Emir Kusturica

Narodil se v roce 1954. Jeho otec Murat Kusturica pracoval jako novinář a jeho matka Senka (za svobodna Numankadić) byla sekretářkou na místním soudu. Sám Emir vyrůstal jako jedináček v muslimské sekulární rodině[4][5] na sarajevském předměstí Gorica. Minimálně do roku 2000 se považoval primárně za Jugoslávce.[6]

Studoval na pražské FAMU v ročníku Otakara Vávry. Dostal se tam na doporučení Bosny a Hercegoviny po svých úspěšných amatérských filmech. Kusturicův školní film Guernica ze 3. ročníku byl oceněn na karlovarském festivalu CILECT 1977. V rámci studia dále natočil krátké snímky Jedna část pravdy a Podzim. Školu absolvoval v roce 1978 a po návratu do Jugoslávie pracoval v sarajevské televizi. Tam natočil film Nevěsty přicházejí (Nevjeste dolaze), který vzbudil vlnu kritiky a byl následně cenzurován.^[zdroj?] Jeho další film Bife Titanik byl inspirován povídkou Iva Andriće a získal ocenění na filmovém festivalu v Portoroži.

Spolu s několika dalšími filmaři, kteří studovali v Praze, dal vzniknout pojmu Pražská filmová škola, který se používá pro určité období a styl v jugoslávské kinematografii.

Na přelomu 80. a 90. let 20. století se přestěhoval do USA. Po nějakou dobu přednášel na Columbia Unviersity v New Yorku, kam došel na pozvání Miloše Formana.^[zdroj?] Kvůli stěhování tak musel Kusturica dokončit natáčení svého filmu Dům k pověšení ve Spojených státech. V Americe natočil také film Arizona Dream. Tento film vyhrál dvě ceny na berlínském filmovém festivalu. Jeho film Otec na služební cestě byl oceněn na některých festivalech. V roce 1995 natočil film Podzemí (srb. Podzemlje, angl. Underground), který získal hlavní cenu na filmovém festivalu v Cannes. Film byl kritizován za prosrbský pohled na dějiny Balkánu po druhé světové válce a především rozpad Jugoslávie.

Známá je také jeho spolupráce s hudebním skladatelem Goranem Bregovićem, který složil hudbu k několika jeho filmům. Se svým synem Striborem hraje v srbské kapele No Smoking Orchestra, která vznikla původně z populární jugoslávské formace Zabranjeno pušenje (Kouření zakázáno).

V roce 2004 dokončil film Život je zázrak, který popisuje život na malé vesnici během války v Bosně a Hercegovině. Vhodné místo k natáčení filmu zvolil Kusturica na muzeální trati Šarganska osmica na jihozápadě Srbska. Film patřil k nejdražším v srbské filmové produkci. V uvedené lokalitě nechal vzniknout i tradiční resort Drvengrad, který představuje tradiční srbskou kulturu a má být symbolem boje proti globalizaci a kapitalismu. V Drvengradu pořádá také různé filmové festivaly a setkání.

V roce 2005 konvertoval na pravoslaví (původně byl sekulárním muslimem) a přijal druhé jméno Nemanja. V roce 2016 se objevila v českém překladu jeho kniha Cizinec v manželství (orig. 'Sto jada').

V roce 2008 představil vlastní dokumentární film o Diegu Maradonovi.[7]

• Guernica, 1. cena na Festivalu studentských filmů Karlovy Vary (1978)
• Vzpomínáš na Dolly Bell? (Sjećaš li se Doli Bel), Zlatý lev na Filmovém festivalu v Benátkách (1981)
• Otec na služební cestě (Otac na službenom putu), (1985)
• Dům k pověšení (Dom za vešanje), Cena za režii na Filmovém festivalu v Cannes, (1989)
• Arizona Dream, Stříbrný medvěd na Filmovém festivalu v Berlíně, (1993)
• Underground, Zlatá palma na Filmovém festivalu v Cannes, (1995)
• Černá kočka, bílý kocour (Crna mačka, beli mačor), Stříbrný lev za režii na Filmovém festivalu v Benátkách, (1998)
• Život je zázrak (Život je čudo), (2004)
• Závěť (Zavet), (2007)
• Na mléčné dráze (Na mliječnom putu), (2016)