Evropský soud pro lidská práva

Evropský soud pro lidská práva (ESLP; anglicky European Court of Human Rights) je mezinárodní soud se sídlem ve Štrasburku, který byl zřízen roku 1959 k projednávání porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (1950).

Evropský soud pro lidská práva
ZakladatelÚmluva o ochraně lidských práv a základních svobod
Vznik20. dubna 1959
SídloŠtrasburk, 750 08, Francie
Souřadnice48°35′48″ s. š., 7°46′27″ v. d.
LídrRóbert Ragnar Spanó (od 2020)
Mateřská organizaceRada Evropy
OceněníFour Freedoms Award - Freedom Medal (2010; Middelburg)
Oficiální webwww.echr.coe.int/Pages/home.aspx?p=home
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Budova Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. V popředí část Berlínské zdi

Podle původního znění Úmluvy se kontrolní mechanismus kromě Soudu skládal ještě z Evropské komise pro lidská práva, která projednávala příslušnost stížností zaslaných jednotlivci, zjišťovala skutečnosti a případně se pokusila o smírné řešení sporu. Soud pak projednával ty případy, které mu předložila Komise nebo některý ze smluvních států.

Nepružnost a pomalost systému si vyžádala změnu uskutečněnou Protokolem č. 11 k Úmluvě. Od 1. listopadu 1998 funguje místo Komise a Soudu jen jediný orgán – stálý Soud. Výboru ministrů Rady Evropy byla také omezena pravomoc pouze na dohlížení nad rozsudky Soudu.

Soudci

Co do počtu soudců jde o jeden z největších mezinárodních soudních orgánů, neboť každý smluvní stát je zastoupen jedním soudcem (v současnosti 47 soudců). Stát však nutně u Soudu nemusí mít svého zástupce, není ani omezen počet soudců stejné národnosti. Každá smluvní strana může navrhnout až tři kandidáty (tedy i cizince), ze kterých jsou soudci voleni Parlamentním shromážděním Rady Evropy na 9 let bez možnosti znovuzvolení (Článek 23 odstavec 1 Úmluvy). Věkový limit pro soudce je 70 let. Za Českou republiku je soudkyní Kateřina Šimáčková.

Projednávání případů

Stížnost na porušení Úmluvy může k Soudu podat buď některý smluvní stát (mezistátní stížnost) nebo jednotlivci, skupiny jednotlivců či nevládní organizace (individuální stížnost). Individuální stížnost je přípustná pouze v případě, že k porušení základního práva chráněného Úmluvou došlo státní mocí, tedy ze strany členského státu Rady Evropy.

O přijatelnosti individuálních stížností rozhoduje tříčlenný Výbor, který ji může jednomyslně odmítnout nebo přijmout. Věc pak postupuje sedmičlennému Senátu, jenž rozhodne o jejím meritu. Sedmičlenný Senát také rozhoduje o přijatelnosti a meritu mezistátních stížností. Pokud jde o mimořádně závažnou kauzu, může Senát postoupit věc Velkému senátu složenému ze sedmnácti soudců. Rozsudek Velkého senátu je konečný. Po vynesení rozsudku sedmičlenným Senátem mohou ve výjimečných případech sporné strany do tří měsíců ještě podat žádost o projednání před Velkým senátem.

Podmínky přijatelnosti individuální stížností:

  • Musí být vyčerpány všechny vnitrostátní opravné prostředky. V České republice to znamená zamítnutí ústavní stížnosti Ústavním soudem.
  • Stížnost musí být podána do šesti měsíců od konečného vnitrostátního rozhodnutí.
  • Nesmí jít o anonymní stížnost.
  • Překážka rei iudicatae – musí jít o věc novou, která nebyla už Soudem projednána, nebo nebyla předložena k projednání jinému mezinárodnímu orgánu.
  • Nepřípustné jsou stížnosti zjevně nepodložené, neslučitelné s ustanovením Úmluvy nebo případně i ty, které zneužívají práva na stížnost.

Kromě projednávání stížností podává Soud na základě žádosti Výboru ministrů také posudky týkající se výkladu Úmluvy.

Rozsudky týkající se České republiky

V červenci 2017 zamítl Evropský soud pro lidská práva stížnost na Velkou Británii, kterou k němu podala rodina Čecha ubitého k smrti v roce 2016 v Londýně. Obviněný britský občan, který českého imigranta umlátil řetězem, byl britským soudem zproštěn obžaloby a vrah nebyl uznán vinným ani z úmyslného zabití.[1]

V polovině roku 2017 podala Eva Michaláková podmět k Evropskému soudu pro lidská práva v případu odebrání jejich dětí. Soud podnět přijal k dalšímu projednání.[2] 20. ledna 2022 rozhodl soud, že norský sociálněprávní úřad Barnevernet neporušil práva matky v kauze rodiny Michalákových [3][4][5][6]

Odkazy

Reference
  1. Soud ve Štrasburku zamítl stížnost rodiny Čecha zabitého v Londýně. iDNES.cz [online]. MAFRA, 5. července 2018. Dostupné online.
  2. Kauza Michaláková postoupila do další fáze. Evropský soud pro lidská práva chce po Norech vyjádření. iROZHLAS [online]. Český rozhlas, 2019-09-07 [cit. 2022-01-27]. Dostupné online.
  3. Michaláková u soudu ve Štrasburku neuspěla, Norsko podle něj její práva neporušilo. ČT24 [online]. Česká televize [cit. 2022-01-26]. Dostupné online.
  4. Michaláková u Evropského soudu ve sporu o děti neuspěla - Novinky.cz. www.novinky.cz [online]. [cit. 2022-01-26]. Dostupné online.
  5. Michaláková neuspěla. Odebrání dětí bylo odůvodněné, řekli ve Štrasburku. iDNES.cz [online]. MAFRA, 2022-01-20 [cit. 2022-01-26]. Dostupné online.
  6. Michaláková prohrála letitý spor o děti, norské úřady podle Evropského soudu nepochybily. iROZHLAS [online]. Český rozhlas [cit. 2022-01-26]. Dostupné online.

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.