2017 je použilo 63,7 milionu cestujících, z toho 14,5 milionu na vnitrostátních a 44,2 milionu na mezistátních spojích.

V oblasti telekomunikací prochází Turecko za Gülovy vlády rychlým rozvojem a privatizací. K roku 2010 existovalo v zemi zhruba 16 milionů zapojených pevných linek a přes 61 milionů mobilních telefonů.[18] Přes 30 milionů obyvatel jsou také uživateli internetu, přístup k němu má k roku 2011 zhruba 43 % domácností.[76] V zemi působí několik celostátních a na 300 místních soukromých televizních stanic a přes 1000 soukromých rozhlasových stanic.[18]

Turecko je k roku 2012 zhruba ze 70 % závislé na dovozu energie ze zahraničí, 90 % spotřebované surové ropy se dováží (převážně z Ruska) a závislost na importu plynu (také převážně z Ruska) je téměř 100 %. Země má velký potenciál ve využití obnovitelných zdrojů energie, např. větru, vody, slunečního záření a zemědělského odpadu.[77] V roce 2010 byla podepsána smlouva o výstavbě první jaderné elektrárny na území Turecka, kterou má na starost Rosatom.[78] Jaderná elektrárna osazená čtyřmi bloky VVER 1200 se začala stavět v roce 2018.

Etnicky tvoří největší část obyvatel Turci (70–75 %) a Kurdové (18 %).[18] V zemi žije také mnoho národnostních menšin, z nichž nejpočetnější jsou Řekové (16 100),[83] Arméni (59 000)[84] a Židé (17 600)[85] žijící převážně v Istanbulu. Početní jsou dále Adygejci (zhruba 2 miliony),[86] Gruzíni (40 000)[87] a Lazové (147 000);[88] tyto menšiny žijí hlavně na východě Turecka[17] a tvoří kolem 3–4 % obyvatel. Dalšími menšinami na východě země jsou Čerkesové (asi 2 % obyvatelstva) a národ Zaza.

Arménská populace, která tvořila před první světovou válku významnou menšinu v oblasti Malé Asie, se stala terčem útoků během hamídijských masakrů, při kterých bylo v letech 1894–1896 zavražděno 100–300 000 tisíc Arménů,[89] a zejména během arménské genocidy, která si mezi lety 1915 a 1918 vyžádala až 1,5 milionu obětí.[90]

V současnosti pobývají v Turecku také asi tři miliony občanů Sýrie, kteří z této země uprchli před hrůzami tamější občanské války. Žijí v táborech nebo i v soukromí a mnozí z nich mají příležitostnou práci.

Úředním jazykem je turečtina, často používaná je kurdština a menšiny hovoří vlastními jazyky. Jedině Arméni, Řekové a Židé jsou podle Lausannské smlouvy z roku 1923 oficiálně uznanými menšinami a jejich jazyky mohou být vyučovány na školách.[91] V roce 1923 došlo k vysídlení 1,3 milionů anatolských a pontských Řeků a v Turecku smělo zůstat pouze 200 000 Řeků žijících v Istanbulu.[92]

Istanbul je největší turecké město.

Turecko je sekulární zemí bez státního náboženství; turecká ústava zaručuje svobodu vyznání a myšlení.[93] Zhruba 89 % obyvatel jsou muslimové, zbytek tvoří křesťané (hlavně členové Arménské apoštolské církve) a židé (většinou Sefardé)[94][95][96][97]. Z muslimů většina vyznává sunnitský islám. Zhruba 15–20 % populace tvoří alevité, kteří jsou částečně diskriminováni.[19]

Turecká káva

Turecká kuchyně je z velké části dědictvím osmanské kuchyně, která je typická splynutím a zdokonalením kuchyní Střední Asie, Středního Východu a Balkánu. Současná turecká kuchyně je výsledkem mísení originální kulinářské tradice kočovných tureckých kmenů s indickou, perskou, kurdskou a arabskou kuchyní. Zahrnuje je od doby stěhování národů, navíc je ovlivněna Středozemním mořem. Tato rozmanitost vlivů se vyvinula staletími, zejména osmanskou kulturou a způsobem života až k dnešní typické turecké kuchyni.

Turecká kuchyně také ovlivnila řeckou a balkánskou kuchyni. Například tzatziki je z tureckého slova cacık (čti džažik) a čevabčiči pochází z kebab şişi (kebabový špíz). Jogurt pochází z tureckého slova yoğurt. Döner kebab je vyroben z hovězího, telecího nebo drůbežího masa. V Turecku, ale i v jiných (evropských) zemích se döner kebab servíruje na talíři.

Z nápojů je kromě čaje v Turecku velmi populární ajran, mezi zákusky baklava a chalva. Turecká káva je způsob přípravy kávy v džezvě, zvláštní kovové konvičce, s kávou připravovanou v česku (turek) má společný jen název.

• The New Turkey – The Quiet Revolution at the Edge of Europe (Nové Turecko – tichá revoluce na okraji Evropy), Chris Morris, 2005, Granta Books, ISBN 1-86207-790-8 (anglicky)
• KREISER, Klaus; NEUMANN, Christoph K. Dějiny Turecka. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010. ISBN 978-80-7422-012-8.
• MUSIL, Alois. Mosta do Asie : Nové Turecko. Praha: Melantrich, 1941. 262 s. Dostupné online.
• PIRICKÝ, Gabriel. Turecko. Praha: Libri, 2006. ISBN 80-7277-323-2.

• Turecký Kurdistán
• Severní Thrákie
• Západní Thrákie
• Thrákie
• Východní Thrákie

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Turecko na Wikimedia Commons
• Téma Turecko ve Wikicitátech
• Slovníkové heslo Turecko ve Wikislovníku
• Turecko na OpenStreetMap
• (anglicky) Turecké ministerstvo zahraničí
• (anglicky) Turecká ekonomika a statistiky
• Turkey - Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International [cit. 2011-08-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-08-08. (anglicky)
• Turkey (2011) [online]. Freedom House [cit. 2012-02-03]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-03-28. (anglicky)
• Bertelsmann Stiftung. BTI 2010 — Turkey Country Report [online]. Gütersloh: Bertelsmann Stiftung, 2009 [cit. 2011-08-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-05-20. (anglicky)
• Bureau of European and Eurasian Affairs. Background Note: Turkey [online]. U.S. Department of State, 2011-05-13 [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (anglicky)
• CIA. The World Factbook - Turkey [online]. Rev. 2011-07-07 [cit. 2011-08-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-07-02. (anglicky)
• Library of Congress. Country Profile: Turkey [online]. 2008-08-19 [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (anglicky)
• Zastupitelský úřad ČR v Ankaře. Souhrnná teritoriální informace: Turecko [online]. Businessinfo.cz, 2011-04-29 [cit. 2011-08-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-11. (česky)
• DEWDNEY, John C; YAPP, Malcolm Edward. Turkey [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (anglicky)
• Turecká kuchyňa | Chefparade