Organizace islámské spolupráce

Organizace islámské spolupráce (anglicky Organisation of Islamic CooperationOIC, francouzsky Organisation de la Coopération IslamiqueOCI, arabsky منظمة التعاون الاسلامي) je mezinárodní organizace sestávající z 57 členských zemí. Její snahou je být kolektivním hlasem islámského světa (Umma), chránit zájmy muslimů a zajistit jejich rozvoj. V roce 1990 přijaly členské státy OIC/OCI Káhirskou deklaraci lidských práv v islámu, ve které je islámské právo šaría jedinou referencí pro vysvětlení kteréhokoli z článků této deklarace (ČLÁNEK 25).

Organizace islámské spolupráce
Logo

     členské státy
     pozorovatelé
     pozastavené členství
ZkratkaOIC/OCI
Vznik25. září 1969
Typmezinárodní
SídloDžidda, Saúdská Arábie
Souřadnice21°30′36,2″ s. š., 39°10′57,3″ v. d.
Úřední jazykarabština, angličtina, francouzština
Členové57 zemí
Generální tajemníkEkmeleddin İhsanoğlu
LídrYousef Al-Othaimeen (od 2016), Iyad bin Amin Madani (2014–2016) a Ekmeleddin İhsanoğlu (2005–2013)
Oficiální webwww.oic-oci.org
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jedná se o největší mezinárodní organizaci mimo Organizaci spojených národů.[1] Jejími oficiálními jazyky jsou arabština, angličtina a francouzština. Před 28. červnem 2011 se nazývala Organizace islámské konference.[2]

Členské země

Organizace islámské spolupráce má 57 členů, z nichž všechny kromě Palestiny jsou OSN uznány jako státy. Některé z nich, hlavně v západní Africe, nejsou státy s muslimskou většinou. Některé státy s významnou muslimskou menšinou, jako např. Rusko a Thajsko, jsou pozorovatelskými státy organizace, zatímco např. Indie a Etiopie členy nejsou.

Členský stát Vstup Poznámky
Afghánistán Afghánistán 1969 Členství přerušeno v období 1980 – březen 1989
Alžírsko Alžírsko 1969
Čad Čad 1969
Egypt Egypt 1969 Členství přerušeno v období květen 1979 – březen 1984
Guinea Guinea 1969
Indonésie Indonésie 1969
Írán Írán 1969
Jordánsko Jordánsko 1969
Kuvajt Kuvajt 1969
Libanon Libanon 1969
Libye Libye 1969
Malajsie Malajsie 1969
Mali Mali 1969
Mauritánie Mauritánie 1969
Maroko Maroko 1969
Niger Niger 1969
Pákistán Pákistán 1969 Blokuje členství Indie
Palestinská autonomie Palestinská autonomie[pozn. 1] 1969[3]
Saúdská Arábie Saúdská Arábie 1969
Senegal Senegal 1969
Súdán Súdán 1969
Somálsko Somálsko 1969
Tunisko Tunisko 1969
Turecko Turecko 1969
Jemen Jemen 1969 Od roku 1990 Jemenská republika spojena s Jižním Jemenem
Bahrajn Bahrajn 1970
Omán Omán 1970
Katar Katar 1970
Sýrie Sýrie 1970 Členství pozastaveno v roce 2012
Spojené arabské emiráty Spojené arabské emiráty 1970
Sierra Leone Sierra Leone 1972
Bangladéš Bangladéš 1974
Gabon Gabon 1974
Gambie Gambie 1974
Guinea-Bissau Guinea-Bissau 1974
Uganda Uganda 1974
Burkina Faso Burkina Faso 1975
Kamerun Kamerun 1975
Komory Komory 1976
Irák Irák 1976
Maledivy Maledivy 1976
Džibutsko Džibutsko 1978
Benin Benin 1982
Brunej Brunej 1984
Nigérie Nigérie 1986
Ázerbájdžán Ázerbájdžán 1991
Albánie Albánie 1992
Kyrgyzstán Kyrgyzstán 1992
Tádžikistán Tádžikistán 1992
Turkmenistán Turkmenistán 1992
Mosambik Mosambik 1994
Kazachstán Kazachstán 1995
Uzbekistán Uzbekistán 1995
Surinam Surinam 1996
Togo Togo 1997
Guyana Guyana 1998
Pobřeží slonoviny Pobřeží slonoviny 2001
Bývalé členské země
Zanzibar Zanzibar 1993 Vystoupil v roce 1993
Pozorující státy
Bosna a Hercegovina Bosna a Hercegovina 1994
Středoafrická republika Středoafrická republika 1996
Severní Kypr Severní Kypr jako „Turecký kyperský stát“ 1979[4]
Thajsko Thajsko 1998
Rusko Rusko 2005
Pozorovatelské mezinárodní organizace
Liga arabských států 1975
Organizace spojených národů 1976
Hnutí nezúčastněných zemí 1977
Africká Unie 1977 Do roku 2002 jako Organizace africké jednoty
Organizace ekonomické spolupráce 1995

Demokracie

Index demokracie za rok 2010 sestavovaný společností Economist Intelligence Unit žádnou zemi OIC neoznačil za úplnou demokracii a jen 3 země označil za nefunkční demokracie. Zbytek byl zařazen buď mezi autoritativní režimy nebo hybridní režimy.[5]

Svobody

Ve výroční zprávě organizace Freedom House za rok 2010 byly tři státy OIC označený za svobodné co se týče politických a občanských práv.[6] Reportéři bez hranic ve svém Indexu svobody tisku za rok 2010 označili situaci v Mali a Surinamu za uspokojivou. Ostatní státy patří do rozmezí význačné problémyvelmi vážná situace.[7][8]

Odkazy

Externí odkazy

Poznámky

  1. V roce 1988 Palestinská autonomie vystřídala Organizaci pro osvobození Palestiny.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Organisation of Islamic Cooperation na anglické Wikipedii.

  1. Special Envoy to the Organization of the Islamic Conference (OIC) [online]. US Department of State [cit. 2012-03-16]. Dostupné online. (anglicky)
  2. OIC changes name, emblem Archivováno 23. 10. 2014 na Wayback Machine, Pakistan Observer
  3. OIC member states. www.oic-oci.org [online]. [cit. 2012-03-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-06-19.
  4. OIC observers[nedostupný zdroj]
  5. Democracy Index 2010 [online]. Economist Intelligence Unit [cit. 2012-03-16]. Dostupné online.
  6. Freedom in the World 2011: Table of Independent Countries [online]. Freedom House, 2012-03-16 [cit. 2012-03-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-10-08.
  7. Freedom of the Press Worldwide in 2011 [online]. Reporters Without Borders [cit. 2012-03-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-08-11.
  8. Press Freedom Index 2010 [online]. Reporters Without Borders [cit. 2012-03-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-28.
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.