Banja Luka

Město se nachází 187 km jihovýchodně od Záhřebu, 330 km západně od Bělehradu a 190 km severozápadně od Sarajeva. 90 km jižně od soutoku řek Sávy a Vrbasu, resp od hranice Bosny a Hercegoviny s Chorvatskem, v severní části země. Rozkládá se na obou březích již zmíněné řeky Vrbas. Řeka protéká středem města, vlévají se do ní různé menší přítoky (Suturlija, Crkvena a Vrbanja). Centrum města se nachází v nadmořské výšce 163 m. 25 km jižně od města se rovná krajina zvedá do pohoří Velika Manjača a Čemernica s nadmořskou výškou okolo 1200–1300 m n. m.

Území města je v jeho současných hranicích obklopené obcemi (opštinami) Laktaši, Čelinac a Kneževo z východu, Mrkonjić Grad, Ribnik, Oštra Luka a Prijedor ze západu. Všechny tyto obce se nachází na území Republiky srbské.

Na 25 km jihovýchodně od města stoupá na horu Manjača která vrcholí na vrcholu Velika Manjača (1236 m) a na jihozápadě hory Čemernica s vrcholem o nadmořské výšce 1339 m n. m. Většina území Banja Luky spadá do povodí řeky Vrbasu, menší část do povodí řeky Sany.

Podnebí je mírné kontinentální. Průměrná roční teplota činí 10,7 °C, průměrná lednová 0,8 °C a průměrná červencová pak 21,3 °C. Vlivy středomořského klimatu silně potlačují hory jižně od města, údolí řeky Vrbasu je naopak vystaveno klimatu středoevropskému z Panonské nížiny, která se otevírá směrem na sever.

Město se nachází v seismicky aktivní oblasti, v letech 1888, 1935, 1961 a 1981 bylo zasaženo zemětřeseními.

Název města je slovanského původu. Objevil se v 15. století a odkazuje na bána (Banja ve smyslu bánova) a louku.[1]

Vývoj počtu obyvatel srezu/kotaru/okresu (nikoliv samotného města):

• 1879 – 66 251 (město 9 560)
• 1885 – (město 11 357)
• 1895 – (město 13 566)
• 1910 – 58 360 (město 14 800)
• 1921 – 59 578 (město 18 001)
• 1931 – 98 002 (město 22 165)
• 1948 – 89 248 (město 31 223)
• 1953 – 100 045
• 1961 – (město 75 910)
• 1971 – 158 736
• 1981 – 183 618
• 1991 – 195 692
• 2013 – 185 042

První zmínka o Banja Luce pochází z roku 1494[2] od Vladislava II, přesto nedaleko současného města již ve 14. století sídlil klášter a celá oblast byla Slovany osídlena od 6. století. Město ve své době proslulo tím, že se velmi dlouho bránilo útokům postupujícího Turecka směrem na severovýchod.[2] Teorve až v roce 1528 byla oblast dnešního města obsazena Turky.[3] K roku 1550 byla evidována regionální správní jednotka (náchie), která měla své sídlo v Banja Luce. Poté se město stalo sídlem nově ustaveného Bosenského sandžaku. Hlavním městem osmanské Bosny byla Banja Luka zhruba jedno staletí (před 1554–1639).[4] Díky tomu zde vznikly základy moderního města a Banja Luka tak měla zajištěnu do budoucna svoji pozici významného centra země.

Během osmanské nadvlády se zde budovat lázně (hamam), obchody (dućan), zájezdní hostince (han) a mešity (džamija); město prosperovalo, a tudíž se i rozrůstalo. Vznikalo spojením několika menších osad, které se později propojily dohromady. Z nich vynikaly především dvě; Horní město a Dolní město (srbsky Gornji Šeher a srbsky Donji Šeher. V letech 1579 až 1587 byla vybudována na příkaz Ferhada-paši Sokoloviće nová tržnice na ústí říčky Crkveny do Vrbasu. Po nějakou dobu zde také stály i dvě pevnosti (kromě dodnes dochované pevnosti Kastel[5] existovala ještě druhá, jak dokládají cestopisy Evropanů, kteří přes Bosnu a Hercegovinu v 17. století putovali).[2] K nim se řadí také i turecký cestopisec Evlija Čelebi, který navštívil celou říši, včetně tzv. evropského Turecka, tedy dnešního Balkánu. Ten v Banja Luce napočítal 216 budov, 200 řemeslných dílen apod. V této době byly také vybudovány i další mešity; Ferhadija nebo Arnaudija. Stejně jako v řadě tehdejších osmanských měst byla v Banja Luce postavena i hodinová věž – Sahat kula. Rozvoj města trval do roku 1688, kdy během Velké turecké války vstoupila do města rakouská vojska a centrum bylo vypáleno. Rakušané přes řeku Sávu na jih do Bosny útočili i později, Banja Luka a její pevnost byly napadeny i v roce 1737. Epidemie moru zasáhly město v letech 1732 (kdy si vyžádala několik tisíc obětí) a dále v letech 1813 a 1816. V polovině 19. století měla Banja Luka 1126 domů.

Velké reálné gymnázium v Banja Luce v roce 1903

Pohled na město v roce 1899

V létě 1878 na základě rozhodnutí z Berlínského kongresu připadla správa nad Bosnou a Hercegovinou Rakousko-Uhersku. V polovině července 1878 do města vstoupili první rakouští vojáci. Do té doby byla Banja Luka orientálním městem s deseti tisíci obyvateli.^[zdroj?] Během několika desetiletí rakouské správy bylo město rozsáhlým způsobem modernizováno. Byla postavena první nemocnice, tiskárna, vybudován vodovod, založeno první gymnázium (otevřeno v roce 1895) a rozvíjel se průmysl. Využívány byly okolní hluboké lesy a v blízkosti města byla postavena pila. V roce 1888 zde byla otevřena továrna na zpracování tabáku. Původní železniční trať směřující do pohraničního města Dobrljin byla prodloužena až do Chorvatska. Ulice získaly zcela nový ráz; místní vojenský správce nařídil v polovině 80. let výsadbu stromů v ulicích, čímž město získalo početné aleje. Jejich celková délka činila 17 km.[6] Poprvé v dějinách se zde začala rozvíjet veřejná zeleň. Za několik let bylo vysázeno téměř 5000 stromů. V roce 1902 bylo v Banje Luce zprovozněno elektrické osvětlení. K rozvoji došlo i ve společenské oblasti, v roce 1903 začaly vznikat v Banja Luce první sokolské organizace a brzy poté i sportovní kluby. Počet obyvatel vzrostl poměrně značným způsobem. Zatímco v roce 1879 žilo v Banja Luce 9 560 obyvatel, roku 1910 to bylo 14 800 lidí.[7]

Po první světové válce a vzniku Království SHS připadlo město novém státu. V listopadu 1918 do něj vstoupili vojáci srbské armády. Město se stalo okresním sídlem, bylo centrem tzv. Vrbaského srezu. Od roku 1929 potom bylo ustanoveno jako sídlo Vrbaské bánoviny, hlavní správní jednotky Království Jugoslávie po převratu z 6. ledna 1929. Díky tomu zde bylo zřízeno Divadlo vrbaské bánoviny (srbochorvatsky Narodno pozorište Vrbaske banovine), dnes Národní divadlo Republiky srbské (srbsky Народно позориште Републике Српске), vznikla také ale i banka, sokolský dům a velkolepá správní budova bánoviny – bánský palác (srbochorvatsky Banski dvor), dnes sídlo prezidenta Republiky srbské. Otevřeny byly i nové školy a Etnografické muzeum; vznikl i současný hlavní most přes řeku Vrbas. Budova původního Hygienického ústavu dnes slouží jako divadlo. Zřízen byl první park v evropském slova smyslu. V první polovině 30. let byl postaven také i moderní hotel Palast, který měl sloužit i pro turisty. V roce 1931 byla rovněž zavedena i městská autobusová doprava, stejně jako meziměstské autobusové linky do větších sídel tehdejší země a na jaderské pobřeží. Čilý stavební ruch učinil z Banja Luky jedno z nejrychleji se rozvíjejích měst na území Bosny a Hercegoviny, a to i přes skromné finanční možnosti královské Jugoslávie.

Mešita Ferhadija v druhé polovině 20. století

V předvečer druhé světové války na Balkáně byla celá Bosna a Hercegovina připojena k nově vyhlášenému nezávislému státu Chorvatsko. Banja Luka spadala v rámci něj do zóny německého vlivu a byly zde přítomni vojáci Wehrmachtu. Ustašovci, kteří řídili chorvatský fašistický stát, velmi rychle všechny židy vyhnali do koncentračních táborů (nejvíce do Jasenovace).^[zdroj?] Dvě místní synagogy (sefardská a aškenazská) byly zbořeny. Za ustašovské nadvlády nad městem byli i masakrováni a utlačováni zdejší Srbové (7. února 1942 jedna četa ustašovců pod vedením Јosipa Mislova takto zabila kolem 2 500 Srbů), pravoslavné kostely byly zbořeny.[8] Luftwaffe město bombardovala dne 9. dubna 1941, ke konci války bombardovalo Banja Luku rovněž i sovětské letectvo. Město rovněž sloužilo jako základna okupačním vojskům pro útoky proti partyzánům v pohoří Kozara.[9] Dne 22. dubna 1945 bylo město osvobozeno jednotkami partyzánů. Konec války ve městě připomíná památník obětí druhé světové války, který byl v roce 1961 odhalen na vrcholu Banj brdo.

Po válce byl v Banja Luce uskutečněn soudní proces se skupinou Viktora Gutiće, místních správců regionu Banja Luky[10] během ustašovské nadvlády.[11]

Do roku 1948 bylo v Banja Luce založeno okolo třiceti státních společností, které se měly věnovat různým oblastem výroby a obchodu. Byly zřízeny jak znárodněním stávajících podniků,^[zdroj?] tak vznikem i zcela nových. Mezi nové společnosti patřila např. i firma Stočar, která byla v roce 1950 v Jugoslávii prohlášena nejlepším obchodním podnikem. Založena byla i firma s názvem Rudi Čajavec, která byla v Jugoslávii známá výrobou televizorů.[12] Město se rozšířilo do svého okolí, byla přebudována síť vodovodů a kanalizací. Modernizována byla i železnice, a to za pomoci mládežnických brigád.[13]

V noci z 26. října na 27. října 1969 byla Banja Luka těžce poničena zemětřesením. Jeho epicentrum se nacházelo pod středem města, na Richterově stupnici dosáhly otřesy šestého stupně. Budova Titanik v centru města se zřítila k zemi a na jejím místě je dnes centrální náměstí s obchodním domem Boska. Zničeny byly i další budovy, např. historický objekt zemské banky (Landesbank) od architekta Josipa Vancaše. S opravou města pomohla celá Jugoslávie; školské, kulturní ale i jiné organizace. Pomoc přišla i ze zahraničí.[14] Symbolem zemětřesení se staly hodiny s datumem a časem 9:11, připomínající moment otřesů.[15]

V roce 1971 byly k Banja Luce připojeny okolní vesnice (Brda, Bukvaluk, Česma, Čifluk, Delibašino Selo, Derviši, Mađir, Novakovići, Petrićevac, Presnače, Rebrovac, Šibovi, Vrbanja, Vujinovići a část vesnice Drakulić). V roce 1975 byla otevřena Univerzita v Banja Luce.[16] Schválen byl rovněž i nový územní plán města, který předpokládal moderní výstavbu a vznik nových sídlišť i moderních objektů v centru města namísto těch, které se zřítily při zemětřesení. V roce 1991 dostal tento územní plán svého nástupce. Díky zemětřesení se posílil moderní duch města na úkor starších staveb, především z období osmanské a rakousko-uherské nadvlády. V lokalitě Borik vyrostly věžové domy.[6]

Obnova mešity Ferhadija v roce 2007

V roce 1990 se v Banja Luce uskutečnila historicky poslední pracovní akce mládeže (ORA).[17]

Během války v Bosně a Hercegovině (1992–1995) nedocházelo v Banja Luce a jejím okolí k větším střetům mezi znepřátelenými stranami. Rovněž muselo z města odejít na 30 000 Chorvatů a bosenských Muslimů, do Banja Luky se zas nastěhovali Srbové, kteří přišli jako vnitřně vysídlené osoby z území dnešní Federace Bosny a Hercegoviny a Chorvatska. Během války bylo zničeno značné množství staveb z doby osmanské nadvlády, mimo jiné všech šestnáct mešit[3], mezi kterými vynikala Ferhadija (postavená roku 1579[5]), zapsaná do seznamu UNESCO. Na sever od města bylo zřízeno velitelství mezinárodních jednotek SFOR, MND SW (multinárodní divize jihozápad). Daytonskou dohodou z roku 1995 bylo stanoveno, že Banja Luka připadne Republice srbské.

V roce 1997 byl přijat Zákon o městu Banja Luka, kterým bylo vymezeno nové území města (původně opštiny Banja Luka).

V roce 2002 byl rekonstruován park Petra Kočiće v centru města. Rovněž byly obnoveny mešity, které byly zničeny během války. V roce 2007 bylo ve městě otevřeno Administrativní centrum vlády Republiky srbské, které zahrnuje úřední budovy správy uvedené entity. Pokračovala i postupná obnova města. V první polovině 21. století bylo v Banja Luce dochováno okolo dvou set staveb z dob Osmanské říše[6],

Banja Luka je jedním ze sedmi oficiálních měst v Bosně a Hercegovině (srbsky Slžubeni gradovi Bosne i Hercegovine) spolu s městy Bihać, Istočno Sarajevo, Jajce, Mostar, Sarajevo a Zenica. Sama Banja Luka se dělí jako město na dalších 46 opštin, z toho vnitřní město je rozděleno na 56 místních částí (srbsky mjesne zajednice).

Historický střed města je z hlediska administrativy rozdělen do místních částí Centar I a Centar II. Mezi další významnější místní části patři Borik, který je rozdělen rovněž do dvou obvodů (I a II) a jedná se ve své podstatě o relativně hustě osídlené sídliště. Další obvody jsou Obilićevo, Starčevica, Kočićev venac, Pobrđe, Paprikovac, Petrićevac a další.

Západ slunce nad budovou místního městského úřadu/radnice

Pozice města v rámci Republiky srbské, resp. Bosny a Hercegoviny je definována Zákonem o městu Banja Luka. Kromě toho má samotné město ještě svůj statut (srbsky Statut Grada Banja Luka). Město řídí oficiálně starosta, který je volen na čtyřleté volební období. Zastupuje jej náměstek starosty (srbsky zamjenik gradonačelnika). Starosta předkládá zastupitelstvu města rozpočet, zajišťuje výkon rozhodnutí zastupitelstva, koordinuje vztahy s ostatními městy a zastupuje Banja Luku navenek. Zastupitelstvo (srbsky Skupština grada) je voleno rovněž na čtyři roky, má 31 zastupitelů.

Základní síť kulturních institucí v Banja Luce byla otevřena v období existence meziválečné Jugoslávie v souvislosti s tím, že se město stalo regionálním centrem (sídlem tzv. Vrbaské bánoviny). V roce 1930 získalo město pobočku jugoslávského Národního divadla a vlastní etnografické muzeum, které později obdrželo i exponáty v oblasti historie svého regionu a provozuje vlastní archiv. Dnes působí pod názvem Muzeum Republiky srbské. V jeho exponátech se např. nachází i banjalucký meč ze 14. století, který byl nalezen v roce 2019.[5] Muzeum současného umění bylo otevřeno v roce 1971 a sídlí ve staré budově železniční stanice.[5][18] Od roku 2021 se v Banja Luce rovněž nachází i Muzeum sportu.[19]

Národní a univerzitní knihovna Republiky srbské disponuje fondem 250 000 knih, z nichž je 3500 hodnotných a unikátních položek. Od roku 1981 je knihovnou univerzitní, od roku 1999 získala statut knihovny národní. Sídlí v Domě dělnické solidarity. Sídlí zde rovněž i Muzeum výtvarného umění Republiky srbské. V Banja Luce sídlí i Archiv Republiky srbské.

Od roku 1955 působí v Banja Luce také dětské divadlo[20], později jej doplnilo i Divadlo mládeže (srbsky Pozorište mladih). Dnes je hlavní scénou Národní divadlo Republiky srbské. Působí zde i městské divadlo Jazavac. Výstavy jsou pořádány v galerii Terzić, větší společenské a kulturní akce se konají v Bánském paláci.

Vstup od bývalé továrny na výrobu cigaret (srbochorvatsky Fabrika duvana).

Do vypuknutí války v Bosně a Hercegovině byla Banja Luka významným ekonomickým centrem Bosny a Hercegoviny v rámci Jugoslávie. Významný počet lidí byl zaměstnán v průmyslu, 54 % zaměstnaného obyvatelstva působilo v sekundárním sektoru. V Banja Luce působilo několik větších podniků, které zaměstnávaly i tisíce lidí, např. společnosti Čajevac, Incel, Jelšingrad (výroba ocelových dílů), APIK Bosanska Krajina a další. Po skončení války došlo k změně poměrů, divoké privatizaci a úpadku průmyslu. Význam průmyslu je ve srovnání s předválečnou situací poloviční. Většina obyvatelstva je od této doby zaměstnána ve službách.

V současné době hraje největší roli zpracovatelský a stavební průmysl, potravinářský průmysl reprezentují společnosti, které zde působí od doby existence socialistické Jugoslávie. Mezi ně patří např. Vitaminka nebo Pivovar Banja Luka. V okolí města také probíhá povrchová těžba uhlí.[3]{

V roce 2002 byla v Banja Luce založena burza, sídlí zde řada institucí, jako např. Investičně-rozvojová banka Republiky srbská, Komise pro cenné papíry Republiky srbské, Bankovní agentura Republiky srbské a další.

Pro budoucí rozvoj města byla zřízena průmyslová zóna v místní části Ramići.

Jen malý význam má pro město turistika. Ve srovnání s některými dalšími městy Bosny a Hercegoviny, jako jsou např. Sarajevo nebo Mostar patří Banja Luka mezi mnohem méně navštěvované destinace. Hlavní turisticky atraktivní lokality jsou pevnost Kastel a dále střed města, ulice Veselina Masleše apod.

V roce 2015 město navštívilo 52 015 turistů z Bosny a Hercegoviny a 73 918 ze zahraničí.[22] Nejvíce zahraničních turistů přijelo ze Srbska a Slovinska.

Banja Luka je jedním z hlavních měst pro organizace výletů do národního parku Kozara, který nachází 30 km severozápadním směrem.

Stejně jako řada dalších měst v regionu i Banja Luka se potýká s řadou problémů v oblasti životního prostředí. Znečištěné je ovzduší, probíhají proto pravidelná měření kvality ovzduší. Nedostatečná ochrana životního prostředí znamená i rizika z hlediska zdraví lidí; jen 3 km od středu města se nachází odkaliště z těžby bauxitových rud.[23]

Banja Luka je sídlem jedné ze dvou vysokých škol, které se nacházejí v Republice srbské, a to Banjalucké univerzity.[3] V době vzniku v roce 1975 měla škola pět fakult: elektrotechnickou, technologickou, strojní, právnickou a ekonomickou, dále pak pod vysokou školu spadaly ještě další tři studijní ústavy. Později byla zřízena i lékařská fakulta (1978), během války v 90. letech díky zpřetrhání vztahů se zbytkem Bosny a Hercegoviny se pak škola rozšířila ještě o zemědělskou fakultu (1992), lesnickou (1993), filozofickou (1993), architektonicko-stavební (1992) a přírodně-matematickou. Poslední, akademie věd, byla zřízena v roce 1999.

Vysoké vzdělání pak doplňuje i střední školství, které v Banje Luce reprezentuje třináct středních škol. Nejstarší z nich je gymnázium, které v roce 1995 oslavilo sto let své existence. Další různé školy se specializují na obory ekonomikou počínaje a hudbou konče.

Základních škol se v Banje Luce nachází 29.

Budova nádraží v Banja Luce

Autobusové nádraží

Hlavní dopravní napojení města se zbytkem Bosny a Hercegoviny i se zahraničím je realizováno prostřednictvím dopravy silniční. Přes město prochází silnice M4 (do Doboje a Nového Gradu, M16 (do Jajce) a další regionální komunikace. Na území města se nachází celkem 484 km silničních komunikací. Od roku 2011 byla zbudovaná i dálnice k hranici s Chorvatskem jejíž součástí je i mimoúrovňová křižovatka Mahovljani (srbsky Mahovljanska petlja), na níž se napojuje dálnice směrem k městu Doboj. V roce 2021 byla zahájena výstavba dálnice směrem do města Prijedor.[24]

Město má rovněž i železniční napojení prostřednictvím tratí Banja Luka–Novi Grad a Doboj–Banja Luka. Význam železnice je především pro nákladní dopravu, spíše než osobní, nicméně osobní vlaky jsou z města Banja Luka vypravovány.

V roce 1985 bylo na území obce Mahovljani severně od Banja Luky otevřeno letiště. Od roku 1997 slouží pro civilní dopravu, chybí mu nicméně terminál pro dopravu nákladní.

Městskou dopravu v Banja Luce zajišťují autobusy. V roce 2009 byla diskutována možnost výstavby sítě trolejbusové dopravy.

Plavecký bazén v Banja Luce

V současné době působí v Banja Luce více přes 100 sportovních organizací, svazů, sportovně-rekreačních družstev i spolků. Zastoupeno je celkem 22 sportů. Profesionální sport se v Banja Luce rozvíjel od počátku 20. století, kdy vznikly první fotbalové týmy (FC Makabi, Borac, Krajišnjik a další). Již v období existence meziválečné Jugoslávie se např. v roce 1931 proslavili místní šachisté, kteří uspěli v celostátním mistrovství.

Na území města se nachází 69 sportovních objektů. Nejznámějším z nich je Městský stadion FK Borac, sportovní centrum Borik a Obilićevo.

Ze všech sportovců, kteří působí v Banja Luce, či z ní pocházejí, jsou nejznámější házenkáři. Banjalucký házenkářský tým RK Borac získal dokonce jednou i titul šampionů Evropy. Úspěšní jsou rovněž i banjalučtí boxeři, střelci, šachisté, fotbalisté, cyklisté, kajakáři a další sportovci. Celkem sportovci z Banja Luky získali na Olympijských hrách ať už jako reprezentanti Jugoslávie, či Bosny a Hercegoviny celkem 12 medailí (z toho 8 zlatých). Na mistrovstvích světa získali celkem 15 medailí, 6 medailí z evropských mistrovství, 11 ze středomořských her, 4 z univerzád a 39 z různých balkánských sportovních soutěží.

Z Banja Luky pocházely tyto osobnosti, které se proslavily v regionu, v bývalé Jugoslávii, Bosně a Hercegovině nebo Republice srbské:

• Mustafa Nadarević, herec
• Ismet Bekrić, básník
• Marijan Beneš, boxer
• Alojz Ćurić, malíř
• Rudi Čajavec, pilot partyzánské armády
• Muhamed Filipović, spisovatel a politik
• Slađana Golić, basketbalistka
• Irfan Horozović (* 1947), spisovatel
• Anton Ante Josipović, boxer
• Ivan Franjo Jukić, katolický duchovní
• Petar Kočić[25] (1877–1916), básník
• Nikola Koljević, univerzitní profesor
• Franjo Komarica (* 1946), katolický biskup
• Viktor Kupljenik, letecký pilot
• Ivan Ljubičić[26] (* 1979), tenista
• Vaso Pelagić (1838–1899), socialista
• Aleksandar Ravlić, novinář
• Dragan Šajnović, hudební pedagog
• Maja Tatić, zpěvačka
• Veselin Masleša, partyzánský bojovník

• Novi Sad, Srbsko, od roku 2006
• Sremska Mitrovica, Srbsko
• Patra, Řecko, od roku 1995
• Moskva, Rusko, od roku 2003
• Kaiserslautern, Německo, od roku 2003
• Lvov, Ukrajina
• Kranj, Slovinsko, od roku 1965
• Campobasso, Itálie
• Bari, Itálie
• Bitonto, Itálie
• / Modi'in Ilit, Západní břeh Jordánu, od roku 2010
• Štýrský Hradec, Rakousko
• Västerås, Švédsko, od roku 1969
• Zemun, Srbsko
• Focșani, Rumunsko, od roku 2012

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Banja Luka na srbské Wikipedii, Grad Banja Luka na srbské Wikipedii a Banja Luka na francouzské Wikipedii.

• Nevena Novaković: Urban Reconstruction of Banja Luka City Center (anglicky)
• Miroslav Malinović: Josip Vancaš and his architecture in Banja Luka (anglicky)
• Alija Bejtić: Banja Luka pod turskom vladavinom (bosensky)

• Galerie Banja Luka na Wikimedia Commons
• Obrázky, zvuky či videa k tématu Banja Luka na Wikimedia Commons
• Oficiální stránky města Banja Luky
• Průvodce Banja Lukou Archivováno 7. 3. 2018 na Wayback Machine
• Banjalucké mezinárodní letiště
• O zemědělské reformě z roku 1918