Kukuřice

V šestnáctém století bývala v Evropě kukuřice označována například jako turecká pšenice. Turecká proto, protože autoři o ní píšící, si mysleli, že byla do Evropy dovezena z Řecka a Asie.[1] Byla označována i jako turecké obilí (turkie corne) či indické jáhly,[2] které v produkci nahradila. V moravských nářečích se používá označení turkyň.[3]

Jedná se o robustní trávy dorůstající výšky nejčastěji 0,5 až 6 metrů.[4] Většinou jsou jednoleté, ale některé divoké druhy (Zea perennis a Zea diploperennis) jsou vytrvalé. Listy jsou přisedlé, střídavé, dvouřadě uspořádané, s listovými pochvami a souběžnou žilnatinou. Čepele jsou ploché a asi 2–13 cm široké, na bázi čepele je membránovitý jazýček. Květy jsou jednopohlavné a většinou jsou odděleny do samičích a samčích květenství, řidčeji u divokých taxonů mohou být květenství zčásti oboupohlavné.

Samčí květenství je vrcholová lata klásků, někdy je interpretováno jako několik hroznů vyrážející z hlavní osy.[5] Samčí klásky jsou uspořádány v párech, kdy jeden klásek je stopkatý a druhý přisedlý a každý klásek obsahuje dva květy. Na bázi každého klásku jsou dvě plevy, někdy na kýlu křídlaté. Každý samčí květ obsahuje bělomázdřitou pluchu a plušku. Tyčinky jsou tři, plenky dvě.

Samičí květenství vyrůstají z úžlabí listu. U některých divokých druhů může být toto květenství i smíšené, nahoře samčí, dole samičí, většinou však bývá čistě samičí. U pěstované kukuřice seté pravé to je ztlustlý klas, někdy nazývaný palice (nejčastěji 2–5, vzácněji až 10 cm silný), který se skládá z mnoha řad obilek, v každém klasu jich je od 60 po více než 1000. U divokých taxonů je samičí květenství mnohem skromnější dvouřadý klas či hrozen (záleží na interpretaci), pouze asi jeden centimetr silný a obsahuje jen 4–15 obilek. U divokých forem se klas za zralosti rozpadá, u pěstované kukuřice zůstává vcelku. Celý samičí klas je uzavřen v pochvách listenů, u divokých taxonů bývá obalová pochva jen jedna, na vrcholu vyčuhuje chomáč čnělek s bliznami. Samičí klásky jsou podobně jako samčí dvoukvěté, ale dolní květ je sterilní[5], proto z každého klásku vzniká pouze jedna obilka.

Na bázi klásku jsou dvě plevy, ve kterých je u divokých forem obilka uzavřena, u pěstované kukuřice jsou plevy redukovány. Každý fertilní květ obsahuje jednu suchomázdřitou pluchu a plušku, plenky u samičích květů chybí, čnělky jsou dvě, ale jsou skoro po celé délce srostlé, jen nahoře dvouklané. Většinou se jedná o diploidy, počet chromozómů je 2n=20, ale například druh Zea perennis je teraploidní, 2n=40, zkřížením tetraploida a diploida vznikne sterilní triploid.

Všechny druhy kromě Zea mays jsou některými autory řazeny do samostatného rodu Euchlaena Schrad.[6] V tomto pojetí obsahuje potom rod Zea pouze jeden druh: Zea mays. Dnešní autoři většinou používají široké pojetí rodu Zea, s 5 uznávanými druhy. Široce pěstovaná polní plodina je pouze kukuřice setá pravá (Zea mays subsp. mays). Ostatní divoké taxony se nazývají pojmem teosinte (množné číslo teosintes).

• Zea mays L.
  • Zea mays subsp. mays: Jedná se o známou, dnes na všech kontinentech kromě Antarktidy pěstovanou, kukuřici. Ostatní divoké subspecie se mimo oblast původu pěstují nanejvýš v pokusných kulturách. Je to čistě kulturní taxon, není známa z přirozených společenstev.
  • Zea mays subsp. mexicana (Schrad.) H.H. Iltis, někdy považována za samostatný druh: Zea mexicana (Schrad.) Kuntze, syn.: Euchlaena mexicana Schrad.[7] Poddruh je znám pod názvy: Chalco Teosinte, Central-Plateau Teosinte či Nobogame Teosinte [8]. Samičí klas je daleko menší než u pěstované kukuřice, je jen 5–8(vzácněji až 10) cm dlouhý, 0,6–0,8 cm tlustý. Poddruh je rozšířen v Mexiku, nejvíce v oblasti zvané Meseta Central. Ve své domovině roste často na okrajích polí pěstované kukuřice seté pravé, se kterou se i kříží.
  • Zea mays subsp. huehuetenangensis (H.H. Iltis et Doebley) Doebley je mohutná tráva dorůstající až 5 m. Nazývá se Huehuetenango Teosinte. Na rozdíl od subsp. parviglumis má lysé listy [8]. Samičí klasy jsou podobné jako u subsp. mexicana. Je to endemit provincie Huehuetenango v Guatemale a také je to častý plevel v polích pěstované kukuřice, s níž se často kříží. Někdy roste ale i v lesích.
  • Zea mays subsp. parviglumis H.H. Iltis et Doebley je tráva dorůstající nejčastěji výšky 2–4 m. Samičí klasy jsou podobné stavby jako u subsp. mexicana. Nazývá se Balsas Teosinte nebo Guerrero Teosinte [8]. Listy jsou na rozdíl od subsp. huehuetenangensis pýřité. Přirozeně roste v pacifické části Mexika, hlavně v oblastech Oaxaca a Jalisco, zvláště častá je u řeky Balsas. Jelikož nekvete současně se subsp. mays, nekříží se s ní tolik.
• Zea diploperennis Iltis, J.F. Doebley & R. Guzman je endemit pohoří Sierra de Manantlán v Mexiku [9]. Druh byl popsán teprve v roce 1979 z místa zvané Cerro de San Miguel [10]. Nazývá se diploperennial teosinte [11].
• Zea luxurians (Durieu) R.M. Bird (syn.: Reana luxurians Durieu, Euchlaena luxurians (Durieu) Durieu et Asch.) roste ve středním Mexiku v oblasti zvané Oaxaca, dále je znám z Guatemaly a z Hondurasu [12]. Nazývá se Guatemala Teosinte nebo Florida Teosinte[13].
• Zea perennis (Hitchc.) Reeves et Mangelsd. (Syn.: Euchlaena perennis Hitchc.) roste přirozeně v Mexiku, a to v oblasti Jalisco, na severním úpatí Volcán de Colima [4]. Tento druh je nazýván Perennial teosinte [14].
• Zea nicaraguensis Iltis et B.F. Benz roste ve státě Nikaragua, v pobřežní zóně blízko Golfo de Fonseca, mezi Estero Paimica a Estero Palo Blanco. Taxon byl popsán teprve v roce 2000 [15].

Kukuřici je vhodné před dalším zpracováním povařit s vápnem nebo jinou zásaditou látkou. Tento proces pomáhá k oddělení slupky, zvyšuje biologickou dostupnost tryptofanu (proteinogenní aminokyseliny) a niacinu (důležitého vitamínu), zvyšuje nutriční hodnotu kukuřice a činí ji chutnější a stravitelnější. Neznalost významu této úpravy (tzv. nixtamalizace) způsobovala po rozšíření pěstování kukuřice mezi Evropany nemoci z podvýživy, zejména pellagru.^[zdroj?]

V 60. letech 20. století rostla kukuřice minimálně 120 dnů, nejběžnější varianty kukuřice v roce 2017 rostly přes 100 dní.[16] Nejrychleji rostoucí kukuřici v roce 2017, která rostla pouze 70 dnů produkovala společnost DowDuPont, v té době ale už na Aljašce byla šlechtěná kukuřice, která dokázala vyrůst za 60 dní.[16] Tuto kukuřici se podařilo vypěstovat na polích vzdálených 190 kilometrů od severního polárního kruhu.[16]

Kukuřice na úbočí mexické sopky Takana

Kukuřice patří mezi zemědělské plodiny, které se staly předmětem zájmu genetické manipulace ze strany agrochemických firem. V Evropské unii je kukuřice firmy Monsanto MON 810 jedinou geneticky modifikovanou zemědělskou plodinou, jejíž pěstování je povoleno.[17] Do kukuřice MON 810 byla v laboratoři vložena dědičná informace kódující produkci jedu, tzv. Bt-toxinu, který zabíjí hmyz, jenž by rostlině mohl škodit.[18] V šesti zemích Evropské unie (Francie, Řecko, Rakousko, Maďarsko, Lucembursko a Německo) je pěstování geneticky manipulované kukuřice zakázáno vzhledem k možným negativním vlivům na životní prostředí.[19]

Vývoj ceny kukuřice na komoditních burzách [20]

Kukuřice je komoditní surovinou stejně jako např. kakao, měď nebo ropa, se kterou se obchoduje na komoditních burzách.