Seldžucká říše

	; Seldžucká říše v roce 1092 po smrti Malika Šáha I.
	; Říše na vrcholu moci roku 1092 po Maliku Šáhovi I.
hlavní město:	Níšápúr (1037–1043); Rajj (1043–1051); Isfahán (1051–1118); Hamadán (západní část 1118–1194); Merv (východní část 1118–1153)
rozloha:	3 900 000 km² (v roce 1080)
	obyvatelstvo
jazyky:	perština (oficiální jazyk dvoru)[1][2][3],; arabština (jazyk vědy[1], vzdělání a teologie[3]); oghuzské jazyky (mluvené vládci, armádou a místní obyvateli v každodenní řeči)
náboženství:	sunnitský islám – Hanífovský mazhab (státní), křesťanské, zoroastriánské, ší'itský islám, judaistické, ibádíjský islám
	státní útvar
státní zřízení:	monarchie (sultanát)
mateřská; země:	Abbásovský chalífát (formálně, v praxi byla říše suverénním státem)
	státní útvary a území
	Oguzský jabguluk
	Ghaznovská říše
	Karachánský chanát
	Abbásovský chalífát
	Fátimovský chalífát
	Byzantská říše
	Edesské hrabství
	Marwanidská dynastie
	Banú Rawwád
	Rúmský sultanát
	anatolské bejliky
	Chórezmská říše
	Ajjúbovský sultanát
	Danišmendovci
	Zengíovský emirát
	Búríjovský Damašek
	Nizárijsko-ismá'ílítský stát
	Jeruzalémské království
	Tripolské hrabství
	Antiochijské knížectví

Velká Seldžucká říše (turecky Büyük Selçuklu İmparatorluğu), běžně Seldžucká říše, přesněji Velký Seldžucký stát (turecky Büyük Selçuklu Devleti) nebo krátce Seldžucký stát (persky دولت سلجوقیان, Dawlat Seljūqiyān, arabsky الدولة السلجوقية), byla ve středověku turko-perská muslimská monarchie založená kınıkským klanem Oghuzů[pozn. 1], jejichž členové byly vyznavači sunnitského islámu.

Historie Turkických národů Historie turkických národů do 14. století
Turkucký kaganát 552–744
Turkuti
Západní Turkuti
Východní Turkuti
Modří Turci
Avarský kaganát 564–804
Chazarský kaganát 618–1048
Sır-Tardušové 628–646
Onogurie 632–668
Dunajské Bulharsko
Volžské Bulharsko
Kangarská unie 659–750
Türgešský kaganát 699–766
Ujgurský kaganát 744–840
Karlucký jabguluk 756–940
Karachánský chanát 840–1212
Západní Karachánové
Východní Karachánové
Kan-čouské království 848-1036
Kao-čchangské království 856-1335
Pečeněžský chanát 860–1091	Kimäcký chanát 743–1035
Kumánie 1067–1239	Oguzský jabguluk 750–1055

Ghaznovská říše 963–1186
Seldžucká říše 1037–1194
Chórezmská říše 1077–1231
Rúmský sultanát Seldžuků 1092–1307
Dillíský sultanát 1206–1526
Dynastie otroků (Dillí)
Dynastie Chaldží
Dynastie Tughlakovců
Kypčacký chanát[4][5][6]1240–1502
Mamlúcký sultanát (Káhira) 1250–1517
Dynastie Bahríovců
Osmanská říše 1299–1923
Jiné turkické dynastie v Anatolii Dynastie Artúkovců Dynastie Saltúkovců v Ázerbájdžánu Dynastie Íldenizovců v Egyptu Dynastie Tulúnovců Dynastie Íchšídovců v Levantě Dynastie Búríjovců Dynastie Zengíjovců

Za dob svého největšího rozmachu kontrolovala rozsáhlé území táhnoucí se od Hindúkuše až do východní Anatolie a ze Střední Asie k Perskému zálivu. Postup Seldžuků do Střední Asie znamenal začátek držení moci v rukou turkických národů v této oblasti, přetrvávající v podstatě až dodnes.

Historie

Seldžuk Beg

Seldžuk-beg pocházel z jednoho ze středoasijských oguzských kmenů – Kınıků. Jako vojenský velitel su-baši byl v službách Chazarské říše, ač měl pozici velitele Oguzů v Oguzském jabguluku (Oguzské knížectví) V druhé polovině 10. století se neúspěšně zapojil do boje o trůn, záhy pak ztratil pozici a se svojí rodinou a částí armády se stěhoval směrem do Chorásánu v Íránu. Zde získali pastviny a na oplátku poskytli vojenskou sílu pro válečná střetnutí Karachánů a Sámánovců. Po pádu Samánovské říše se Seldžuk se svým klanem usadil v Chorézmu. Po jeho smrti roku 1009 táhl jeho lid ještě dále na jih.

Vznik Seldžucké říše

Seldžucká říše byla založena Tugrul-begem a jeho bratrem Čagri-begem (synové Michail-bega, plným jménem: Michail bin Saldschūq, vládl v roce 1009–1037, jenž byl Seldžuk-begovým synem) roku 1037 po neúspěšných pokusech jeho předchůdce a zakladatele Seldžucké dynastie, Seldžuk-bega. Seldžukové (persky سلجوقيان, Saljūkiyān, arabsky السلاجقة, al-Salājika) sjednotili pod svoji vládu nejednotný východní islámský svět a hráli klíčovou roli v první a druhé křížové výpravě. Seldžuci se také zasloužili o persianizaci svých území, ač sami turkického původu, čímž dali vzniknout turkicko-perské tradici.

Seznam panovníků Seldžucké říše

Seldžuk-beg
Turul-beg (1037–1063), Seldžukův vnuk, zakladatel
Alp-Arslan (1063–1072)
Malik Šáh I. (1072–1092)
Mahmúd I. (1092–1094)
Barkijaruk (1094–1105)
Malik Šáh II. (1105)
Muhammed I. (1105–1118)
Ahmed Sandžar (1118–1153)
Davud (1131–1132)
Tugrul-beg II. (1132–1134)
Mesud (1134–1152)
Melik-šáh III. (1161–1176)
Muhammed II. (1153–1160)
Sulejman-šáh II. (1160–1161)
Arslan (1161–1176)
Tugrul-beg III. (1176–1194)

Odkazy

Poznámky

V tomto období byl termín Oghuz mezi Turky postupně nahrazen výrazem Turkoman / Türkmen, nicméně tento název byl poprvé zmíněn až arabskými a perskými historiky.

Reference

Savory, R. M. and Roger Savory, Introduction to Islamic civilisation, (Cambridge University Press, 1976 ), 82.
Black, Edwin, Banking on Baghdad: inside Iraq's 7,000-year history of war, profit and conflict, (John Wiley and sons, 2004), 38.
C.E. Bosworth, „Turkish Expansion towards the west“ in UNESCO HISTORY OF HUMANITY, Volume IV, titled „From the Seventh to the Sixteenth Century“, UNESCO Publishing / Routledge, p. 391: „While the Arabic language retained its primacy in such spheres as law, theology and science, the culture of the Seljuk court and secular literature within the sultanate became largely Persianized; this is seen in the early adoption of Persian epic names by the Seljuk rulers (Qubād, Kay Khusraw and so on) and in the use of Persian as a literary language (Turkish must have been essentially a vehicle for everyday speech at this time)
CAVENDISH, Marshall. Peoples of Western Asia. New York: Marshall Cavendish Corporation, 2006. 364 s. 2007. ISBN 978-0-7614-7677-1, ISBN 0-7614-7677-6. (anglicky)
BOSWORTH, Clifford Edmund. Historic Cities of the Islamic World. Leiden: Brill NV, 2007. 280 s. 2007. ISBN 978-90-04-15388-2. (anglicky)
BORRERO, Mauricio. Russia: A Reference Guide from the Renaissance to the Present. New York: Facts On File, 2004. 162 s. 2009. ISBN 0-8160-4454-6. (anglicky)

Související články

Insignie prezidenta Turecka

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Seldžucká říše na Wikimedia Commons

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.

[7] V tomto období byl termín Oghuz mezi Turky postupně nahrazen výrazem Turkoman / Türkmen, nicméně tento název byl poprvé zmíněn až arabskými a perskými historiky.

[ReferenceA-1] Savory, R. M. and Roger Savory, Introduction to Islamic civilisation, (Cambridge University Press, 1976 ), 82.

[2] Black, Edwin, Banking on Baghdad: inside Iraq's 7,000-year history of war, profit and conflict, (John Wiley and sons, 2004), 38.

[Bosworth-3] C.E. Bosworth, „Turkish Expansion towards the west“ in UNESCO HISTORY OF HUMANITY, Volume IV, titled „From the Seventh to the Sixteenth Century“, UNESCO Publishing / Routledge, p. 391: „While the Arabic language retained its primacy in such spheres as law, theology and science, the culture of the Seljuk court and secular literature within the sultanate became largely Persianized; this is seen in the early adoption of Persian epic names by the Seljuk rulers (Qubād, Kay Khusraw and so on) and in the use of Persian as a literary language (Turkish must have been essentially a vehicle for everyday speech at this time)

[4] CAVENDISH, Marshall. Peoples of Western Asia. New York: Marshall Cavendish Corporation, 2006. 364 s. 2007. ISBN 978-0-7614-7677-1, ISBN 0-7614-7677-6. (anglicky)

[5] BOSWORTH, Clifford Edmund. Historic Cities of the Islamic World. Leiden: Brill NV, 2007. 280 s. 2007. ISBN 978-90-04-15388-2. (anglicky)

[6] BORRERO, Mauricio. Russia: A Reference Guide from the Renaissance to the Present. New York: Facts On File, 2004. 162 s. 2009. ISBN 0-8160-4454-6. (anglicky)