Punské války

Když Římská říše dokázala v průběhu zhruba 150 let ovládnout Itálii po tvrdých bojích se Samnity a Sarmaty a porážce řeckých států na jihu Itálie, měla potenciál stát se středomořskou mocností. Nebyla však mocností jedinou. Dalším městem, které se svou silou a významem mohlo rovnat Římu, bylo Kartágo na území dnešního Tuniska, jehož obyvatele Římané nazývali Puny.[2] Kartágo mělo díky obchodním kontaktům velký vliv ve středomořském prostoru; během římské expanze v Itálii ovládlo Kartágo jižní Španělsko, velkou část pobřežních oblastí severní Afriky, Baleárské ostrovy, Korsiku, Sardinii a západní polovinu Sicílie. Dobytím Itálie se však Římu otevřel potenciální prostor pro další expanzi. Na druhou stranu nelze unáhleně tvrdit, že válka byla nevyhnutelná, protože pro Řím se punské války staly první válkou, kterou vedl mimo hranice pevninské Itálie.[3]

Vztahy byly dobré a oba státy několikrát deklarovaly vzájemné přátelství prostřednictvím formálních aliancí. Existovaly silné obchodní vazby a ještě během tzv. Pyrrhových válek v letech 280–275 př. n. l. Kartágo poskytlo Římanům materiální podporu a přinejmenším jednou poskytlo své námořnictvo k převozu římských sil. Nakonec se záminkou k první ze tří válek stala Sicílie, o kterou s Kartágem již přes dvě století vedla řecko-kartaginské války sicilská města. Bezprostřední příčinou války, která vypukla v roce 264 př. n. l., byla otázka kontroly nad nezávislým sicilským městským státem Messana.

Klíčovou autoritou pro popis punských válek je řecký historik Polybios, který žil ve druhém století př. n. l., jako dospělý tedy zažil jen poslední punskou válku, ale i přesto bývá jeho popis všech punských válek vnímán jako relativně spolehlivý.[4][5] Příčinou první ze tří krvavých válek mezi Římem a Kartágem bylo obsazení sicilského města Messina syrakuským vládcem Agathoklem.[6] Následně se tito žoldnéři, nově známí jako "Mamertinové", dostali pod tlak od Hiera, který Syrakusy ovládal, a museli požádat o pomoc.[7] Část se obrátila na Kartagince a část na Římany.[8] Kartaginci však dorazili o něco dříve. Dle Polybia se v Římě vedla relativně dlouhá diskuze, zda se vydat takto mimo Itálii, což by bylo v podstatě bezprecedentní.[9] Dle něj mohla být žárlivost na ekonomické úspěchy Kartága jedním z důvodů, proč se nakonec Řím rozhodl pomoc na Sicílii poslat.[10] Dnešní historiografie to však rozporuje, respektive tvrdí, že pro to nejsou žádné důkazy.[11] Zároveň také Polybius tvrdil, že římský lid chtěl kompenzace za předešlé války v Itálii, během kterých utržil jisté ekonomické ztráty.[10] To historici hodnotí jako pravděpodobnější.[11] Válka byla nakonec dle Polybia lidem schválena. Římský konzul Appius Claudius Caudex se dohodl s kartaginským velitelem, že se Kartaginci vrátí zpět. Vláda v Kartágu však velitelův ústup ve prospěch Římanů odsoudila a vyhlásila Římu válku.[12] Její rozhodnutí bylo také ovlivněno napětím mezi městy, které trvalo již od roku 272 př. n. l., kdy se Kartaginci bez předchozího oznámení svým římským spojencům vylodili v Tarentu, aby toto město vysvobodili od řecké Pyrrhovy armády.[13] Obecně se tedy dá říci, že hlavními důvody punských válek bylo mocenské soupeření, politická rivalita, nějakou roli hrály ale nejspíše i ekonomické důvody.

Zprvu obléhalo Kartágo pod velením Hannóna již zmiňovanou Messinu, Římané je však od svého města odehnali a roku 262 př. n. l. se po půlročním obléhání zmocnili nejvýznamnějšího města Kartaginců na Sicílii- Akragantu.[14][15] Na souši tedy vítězil Řím, moře bylo však doménou Kartaginců. Hannón vysílal své lodě na římská pobřeží, kde plenily a bránily Římu v posunu posil.[16][17] Tento fakt a také to, že, alespoň dle Polybia, senát spatřil ve vyhnání Kartága ze Sicílie šanci zisku, rozhodlo o tom, že Řím začal budovat flotilu v kartaginském stylu.[18] K první bitvě na moři poprvé došlo v roce 260 př. n. l. u Liparských ostrovů, kde však Řím utrpěl porážku. Brzy nato, v bitvě u Mylae, již ale římské loďstvo zvítězilo.[19] Nedlouho poté, v roce 256 př. n. l., porazil Řím kartaginské lodě také v bitvě u Eknomu.[20][21] Mohlo se jednat o jednu z největších námořních bitev v dějinách lidstva. Dle Polybia z celkem asi 330 kartaginských lodí jich Římané 30 potopili a 64 zajali a dohromady se zde mohlo utkat snad až na 300 tisíc mužů.[22][23] Těsně před obléháním Kartága ale na římské jednotky nečekaně zaútočil spartský vojevůdce Xanthippus najatý Kartágem a roku 255 př. n. l. římské vojáky drtivě porazil, čímž dočasně zvrátil válečnou situaci.[24] Několik let pak pokračoval jakýsi stav patu, kdy ani jedna strana nedokázala tu druhou definitivně zničit.[25] Rozhodující bitvou se nakonec stalo římské vítězství v klíčové bitvě u Aegatských ostrovů roku 241 př. n. l.

Kartágo se definitivně vzdalo, muselo opustit všechna svá území na Sicílii, vrátit římské válečné zajatce a zaplatit vysoké odškodné.[26] Po výhře v první punské válce tak Řím nebyl již jen čistě italskou mocností.[27]

Po porážkách z první punské války bylo Kartágo téměř zruinované, konec konců sám Polybius si stěžuje na to, že mírové podmínky byly pro Kartágo až příliš tvrdé.[28] Nemělo ani na udržení vlastní armády, takže již v roce 241 př. n. l. došlo k povstání žoldnéřů a otroků, které trvalo 3 roky.[29] Potlačil ho až jeden z kartaginských vůdců – Hamilkar. Ten se pak se svým oponentem Hannónem shodl na jedné věci – totiž že je třeba Římu vyhlásit novou válku a konečně zvítězit.[30][31][32] Hamilkar tedy zmobilizoval veškeré finanční prostředky, sestavil novou armádu a vydal se na severozápadní cíp Afriky. Odtamtud se přeplavil na sever do dnešního Španělska, kde dobyl velkou část území.[33] Po osmi letech strávených v této nové kolonii však nečekaně zemřel. Nastoupil pak za něj jeho zeť Hasdrubal Sličný, který dobyl další území a na jihovýchodním pobřeží Pyrenejského poloostrova založil Nové Kartágo.[34] Daně z podmaněných území pak brzy vrátily Kartágu jeho dřívější moc a peníze, takže již bylo konečně plně připraveno na novou válku s Římany. Roku 221 př. n. l. zemřel nečekaně i Hasdrubal, čímž se velení ujal Hamilkarův syn Hannibal.[35]

Výsledkem válek bylo zničení Kartága a hegemonie Říma, který zcela ovládl většinu Středomoří, včetně Hispánie, Sicílie a Řecka. Římané dlouho považovali války s Kartágem za nejtěžší, jaké kdy vedli, teprve na sklonku existence římské říše bylo toto vnímání potlačeno katastrofálními porážkami a rozpadem země. Navíc díky zániku samotného města zanikla i kartaginská kultura, která byla posledním zástupcem kultury Féničanů a také téměř zanikla féničtina, ale zachovalo se fénické písmo, které dalo základ písmu řeckému a také latince.

Přes všechna předchozí utrpení Kartágo navěky nezahynulo. Sto let po jeho zničení ho dal znovu vybudovat Gaius Julius Caesar, ovšem již jako město římské. Brzy nato také nabylo svého dřívějšího obchodního významu. Udržela se i punská řeč, mluvil jí např. císař Septimius Severus. Po Féničanech a Římanech se v něm vystřídali Vandalové, Byzantinci, Turci, Španělé, Francouzi a roku 1943 v něm měl svůj stan generál Eisenhower. Natrvalo se v něm pak usadili Arabové a dnes tvoří jednu z nejnavštěvovanějších oblastí Tuniska.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Punic Wars na anglické Wikipedii.

• GOLDSWORTHY, Adrian. Cannae: Hannibal’s Greatest Victory. New York: Hachette Book Group, 2019. ISBN 978-1-5416-9925-0.
• LIVIUS. Dějiny I.–VII.. Praha: Svoboda, 1971–1979.
• HOYOS, Dexter. A Companion to the Punic Wars. Chichester. vyd. [s.l.]: Blackwell Publishing Ltd, 2011. ISBN 978-1-405-17600-2.
• POLYBIOS. The Histories. Vyd I-IX. London: MacMillan and Co, 1889. 2013. https://www.gutenberg.org/files/44125/44125-h/44125-h.htm (angličtina)
• TIPPS, G. K. The Battle of Ecnomus. Historia: Zeitschrift für Alte Geschichte [online]. Franz Steiner Verlag, 1985 [cit. 2021-03-13]. S. 432. Dostupné online (anglicky)
• WALBANK, F.W.; ASTIN, A.E eds. The Cambridge Ancient History, vol VII, VIII. V. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 2006, 2008. (anglicky)

• Obrázky, zvuky či videa k tématu punské války na Wikimedia Commons