Bosna a Hercegovina

Bosna byla obydlena lidmi minimálně od paleolitu, jelikož jedna z nejstarších jeskynních maleb byla nalezena v jeskyni Badanj. Hlavní neolitické kultury jako butmirská a kakanjská byly přítomny podél řeky Bosna v letech cca 6 230 př. n. l.–⁠4 900 př. n. l.

Mogorjelo, starověké římské předměstí ze 4. století, poblíž Čapljiny

Bronzová kultura Ilyrů, etnické skupiny s odlišnou kulturou a uměleckou formou, začala vznikat v dnešním Slovinsku, Chorvatsku, Bosně a Hercegovině, Srbsku (včětně Kosova), Černé Hoře a Albánii.

Od 8. století před naším letopočtem se Ilyrské kmeny vyvinuly do království. Nejdříve zaznamenané království v Ilýrii (regionu v západní části Balkánského poloostrova obývaný Ilyry, jak byli zaznamenáni v klasickém starověku) bylo Enchele v 8. století před naším letopočtem. Období, ve kterém pozorujeme další ilýrská království, začíná přibližně v roce 400 před naším letopočtem a končí v roce 167 před naším letopočtem. Autariati pod vládou Pleuria (337 př. n. l.) byl považován za království. Království Ardijejců (původně kmen z údolí Neretvy) vzniklo v roce 230 př. n. l. a skončilo v roce 167 př. n. l. Nejpozoruhodnější illyrská království a dynastie byly Bardyllis z Dardánie ardirejský Agron, které vytvořili poslední a nejznámější ilyrské království. Agron vládl nad Ardirejci a rozšířil svou vládu i nad dalšími kmeny.

Od 7. století před naším letopočtem bronz vystřídalo železo, poté byly z bronzu vyráběny pouze šperky a umělecké předměty. Ilyrské kmeny pod vlivem halštatské kultury na severu vytvořily regionální centra, která se mírně lišila. Části střední Bosny obývaly kmeny Daesitiatů. Glasinacká kultura doby železné je spojována s kmenem Autariatů.

Velmi důležitou roli v životě byl kult mrtvých, který je patrný v pečlivých pohřbech a pohřebních obřadech, jakož i bohatství pohřebišť. V severních částech existovala dlouhá tradice kremace a pohřbu v mělkých hrobech, zatímco na jihu byli mrtví pohřbíváni ve velkých kamenných nebo zemských mohylách, které v Hercegovině dosahovaly monumentálních velikostí, více než 50 metrů široké a 5 m vysoké. Kmeny Japodů měly náklonnosti k výzdobě (těžké, nadměrné náhrdelníky ze žluté, modré nebo bílé skleněné pasty a velké bronzové spony, jakož i spirálové náramky, diadémy a přilby z bronzu).

Ve 4. století před naším letopočtem je zaznamenána první invaze Keltů. Přinesli s sebou hrnčířský kruh, nové typy spon a různé bronzové a železné pásky. Pouze procházeli cestou do Řecka, takže jejich vliv na území Bosny a Hercegoviny je zanedbatelný. Keltské migrace vysídlily mnoho ilyrských kmenů z jejich bývalých území, ale některé keltské a ilyrské kmeny se mísily. Konkrétní historické důkazy pro toto období jsou vzácné, ale celkově se zdá, že byl region osídlen množstvím různých národů mluvících odlišnými jazyky.

V deltě Neretvy na jihu byl důležitý řecký vliv na ilyrský kmen Daorů. Jejich hlavním městem byl Daorson v Ošanići poblíž Stolace. Daorson byl ve 4. století před naším letopočtem obklopen megalitickými 5 m vysokými kamennými zdmi (stejně velkými jako Mykény v Řecku), složených z velkých lichoběžníkových kamenných bloků. Daorové vyráběli jedinečné bronzové mince a sochy.

Konflikt mezi Ilyry a Římany začal v roce 229 př. n. l., ale až do roku 9 n. l. se Římu nepodařilo dokončit anexi regionu. Právě na území dnešní Bosny a Hercegoviny sváděl Řím jedny z nejobtížnějších bitev své historie od Punských válek, jak je popsal římský historik Suetonius.[13] Šlo o římskou kampaň proti Ilyricu, známou jako Bellum Batonianum (povstání v Panonii).[14] Konflikt vznikl po pokusu o verbování Ilyrů, vzpoura trvala čtyři roky (6–⁠9 n. l.) a byla poražena.[15] V římském období se mezi Ilyry usadili latinsky mluvící osadníci z celého území římské říše a římští vojáci byli pobízeni, aby po své službě odcházeli do tohoto regionu.[16]

Po rozdělení Říše mezi lety 337 a 395 n. l. se Dalmácie a Panonie staly součástí západořímské říše. Oblast si v roce 455 n. l. podmanili Ostrogóti. Následně je vystřídali Alani a Hunové. Do 6. století císař Justinián I. dobyl oblast pro Byzantskou říši. Slované si Balkán podmanili v 6. a 7. století. Ilyrské kulturní rysy byly jižními Slovany přijaty, o čemž svědčí některé zvyky a tradice, místní názvy atd.[17] Timothy Gregory vysvětluje:

"V dnešní době se obecně má za to, že lidé, kteří žili na Balkáně po slovanských „nájezdech“, byli z větší části stejní jako ti, kteří tam žili již dříve, ačkoli vznik nových politických skupin a příchod menšího počtu přistěhovalců způsobily, že se lidé na sebe dívali odlišně od svých sousedů, včetně Byzantinců."[18]

Hvalův sborník, ilustrovaný slovanský rukopis ze středověké Bosny.

Bosna ve středověku zaujímala Bosenský banát a následně Bosenské království.

     Bosna v 10. století

     Bosenské území za vlády Bána Kulina (1180—1204)

     Bosenský stát za vlády krále Tvrtka I. (1353–1391)

     Hranice bosenského státu v druhé polovině 15. století

     Bosna a Hercegovina v druhé polovině 19. století

Raní Slované se na západní Balkán, včetně Bosny, dostali v 6. a na počátku 7. století (uprostřed období stěhování národů), a skládali se z malých kmenových jednotek vzniklých z jednoho slovanského svazu známého Byzantincům jako Sklavíni (zatímco přibuzní Antové kolonizovali zhruba východní části Balkánu).[19][20] Kmeny zaznamenané etnonymy jako „Srbové“ a „Chorvati“ jsou popsány jako druhá, pozdější migrace jiných lidí během druhé čtvrtiny 7. století, která se nezdá být zvlášť početná;[19][21] tyto rané kmeny “Srbů” a “Chorvatů”, jejichž přesná identita je předmětem vědeckých debat, převládli nad Slovany v sousedních regionech. Zdá se však, že velká část vlastní Bosny byla územím na pomezí mezi oblastí pod nadvládou Srbů a Chorvatů a není jmenována jako jeden z regionů, které tyto kmeny osídlily.[21]

Bosna je poprvé zmíněna jako země (horion Bosona) v díle byzantského císaře Konstantina Porfyrogenneta De Administrando Imperio v polovině 10. století, na konci kapitoly (kap. 32) s názvem O Srbech a zemi, kterou nyní obývají.[22] Toto bylo vědecky interpretováno několika způsoby a používáno zejména srbskými národními ideology jako důkaz, že je Bosna původně „srbskou“ zemi. Jiní učenci tvrdili, že zahrnutí Bosny do kapitoly 32 je pouze výsledkem v té době dočasné vlády srbského velkovévody Časlava Klonimíroviće nad Bosnou a poukazovali, že Porfyrogennetos nikde výslovně neříká, že je Bosna „srbskou zemí“.[23] Ve skutečnosti samotný překlad zásadní věty, kde se objevuje slovo Bosona (Bosna), podléhá různým výkladům.[22]

Časem na území Bosny vznikla jednotka s vlastním vládcem s přívlastkem bosenský.[21] Spolu s dalšími územími se Bosna v 11. století stala součástí království Duklja, ačkoli si udržovala vlastní šlechtu a instituce.[24]

Ve vrcholném středověku vedly politické okolnosti k tomu, že se území stalo předmětem sporu mezi Uherským královstvím a Byzantskou říší. Po dalším přesunu moci mezi oběma říšemi na počátku 12. století se Bosna ocitla mimo kontrolu obou říší a vznikl Bosenský banát (pod vládou místních bánů).[16][25] První bosnenský ban byl známý pod jménem Ban Borić.[26] Dalším byl bán Kulin, jehož vláda byl poznamenána začátkem sporů týkající se bosenské církve, římskokatolickou církví považovanou za kacířskou. V reakci na uherské pokusy použít církevní politiku týkající se této záležitosti jako způsobu, jak získat zpět vládu nad Bosnou, uspořádal Kulin v roce 1203 koncil místních církevních představitelů ke zřeknutí kacířství a přijetí katolictví. I přes to zůstaly uherské ambice nezměněny ještě dlouho po Kulinově smrti v roce 1204, s výjimkou jedné neúspěšné invaze v roce 1254. V této dobe se populace nazývala Dobri Bošnjani (“dobří Bosňané”).[27][28] Jména srbský a chorvatský, ačkoli se občas objevují v okrajových oblastech, nebyla v záležitosti Bosny používána.[29]

Bosenská historie se od těchto dob až do počátku 14. století vyznačovala mocenským bojem mezi rody Šubićů a Kotromanićů. Tento konflikt skončil v roce 1322, kdy se stal bánem Štěpán II. Kotromanić. V době jeho smrti v roce 1353 úspěšně připojil území na severu a západě, jakož i na Zahumlje a části Dalmácie. Následován byl ambiciózním synovcem Tvrtkem, který po dlouhém boji se šlechtou a rodinnými nesváry získal plnou kontrolu nad zemí v roce 1367. V roce 1377 byla Bosna povýšena na království a Tvrtko byl v Mile poblíž města Visoko v srdci bosenského území korunován jako první bosenský král.[30][31][32]

Po jeho smrti v roce 1391 se však Bosna dostala do dlouhého úpadku. Osmanská říše začala dobývat Evropu a pro Balkán v první polovině 15. století představovala hlavní hrozbu. Nakonec, po desetiletích politické a sociální nestability, přestalo bosenské království existovat v roce 1463, kdy ho dobyli Osmané. Následujícího léta některé části země obsadil uherský král Matyáš Korvín a vytvořil zde dvě bánoviny, stejně jako roku 1482 hornatější Hercegovina (Hum).

Most Mehmeda Sokoloviće

Travnik byl hlavním městem Bosny v letech 1704 až 1850

Muslimský odpor v Sarajevu vůči rakouskouherskému záboru Bosny a Hercegoviny roku 1878

Dobytí Bosny Osmany znamenalo novou éru dějin země a přineslo drastické změny v politické i kulturní krajině. Osmani Bosnu začlenili jako vnitřní provincii Osmanské říše s historickým názvem a územní celistvostí.[33]

Osmané v rámci Bosny zavedli řadu klíčových změn v sociálně-politické správě území; včetně nového systému držení půdy, reorganizace správních jednotek a komplexního systému sociální odlištnosti (diferenciace) podle tříd a náboženské příslušnosti.[16]

Čtyři století osmanské nadvlády měly také drastický dopad na složení obyvatelstva Bosny, které se několikrát změnilo v důsledku dobývaní, častých válek s evropskými mocnostmi, nucených a ekonomických migrací a epidemií. Vznikla původní slovansky mluvící muslimská komunita, která se nakonec kvůli nedostatku silných křesťanských církevních organizací a neustálému soupeření mezi pravoslavnými a katolickými církvemi stala největší z etnonáboženských skupin, zatímco domorodá bosenská církev zmizela úplně (zdánlivě zradou a konverzí členů na islám). Osmané je označovali kristianlar, zatímco pravoslavní a katolíci byli nazýváni gebir nebo kafir, což znamená „nevěřící“.[34] Bosenští františkáni (a katolická populace jako celek) byli chráněni oficiálními říšskými vyhláškami a v souladu a v plném rozsahu osmanskými zákony, ve skutečnosti však byli tito lidé často pouze postihováni svévolným vládnutím a chováním silné místní elity.[16]

Jak pokračovala Osmanská nadvláda na Balkáně (Rumélie), byla Bosna navzdory tomu, že byla příhraniční provincií, poněkud zbavena tlaků a zažila období obecného blaha. Byla zřízena řada měst, například Sarajevo a Mostar, ze kterých vznikla regionální centra obchodu a městské kultury; v roce 1648 je navštívil osmanský cestovatel Evlija Čelebi. V těchto městech různí osmanští sultáni financovali výstavbu mnoha staveb bosenské architektury, jako například první knihovnu v Sarajevu, medresy, školu súfické filozofie a hodinovou věž (Sahat Kula). Dále mosty jako Stari most, Carovu mešitu a Gazi Husrev-begovu mešita.

V této době také několik bosenských muslimů sehrálo vlivnou roli v kulturní a politické historii Osmanské říše.[35] Bosenští rekruti tvořili velkou součást osmanských řad v bitvách u Moháče a Krbavském poli, zatímco řada dalších Bosňanů stoupala skrz osmanskou armádu, aby obsadila nejvyšší pozice v Říši, včetně těch admirálských, jako byl Matrakçı Nasuh; generálové Isa Bey Išakovič, Gazi Husrev-beg, Hasan Predojević a Sarı Süleyman Paša; správci jako Ferhad Paša Sokolović a Osman Gradaščević; a vezíři jako vlivný Mehmed Paša Sokolović a Damad Ibrahim Paša. Někteří Bosňané se objevili jako súfijští mystici, např. učenci jako Muhamed Hevaji Uskufi Bosnevi, Ali Džabič; a básníci v tureckém, albánském, arabském a perském jazyce.[36]

Koncem 17. století však vojenské neúspěchy Osmanské říše zemi dohnaly a konec Velké turecké války s Karlovickým mírem v roce 1699 opět učinil z Bosny nejzápadnější provincii Říše. 18. století bylo poznamenáno dalšími vojenskými selháním, četnými vzpourami uvnitř Bosny a několika epidemiemi moru.[37]

Snahy vysoké porty o modernizaci osmanského státu se setkaly s nedůvěrou rostoucí v nepřátelství v Bosně, kde se místní aristokrati ocitli díky navrhovaným reformám tanzimat ztraceni. Toto v kombinaci s frustrací nad územními i politickými ústupky na severovýchodě a se situací slovanských muslimských uprchlíků přicházejících ze Smederevského sandžaku do Bosenského ejáletu, vyvrcholilo částečně neúspěšnou vzpourou Huseina Gradaščeviće, který podpořil autonomii Bosenského ejáletu vůči autoritativní vládě osmanského sultána Mahmúda II., který pronásledoval, popravoval a zrušil sbory janičářů a omezoval autonomní roli Pašů v Rumelii. Mahmut II. poslal svého velkéhovizíra, aby Bosenský ejálet podmanil, ale uspěl pouze s neochotnou pomocí Ali-pašy Rizvanbegoviće.[36] Související povstání do roku 1850 odezněla, ale situace se nadále zhoršovala.

Nová nacionalistická hnutí se v Bosně objevila v polovině 19. století. Srbští nacionalisté, podporovaní srbským odtržením od Osmanské říše na počátku 19. století, začali navazovat kontakty a podporovali nacionalismus, přičemž tvrdili, že Bosna je srbskou provincií. V sousední Habsburské říši přes osmanskou hranici chorvatští nacionalisté vznášeli podobná tvrzení o Bosně jako chorvatské provincii. Vzestup těchto konkurenčních hnutí znamenal začátek nacionalistické politiky v Bosně, která pokračovala v růstu po zbytek 19. a 20. století.[38]

Selské nepokoje nakonec v roce 1875 vyvolaly Hercegovské povstání, rozsáhlé rolnické povstání. Konflikt se rychle rozšířil a zapojil několik balkánských států a velmocí, což v roce 1878 vedlo k berlínskému kongresu a berlínské smlouvě.[16]

Národní muzeum Bosny a Hrcegoviny vzniklo v roce 1888

Obyvatelé Bosny v roce 1906

Zavraždění Františka Ferdinanda d'Este a Žofie Chotkové v Sarajevu, ilustrované v italských novinách Domenica del Corriere 12. července 1914 Achille Beltramem

Po berlínském kongresu v roce 1878 získal rakousko-uherský ministr zahraničí Gyula Andrássy okupaci a správu Bosny a Hercegoviny a také získal právo umístit posádky v Novopazarském sandžaku, který zůstal pod osmanskou vládou až do roku 1908, když se rakousko-uherské jednotky stáhly ze Sandžaku. Rakouskouherská vojska vstoupila do Bosny a Hercegoviny 29. července 1878 a Bosna se tak stala protektorátem Rakouska-Uherska

Ačkoli se rakousko-uherské úřady s Bosňany rychle dohodly, napětí přetrvávalo a docházelo k masové emigraci Bosňanů.[16] Brzy však bylo dosaženo stavu relativní stability a rakousko-uherské úřady se mohly pustit do řady sociálních a administrativních reforem, které zamýšlely, že by se z Bosny a Hercegoviny stala „modelová“ kolonie.

Habsburská vláda měla v Bosně několik klíčových zájmů. Pokusila se rozptýlit jihoslovanský nacionalismus tím, že zpochybnila dřívější srbské a chorvatské nároky na Bosnu a povzbudila identifikaci bosenské nebo bosňácké identity.[39] Habsburská vláda se také pokusila zajistit modernizaci kodifikací zákonů zavedením nových politických institucí a zakládáním a rozšiřováním průmyslových odvětví.[40]

Rakousko-Uhersko začalo plánovat anexi Bosny, ale kvůli mezinárodním sporům nebyla tato otázka vyřešena až do krize v roce 1908.[41] Postavení Bosny a vztahů s Rakousko-Uherskem ovlivnilo několik vnějších záležitostí. V roce 1903 došlo v Srbsku k krvavému převratu, který v Bělehradě přivedl do čela radikální protirakouskou vládu.[42] Dále vzpoura v Osmanské říši v roce 1908 vyvolala obavy, že by Istanbulská vláda mohla usilovat o přímý návrat Bosny a Hercegoviny. Tyto faktory způsobily, že rakousko-uherská vláda usilovala o trvalé vyřešení bosenské otázky raději dříve než později.

Rakousko-uherská diplomacie využila zmatku v Osmanské říši a pokusila se získat prozatímní ruský souhlas se změnami statusu Bosny a Hercegoviny a 6. října 1908 zveřejnila prohlášení o připojení.[43] Přes mezinárodní námitky proti rakousko-uherské anexi byli Rusové a jejich klientský stát Srbsko v březnu 1909 nuceni přijmout rakousko-uherskou anexi Bosny a Hercegoviny.

V roce 1910 ohlásil habsburský císař František Josef I. v Bosně první ústavu, která vedla k uvolnění dřívějších zákonů, volbám a zformování bosenského parlamentu a růstu nového politického života.[44]

28. června 1914 v Sarajevu jugoslávský nacionalistický mladík Gavrilo Princip, člen tajného, Srbskem podporovaného, hnutí Mladá Bosna, zavraždil dědice rakousko-uherského trůnu, arcivévodu František Ferdinand d'Este, událost se stala jiskrou, která zahájil první světovou válku. Na konci války ztratila Bosna více mužů na hlavu než jakákoli jiná etnická skupina v Habsburské říši, když sloužili v bosensko-heregovinské pěchotě (známé jako Bosniaken) v rámci rakousko-uherské armády.[45] Bosně a Hercegovině jako celku se však podařilo z konfliktu vyjít relativně bez větší újmy.[35]

Rakousko-uherské úřady zřídily pomocnou milici známou jako Schutzkorps se spornou rolí v antisrbské politice říše.[46] Jednotky Schutzkorps, převážně rekrutované z muslimské (bosňácké) populace, byli pověřené stíháním povstaleckých Srbů (Četniků a Komitadžů)[47] a staly se známé perzekucí Srbů zejména v Srby obydlených oblastech na východě Bosny, částečně i v odvetných akcích proti srbským Četnikům, kteří na podzim 1914 provedli útoky proti muslimské populaci v této oblasti.[48][49] Postup rakousko-uherských úřadů vedl v Bosně a Hercegovině k zatčení asi 5 500 občanů srbské národnosti, 700 až 2 200 lidí ve vězení zemřelo, zatímco 460 lidí bylo popraveno.[47] Přibližně 5 200 srbských rodin bylo z Bosny a Hercegoviny násilně vypovězeno.[47]

Po první světové válce v roce 1918 se Bosna a Hercegovina připojila k jihoslovanskému Státu Srbů, Chorvatů a Slovinců (brzy přejmenovaný na Jugoslávii). Politický život v Bosně byl v této době poznamenán dvěma hlavními trendy: sociálními a ekonomickými nepokoji ohledně přerozdělování majetku a formování několika politických stran, které často měnily koalice a spojenectví se stranami v jiných jugoslávských regionech.[35]

K dominantnímu ideologickém konfliktu jugoslávského státu mezi chorvatským regionalizmem a srbskou centralizací bylo hlavními etnickými skupinami Bosny přistupováno různě a byl závislý na celkové politické atmosféře.[16] Politické reformy provedené v nově zavedeném jugoslávském království přinesly Bosňákum výhod jen málo; podle posledního sčítání vlastníků půdy a obyvatelstva z roku 1910 podle náboženské příslušnosti provedené za Rakouska-Uherska vlastnili muslimové (Bosňáci) 91,1%, pravoslavní Srbové 6,0%, chorvatští katolíci 2,6% a další 0,3% majetku. Po reformách byli bosenští muslimové připraveni o celkem 1 175 305 hektarů zemědělské a lesní půdy.[50]

Ačkoli počáteční rozdělení země na 33 oblastí vymazalo přítomnost tradičních geografických entit z mapy, úsilí bosenských politiků jako Mehmed Spaho zajistilo, že šest oblastí vyrytých z Bosny a Hercegoviny odpovídalo šesti sandžakům z osmanských dob a tvořily tradiční hranici země jako celku.[16]

Zřízení Jugoslávského království v roce 1929 však přineslo změnu správních oblastí do banátů nebo bánovin, které se záměrně vyhýbaly všem historickým a etnickým liniím, čímž odstranily veškeré stopy po bosenské entitě.[16] Srbo-chorvatské napětí ohledně strukturování jugoslávského státu pokračovalo, přičemž koncepci oddělené bosenské divize byla věnována jen malá nebo žádná pozornost.

Dohoda Cvetković–Maček dala v roce 1939 vzniknout chorvatský banát a v podstatě podpořila rozdělení Bosny mezi Chorvatsko a Srbsko.[36] Rostoucí hrozba nacistického Německa však nutila jugoslávské politiky, aby svou pozornost přesunuli. Po období appeasementu, podepsání paktu tří a vojenského převratu byla Jugoslávie 6. dubna 1941 nakonec napadena Německem.[16]

Železniční most přes Neretvu v Jablanici, který byl během bitvy na Neretvě dvakrát zničen

Věčný plamen na památku vojenských i civiních obětí Druhé světové války

Jakmile bylo království Jugoslávie německými silami dobyto, byla celá Bosna postoupena nacistickému loutkovému státu, nezávislému státu Chorvatsko (NDH). Ustašovští vůdci NDH tak zahájili hromadné vyhlazování Srbů, Židů, Romů i chorvatských disidentů a později partyzánů Josipa Broze Tita, když založili tábory smrti.[51]

Jako státní náboženství byla uznána jen římskokatolická církev a také islám, zatímco pravoslaví jakožto symbol Srbů bylo tvrdě potlačováno.[52] Během ustašovské nadvlády v koncentračních táborech a během čistek zahynulo jen v Bosně a Hercegovině asi 209 000 Srbů a Černohorců.[53] Chorvati sice byli zdaleka největší etnickou skupinou, která tvořila ustašovce, nicméně viceprezident NDH a vůdce jugoslávské muslimské organizace Džafer Kulenović byl muslim a muslimové (Bosňáci) tvořili téměř 12% ustašovských vojenských a civilních složek.[54]

Mnoho Srbů se chopilo zbraní a připojilo se k Četnikům, srbskému nacionalistickému hnutí s cílem vytvořit v Jugoslávském království etnicky homogenní velký srbský stát.[55] Četnici opláceli stejnou mincí, pronásledovali a zabíjeli velké množství neSrbů, komunistické Srby a komunistické sympatizanty, přičemž hlavním cílem bylo muslimské obyvatelstvo Bosny, Hercegoviny a Sandžaku.[56] Jakmile Četnici obsadili oblast, muslimští vesničané byli systematicky zabíjeni.[57] Ze 75 000 muslimů, kteří během války přišli o život v Bosně a Hercegovině,[53] zabili Četnici přibližně 30 000.[58]

Muslimové sloužili i v nacistických jednotkách Waffen SS.[59] Mezi dubnem 1941 a květnem 1945 bylo zabito 64 000 až 79 000 bosenských Chorvatů.[53] Z nich bylo Četniky zabito asi 18 000.

12. října 1941 podepsala skupina 108 významných sarajevských muslimů Usnesení sarajevských muslimů, kterým odsoudila perzekuci Srbů organizovaných Ustašovci, rozlišovala mezi muslimy, kteří se na těchto perzekucích podíleli a muslimskou populací jako celku o pronásledování muslimů Srby a požadovala bezpečnost pro všechny občany země bez ohledu na jejich totožnost.[60]

Od roku 1941 organizovali jugoslávští komunisté pod vedením Josipa Broze Tita vlastní mnohonárodnostní odbojové skupiny, partyzány, kteří bojovali proti silám Osy i Četnikům. 29. listopadu 1943 uspořádala Antifašistická rada národního osvobození Jugoslávie s Titem v čele zakládající konferenci v Jajcích, kde byla Bosna a Hercegovina obnovena jako republika v rámci jugoslávské federace ve svých habsburských hranicích.[61]

Vojenské úspěchy nakonec přiměl spojence k podpoře partyzánů, což mělo za následek úspěšnou Macleanovu misi, ale Tito nabídku pomoci odmítl a spoléhal se na své vlastní síly. Všechny hlavní vojenské ofenzívy antifašistického hnutí Jugoslávie proti nacistům a jejich místním podporovatelům byly vedeny v Bosně a Hercegovině a její národy nesly nátlak boje. Za druhé světové válce zemřelo v Bosně a Hercegovině více než 300 000 lidí.[62] Na konci války zřízení Socialistické federativní republiky Jugoslávie s ústavou z roku 1946 udělalo z Bosny a Hercegoviny oficiálně jednu ze šesti zakládajících republik v novém státě.[16]

Vlajka Bosny a Hercegoviny za SFRJ

Vzhledem k centrální geografické poloze v rámci jugoslávské federace byla poválečná Bosna vybrána jako základna pro rozvoj zbrojního průmyslu. To přispělo k velké koncentraci zbraní a vojenského personálu v Bosně; významného faktoru ve válce, která následovala po rozpadu Jugoslávie v 90. letech.[16] Existence Bosny v Jugoslávii však byla z velké části relativně pokojná a velmi prosperující, s vysokou zaměstnaností, silnou průmyslovou a exportně orientovanou ekonomikou, dobrým vzdělávacím systémem a sociálním a zdravotním zabezpečením pro každého občana (Bosny a Hercegoviny), i když v rámci federace patřila ke slabším ekonomikám. V Bosně působilo několik mezinárodních společností –⁠ Volkswagen v rámci TAS (automobilka v Sarajevu, od roku 1972), Coca-Cola (od roku 1975), SKF Sweden (od roku 1967), Marlboro (tabákový průmysl v Sarajevu) a hotely Holiday Inn. Sarajevo byl i dějištěm zimních olympijských her v roce 1984.

Během padesátých a šedesátých let byla Bosna politicky slabá Jugoslávská republika. V 70. letech 20. století vznikla silná bosenská politická elita, částečně podněcovaná Titovým vedením v Hnutí nezúčastněných zemí a Bosňany sloužícími v diplomatickém sboru Jugoslávie. Při práci v socialistickém systému politici jako Džemal Bijedić, Branko Mikulić a Hamdija Pozderac posílili a chránili svrchovanost Bosny a Hercegoviny.[63] Jejich úsilí se ukázalo jako klíčové během turbulentního období po Titově smrti v roce 1980 a dnes je považováno za některé z prvních kroků k bosenské nezávislosti. Republika však neunikla stále silnějšímu nacionalistickému klimatu té doby. S pádem komunismu a začátkem rozpadu Jugoslávie začala doktrína tolerance ztrácet svou sílu a vznikla příležitost pro šíření nacionalistických prvků ve společnosti.

Hořící budova bosenské vlády během Obléhání Sarajeva, 1992

18. listopadu 1990 se v celé Bosně a Hercegovině konaly parlamentní volby s vícero stranami. 25. listopadu následovalo druhé kolo, jehož výsledkem bylo národní shromáždění, ve kterém byla komunistická moc nahrazena koalicí tří etnických stran.[64] Po prohlášení nezávislosti Slovinskem a Chorvatskem na Jugoslávii došlo k výraznému rozdělení mezi obyvateli Bosny a Hercegoviny, pokud jde o otázku, zda zůstat v Jugoslávii (převážně zastáváno Srby) nebo usilovat o nezávislost (převážně zastáváno Bosňáky a Chorvaty).^[zdroj?]

V době krize federace na začátku devadesátých let se mezi vedoucími představiteli bosenských Muslimů, Chorvatů a Srbů projevily rozpory ve věci formováni nezávislého státu. V březnu 1991 se sešli v Karađorđevu ve Vojvodině Slobodan Milošević a Franjo Tuđman, aby si dohodli rozdělení země mezi Srbsko a Chorvatsko. V důsledku pozdějšího vývoje jejich vzájemných vztahů však k tomu nedošlo.

Bosňáci a Chorvati vyhlásili 3. března 1992 nezávislost Bosny a Hercegoviny na základě vůle bosenského a chorvatského obyvatelstva vyjádřené v referendu dne 1. března 1992. Srbové referendum bojkotovali a 7. dubna 1992 vyhlásili vlastní republiku. Politický konflikt přerostl v ozbrojené srážky, kterým padlo za oběť mnoho obyvatel Bosny a Hercegoviny (mj. v tzv. etnických čistkách) a které velmi posílily vzájemnou nevraživost mezi národnostmi země. V této válce bojoval prakticky každý proti každému. OSN vyslala do Bosny a Hercegoviny jednotky, které rozdělily bojující strany. Nadace Lidových novin se významně podílela na humanitární pomoci pro Bosnu a Hercegovinu. V rámci sbírky SOS Sarajevo se podařilo vybrat více než 30 milionů korun, což umožnilo vypravit humanitární konvoje s potravinami a hygienickými potřebami do Sarajeva, Tuzly, Goražde a Maglaje. Mezi lety 1995 až 1998 představoval celkový objem pomoci 150 milionů korun.[65] Po 42 měsících bojů byla pod tlakem Spojených států amerických 21. listopadu v Daytonu uzavřena mírová dohoda, která byla slavnostně ratifikována všemi bojujícími stranami v Paříži 14. prosince 1995. V roce 2007 vstoupila Bosna a Hercegovina do Středoevropské zóny volného obchodu.

4. února 2014 začaly na severu země ve městě Tuzla protesty proti vládě Federace Bosny a Hercegoviny, jedné ze dvou entit této země, které se nazývaly bosenské jaro s odkazem na arabské jaro. Dělníci z několika továren, které byly privatizovány a zbankrotovaly, se spojili, aby požadovali akci ohledně pracovních míst a nevyplacených platů a důchodů.[66] Brzy se protesty rozšířily do zbytku federace a násilné střety byly zaznamenány v téměř 20 městech, z nichž byla největší Sarajevo, Zenica, Mostar, Bihać, Brčko a Tuzla. Bosenská zpravodajská média informovala, že byly při vypuknutí násilností během protestů v Sarajevu, na severu v Tuzle, v Mostaru na jihu a v Zenici ve střední Bosně zraněny stovky lidí, včetně desítek policistů. V Republice srbské se podobná úroveň neklidu nebo aktivismu nevyskytla, ale stovky lidí se shromáždily na podporu protestů ve městě Banja Luka proti její samostatné vládě.[67][68][69]

Protesty byly největším ohniskem veřejného hněvu nad vysokou nezaměstnaností a po dvou desetiletích politické setrvačnosti v zemi od konce bosenské války v roce 1995.[70]

Země se člení dle klimatických charakteristik na tři části: Panonská nížina, Horské a polohorské oblasti a Jaderské moře.

Panonská nížina leží na severu země a převládá v ní kontinentální klima. Zimy jsou mírné s průměrnou teplotou v nejchladnějším měsíci lednu od -0,2 do -0,9 °C. Naopak léta bývají dlouhá a teplá s průměrnou teplotou v nejteplejším měsíci červenci od 21 do 23 °C. Roční úhrn srážek se pohybuje od 1 050 mm na západě území do 750 mm na východě území.

Horské a polohorské oblasti (známé v bosenštině jako planiny) zabírají většinu plochy Bosny a Hercegoviny. Jsou charakteristické krátkým teplým létem a dlouhou chladnou zimou. Průměrná celoroční teplota je 5 až 7 °C. Nejnižší teplota je v lednu a pohybuje se od 2,5 do -3 °C. Minimální teploty mohou klesnout až na -35 °C. Roční úhrn srážek se pohybuje kolem 1 200 mm.

Klimatická oblast Jaderského moře zabírá jen velmi malou plochu na území kolem města Neum na jihu země. Je charakteristická dlouhými teplými léty a mírnou zimou. Průměrná celoroční teplota vzduchu se pohybuje od 14 do 14,7 °C. V oblasti jsou poměrně velké roční srážkové úhrny, které dosahují od 1 500 do 2 000 mm. Srážky jsou nejčastější v období zimy a jara, zatímco léta bývají poměrně suchá.[71]

V čele země de facto stojí Vysoký představitel pro Bosnu a Hercegovinu, který je volený Radou pro implementaci míru (PIC) v souladu s Daytonskými mírovými dohodami.

Nejvyšším správním orgánem země je Předsednictvo Bosny a Hercegoviny neboli Prezídium (Predsjedništvo). To má tři členy (Bosňáka, Srba a Chorvata), kteří jsou do funkce voleni každé 4 roky. Na postu předsedy Předsednictva BaH se střídají každých 8 měsíců. Voleni jsou přímo (dva z Federace BaH a jeden z Republiky srbské).

Předsedu Rady ministrů (Vijeće ministara, Savjet ministara) jmenuje Předsednictvo BaH na návrh Parlamentu. Předseda Rady ministrů pak jmenuje celostátní ministry.

• Ministerstva působící s působností pro celou Bosnu a Hercegovinu:[72]
  • Ministerstvo zahraničních věcí (Ministarstvo vanjskih/inostranih poslova)
  • Ministerstvo bezpečnosti (Ministarstvo sigurnosti/bezbjednosti),[73] složky:
    • Hraniční policie (Granična policija)
    • Cizinecká policie (Služba za poslove sa strancima)
    • Státní agentura vyšetřování a ochranu (Državna agencija za istrage i zaštitu, SIPA)
    • Kancelář pro spolupráce s Interpolem (Biro za saradnju/suradnju sa Interpolom)
    • ostatní složky – Policie – působí na republikových úrovních
  • Ministerstvo obrany (Ministarstvo odbrane/obrane)[74]
  • Ministerstvo financí a státní pokladny (Ministarstvo finansija/financija i trezora)
  • Ministerstvo spravedlnosti (Ministarstvo pravde)
  • Ministerstvo obchodu a hospodářství (Ministarstvo vanjske/spoljne trgovine i ekonomskih odnosa)
  • Ministerstvo komunikací a dopravy (Ministarstvo komunikacija i prometa/transporta)
  • Ministerstvo pro lidská práva a uprchlíky (Ministarstvo za ljudska prava i izbjeglice)
  • Ministerstvo občanských záležitostí (Ministarstvo civilnih poslova)

Zákonodárným orgánem je Parlament Bosny a Hercegoviny (Parlamentarna skupština), který má dvě komory: Sněmovnu národů (Dom naroda) a Poslaneckou sněmovnu (Predstavnički/Zastupnički dom). Sněmovna národů se skládá z 15 delegátů, kteří jsou ze dvou třetin voleni ve Federace BaH (5 Chorvatů a 5 Bosňáků) a z jedné třetiny v Republice srbské (5 Srbů). Poslanecká sněmovna se skládá ze 42 členů, kteří jsou ze dvou třetin voleni ve Federací BaH a z jedné třetiny v Republice srbské.

Ústavní soud Bosny a Hercegoviny (Ustavni sud Bosne i Hercegovine) je nejvyšší a konečná instance v právním systému Bosny a Hercegoviny. Má devět členů; čtyři jsou voleni Poslaneckou sněmovnou Federace BaH (2 Bosňáci a 2 Chorvati), dva jsou voleni Národní sněmovnou Republiky srbské (2 Srbové) a tři členy volí předseda Evropského soudu pro lidská práva po konzultacích s Předsednictvem BaH.

Integrace do EU je jedním z hlavních politických cílů Bosny a Hercegoviny; proces stabilizace a přidružení zahájila v roce 2007. Zemím zapojeným do procesu stabilizace a přidružení byla nabídnuta možnost se stát členskými státy EU, poté, co splní nezbytné podmínky. Bosna a Hercegovina je tedy potenciální kandidátskou zemí pro vstup do EU.[75]

Obrovským problémem pro rozvoj hospodářství, a také turistiky ale zůstává kolem 2 000 objevených (a zhruba dvojnásobku neobjevených) minových polí rozesetých hlavně v oblasti fronty (ta odpovídala velmi zhruba současnému členění na FBaH a RS); nejvíce zaminované pak je okolí Sarajeva, které bylo několik let obléháno. Mnoho min je však také rozeseto i po celém zbytku území státu. Viz bosenské stránky o problematice minových polí.[77].

Nyní se díky mohutné pomoci západních (hlavně evropských) zemí situace zlepšuje. Silniční síť je na většině hlavních tahů dobře obnovena. Přesto však vzhledem k sílící motorizaci země na mnoha místech nedostačuje; výstavba dálnic, či jiných moderních silničních komunikací, postupuje velmi pomalu (pouze krátké úseku u Sarajeva a Banja Luky jsou v provozu).

Bosna a Hercegovina je domovem tří "konstitutivních národů", mezi které patří Bosňáci, Srbové a Chorvati, plus několik menších skupin, včetně Židů a Romů.[81] Sčítání lidu roku 2013 ukázalo, že Bosnu a Hercegovinu obývá 50,1 % Bosňáků, 30,8 % Srbů, 15,4 % Chorvatů a 2,7 % ostatních.[82] Podle sčítání z roku 1991 v Bosně a Hercegovině žilo 44 % Bosňáků (kteří se tehdy deklarovali jako Muslimové), 31 % Srbů, 17 % Chorvatů a 6 % Jugoslávců. Náboženské rozdělení kopírovalo etnické složení: 88 % Chorvatů byli katolíci, přes 90 % Bosňáků muslimy a 99 % Srbů pravoslavnými.

Ústava Bosny a Hercegoviny, resp. Dodatek č. 4 Všeobecné rámcové dohody o míru v Bosně a Hercegovině z roku 1995,[83] nespecifikuje žádný úřední jazyk.[84] Rovnoprávný status bosenštiny, srbštiny a chorvatštiny potvrdil až Ústavní soud Bosny a Hercegoviny v roce 2000.[85] Mluvčí tří daných jazyků si navzájem rozumějí, jazyky jsou dohromady známé jako srbochorvatština. Užívání jednoho z nich se stalo znakem etnické identity.[86] Srbština primárně užívá cyrilici, bosenština latinku a okrajově i cyrilici, zatímco chorvatština jen latinkou.

Podle sčítání lidu z roku 2013 je v Bosně a Hercegovině většinové náboženství islám, které vyznává 51% populace a drtivá většina patří k sunnitům, 46% populace se identifikovalo jako křesťané, z nichž nejvíce přísluší k srbské pravoslavné církvi, což představuje 31% populace (většina z nich se identifikovala jako Srbové). Po nich následuje římskokatolická církev s 15 % (z nichž se většina identifikovala jako Chorvati), agnostici tvoří 0,3%, ateisté 0,8% a ostatní 1,15%, přičemž zbytek (1,1%) své náboženství nedeklaroval.[87] Průzkum v roce 2012 zjistil, že 54% z bosenských muslimů jsou nepraktikující muslimové, zatímco 38% následuje sunnu.[88]

Travnický rodák Ivo Andrić

Bosna a Hercegovina má bohatou literaturu, narodil se zde nositel Nobelovy ceny za literaturu Ivo Andrić. Dále básníci jako Chorvat Antun Branko Šimić, Aleksa Šantić, moderní prvky vnesl do bosenské poezie Jovan Dučić na konci 19. století, další je Mak Dizdar. K významným spisovatelům za jugoslávské éry patřil Branko Ćopić, Zlatko Topčić, Meša Selimović, Semezdin Mehmedinović, mezi dalšími Isak Samokovlija, Safvet-beg Bašagić, Abdulah Sidran; Ke klasikům 19. století patří satirik Petar Kočić, mezi další autory patří Aleksandar Hemon a Nedžad Ibrišimović. K současným autorům patří Miljenko Jergović. V Německu působí bosenský emigrant Saša Stanišić.

Národní divadlo bylo založeno v roce 1919 v Sarajevu a jeho prvním režisérem byl dramatik Branislav Nušić.

Časopisy jako Novi Plamen nebo Sarajevské sveske jsou některými z nejvýznamnějších publikací věnujících se kulturním a literárním tématům.

Výtvarné umění Bosny a Hercegoviny se neustále vyvíjelo a sahalo od původních středověkých náhrobků nazývaných Stećci po obrazy na dvoře Kotromanićů. Teprve s příchodem Rakousko-Uherka došlo ke skutečnému rozkvětu renesanční malby v Bosně. První vzdělaní umělci z evropských akademií se objevili počátkem 20. století. Patřili mezi ně Gabrijel Jurkić, Petar Šain, Roman Petrović a Lazar Drljača. Po druhé světové válce byli populární umělci jako Mersad Berber a Safet Zec. V roce 2007 bylo v Sarajevu založeno muzeum současného umění Ars Aevi, které zahrnuje díla renomovaných světových umělců.

V žánru world music se stal mezinárodní hvězdou Goran Bregović. Začínal v kapele Bijelo dugme, která se stala nejpopulárnější rockovou skupinou v Jugoslávii. V jugoslávské populární hudbě se prosadil také Dino Merlin, Zdravko Čolić či Lepa Brena. Tomo Miličević je kytaristou známé americké skupiny Thirty Seconds to Mars.

Režisér Danis Tanović získal roku 2001 Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film. Režisérka Jasmila Žbanićová Zlatého medvěda na Berlinale (2006)[89] a Evropskou filmovou cenu (2021).[90] Emir Kusturica dvakrát získal Zlatou palmu v Cannes (1985, 1995).

Andreja Pejićová se proslavila jako transsexuální modelka.

V Sarajevu se narodil nositel Nobelovy ceny za chemii Vladimir Prelog.

Bosenská pita

Kuchyně Bosny a Hercegoviny je rozkročena mezi západními a východními vlivy. Kuchyně je blízko příbuzná turecké kuchyni, kuchyni středního Východu a dalším středomořským kuchyním. Díky vlivů Rakouska-Uherska je tu nicméně také mnoho kulinářských vlivů ze střední Evropy. Používá mnoho koření, ale obvykle v mírném množství. Typické suroviny jsou rajčata, brambory, cibule, česnek, paprika, okurka, mrkev, zelí, houby, špenát, cuketa, sušené čerstvé fazole, švestky, mléko a zakysaná smetana nazývaná pavlaka a kajmak. Mezi typické pokrmy z masa patří především hovězí a jehněčí. Místními specialitami jsou čevabčiči, burek, dolma, sarma, pilaf, guláš, ajvar a celá řada východních sladkostí. Nejlepší místní vína pocházejí z Hercegoviny, kde je klima vhodné pro pěstování vinné révy. Naopak v Bosně se vyrábí švestková nebo jablečná pálenka, rakija.

Edin Džeko

Samostatná Bosna a Hercegovina zatím nedosáhla na žádnou olympijskou medaili. Bosenští sportovci však dosáhli řady úspěchů v barvách bývalé Jugoslávie. Boxer Anton Josipović získal zlato na olympiádě v Los Angeles roku 1984. V jugoslávském fotbalovém týmu, který bral zlato na OH v Římě roku 1960 byli dva Bosňané, Tomislav Knez a Velimir Sombolac. V basketbalovém mužstvu, jež vyhrálo olympijský turnaj v Moskvě roku 1980, byli tři zástupci Socialistické republiky Bosna a Hercegovina: Mirza Delibašić, Dražen Dalipagić a Ratko Radovanović. Delibašić a Dalipagić byli navíc uvedeni do Síně slávy Mezinárodní basketbalové federace. Basketbalistka Razija Mujanovićová byla třikrát zvolena nejlepší hráčkou Evropy (1991, 1994, 1995). Na třech jugoslávských olympijských zlatých v házené má podíl dokonce deset Bosňanů, mezi nimi dvě ženy: Svetlana Kitićová a Jasna Kolar-Merdanová. Kitićová byla navíc vyhlášena nejen nejlepší házenkářkou světa roku 1988, ale v roce 2010 dokonce nejlepší házenkářkou všech dob.[91] Kolar-Merdanová titul nejlepší házenkářky světa získala v roce 1990.[92] Z mužů lze jmenovat Zdravka Zovka, který po rozpadu Jugoslávie reprezentoval i Chorvatsko, či Abaze Arslanagiće, který byl u prvé zlaté z Mnichova 1972 jako hráč a u druhé z roku 1984 jako trenér. Házená má v Bosně velkou tradici, klub RK Borac Banja Luka sedmkrát vyhrál jugoslávskou ligu a v roce 1976 dokonce nejprestižnější klubovou soutěž Evropy, Pohár mistrů evropských zemí (dnes Liga mistrů). Basketbalovému týmu ze Sarajeva, jež dnes nese jméno KK Bosna Royal, se stejný úspěch povedl ve svém sportu roku 1979, ženskému družstvu ŽKK Jedinstvo Tuzla v roce 1989.

Jednu medaili, bronzovou, samostatná Bosna a Hercegovina již získala na mistrovství světa v atletice, díky běžci na 800 metrů Amelu Tukovi. Judista Amel Mekić se v roce 2011 stal mistrem Evropy.[93]

Bosna a Hercegovina se probojovala na Mistrovství světa ve fotbale 2014, kde získala 3 body proti Íránu a skončila třetí v základní skupině. Nejúspěšnějším bosenským fotbalistou je Edin Džeko, který strávil několik let i v české fotbalové lize. Nejúspěšnějším trenérem je Ivica Osim. Nejlepším bosenským fotbalistou posledních padesáti let byl v roce 2003 zvolen Safet Sušić. Elvir Baljić vyhrál Ligu mistrů UEFA s Realem Madrid, Hasan Salihamidžić s Bayernem Mnichov. Elvir Rahimić zvedl nad hlavu Pohár UEFA s CSKA Moskva.

Největší sportovní událostí konanou na území Bosny a Hercegoviny byly zimní olympijské hry roku 1984, jež hostilo Sarajevo. Šlo o první zimní hry v některé ze zemí východního bloku.[94]

• HLADKÝ, Ladislav. Bosenští Muslimové (Bosňáci) – proces vzniku národa. Historický obzor, 1997, 8(5/6), s. 112–118.
• MUJANOVIĆ, Mihad: Muslimové, a ne mohamedáni! Ke kořenům bosňáckého národního hnutí v letech 1878-1918. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2018. ISBN 978-80-7308-766-1
• PELIKÁN, Jan, a kol. Dějiny Jihoslovanských zemí. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. ISBN 978-80-7106-375-9.

• Seznam měst v Bosně a Hercegovině (podle velikosti)
• Islám v Bosně a Hercegovině
• Jugoslávie

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Bosna a Hercegovina na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo Bosna a Hercegovina ve Wikislovníku
• Bosna a Hercegovina na OpenStreetMap
• Bosna & Hercegovina online – neplatný odkaz !
• Bosna & Hercegovina, projekt bosenské kultury v ČR
• Ambasáda ČR v Sarajevu – neplatný odkaz !
• Bosnia And Herzegovina – Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International [cit. 2011-08-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-08-20. (anglicky)
• Bosnia-Herzegovina (2011) [online]. Freedom House [cit. 2011-08-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-08-23. (anglicky)
• Bertelsmann Stiftung. BTI 2010 — Bosnia and Herzegovina Country Report [online]. Gütersloh: Bertelsmann Stiftung, 2009 [cit. 2011-08-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-05-20. (anglicky)
• Bureau of European and Eurasian Affairs. Background Note: Bosnia and Herzegovina [online]. U.S. Department of State, 2011-08-03 [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky)
• CIA. The World Factbook – Bosnia and Herzegovina [online]. Rev. 2011-08-16 [cit. 2011-08-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-03-15. (anglicky)
• Zastupitelský úřad ČR v Sarajevu. Souhrnná teritoriální informace: Bosna a Hercegovina [online]. Businessinfo.cz, 2011-05-06 [cit. 2011-08-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-11. (česky)
• LAMPE, John R, a kol. Bosnia and Herzegovina [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky)
• Ukázka Bosenské verze marek se jmény vyobrazených osobností (dole vidíte 200 markovou, společnou bankovku s portrétem básníka a diplomata Ivo Andriće. (chorvatsky)
• Zajímavá místa v Bosně a Hercegovině