Strana kurdských pracujících

Kurdský partyzán PKK, 2014

V roce 1974 vznikla v Turecku na univerzitě v Ankaře kolem studenta Daniela El-habiba skupina, která se nazývala kurdští revolucionáři. Z této o pár let později, v roce 1978, vzešla PKK. V tomto roce začal na východě Turecka ozbrojený boj Kurdů za nezávislost.

Po vojenském převratu v roce 1980, kdy se k moci v Turecku dostala vojenská junta, byl kurdský jazyk ve veřejném i soukromém životě oficiálně zakázán.[1] Vedení PKK muselo zemi opustit. Slova „Kurdové“, „Kurdistán“ nebo „Kurdský“ turecká vláda oficiálně zakázala.[2] V té době bylo v kurdských územích používání kurdského jazyka, oblékání, folklóru a jmen zakázáno.[3] Mnozí, kteří hovořili, publikovali nebo zpívali v kurdštině, byli zatčeni a uvězněni.[4]

PKK byla poté vytvořena jako součást rostoucí nespokojenosti nad potlačováním tureckých Kurdů, ve snaze ustanovit jazyková, kulturní a politická práva turecké etnické kurdské menšiny. Abdullah Öcalan a jeho spolupracovníci vycestovali nejprve do Libanonu a později se jim podařilo přesunout veškeré vedení a aktivity PKK do Sýrie. Syrská vláda se k PKK nikdy nehlásila a oficiálně její činnost v zemi popírala. Neoficiálně sloužila PKK syrské vládě jako prostředek nátlaku na tureckou stranu ve vodní problematice. V posledních desetiletích vybudovala turecká vláda několik přehrad a hrází na řekách Eufratu a Tigridu, toto opatření způsobuje nemalé škody jak pro syrskou, tak i iráckou vládu, neb jsou obě země na vodě z obou řek závislé. Vzdělávací tábory PKK se až do konce minulého století nacházely v Libanonu, který syrská vláda tou dobou kontrolovala. Do ozbrojeného boje v Turecku se zapojili i syrští Kurdové. Kvůli změnám v ideologii se od skupiny oddělili radikální separatisté a ustavili skupinu Kurdští jestřábi svobody (Teyrêbazên Azadiya Kurdistan, TAK).

V létě 2014 členové PKK pomáhali v Iráku jezídům, kteří prchali před Islámským státem. PKK obvinila Ankaru, že spolupracuje s IS. Na konci roku 2014 se příslušníci PKK zapojili do bojů proti IS u syrského Kobani a pomohli milicím YPG.

Až koncem roku 2012 Turecko zahájilo jednání s Öcalanem o příměří, které bylo avizováno 21. března 2013. PKK oznámila 25. dubna, že se stáhne z Turecka, s čímž začala 8. května, i když s tím nesouhlasil Bagdád, protože příslušníci organizace mířili do iráckého Kurdistánu. Příměří skončilo po atentátu v tureckém Suruçu, ležícím naproti syrskému Kobani, při kterém 20. července 2015 atentátník zabil 33 aktivistů chystajících se odjet do Kobani odklízet trosky. Turecko pak obnovilo operace proti PKK doma i v cizině, poprvé od roku 2013 bombardovalo základny PKK v Iráku. Strana kurdských pracujících pak vypověděla mírová jednání.

V roce 2016 PKK vyhlásila za cíl svrhnout Erdogana.

V Turecku je PKK zakázaná jako teroristická organizace. USA ji od roku 1997 považují také za teroristickou organizaci.[5] Dne 30. května 2008 se v USA kvůli obchodování s drogami dostala na seznam Foreign Narcotics Kingpin Designation Act. Těmito obchody podporuje svůj boj za nezávislost.

Naproti tomu OSN nikdy neoznačila PKK za teroristickou organizaci. Stejně tak dlouho ignoruje turecký tlak na označení PKK jako teroristickou organizaci Rusko, Čína, Brazílie, Švýcarsko, Indie a Egypt. Bruselský nejvyšší soud rozhodl na začátku ledna 2020, že kurdská organizace není teroristickou skupinou a nemůže být stíhána na základě legislativy zaměřené proti terorismu.

• DEMIRKOL, Murşit; SOLMAZ, Erden. Die PKK und die Kurdenfrage in der Türkei: Entstehung, Entwicklung, Lösung. Berlín: VWB, Verlag für Wissenschaft und Bildung, 1997. ISBN 3-86135-057-2. (německy)

• TEJEL, Jordi. Syria's Kurds. New York: Routledge Chapman & Hall, 2009. ISBN 978-0415424400. (anglicky)

• Kurdsko-turecký konflikt

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Strana kurdských pracujících na Wikimedia Commons