Válka v Bosně a Hercegovině

Válka v Bosně a Hercegovině, obecně známá také jako Bosenská válka za nezávislost, byl mezinárodní ozbrojený konflikt, který probíhal od března roku 1992 do listopadu roku 1995 na území Bosny a Hercegoviny. Do tohoto konfliktu bylo zapojeno několik stran a jejich armád, které spolu v důsledku nestability a mocenských nároků v této oblasti bojovaly po více než tři a půl roku a válka byla označována za nejkrvavější z konfliktů té doby v Jugoslávii.

Válka v Bosně a Hercegovině
konflikt: Válka v Jugoslávii

hořící budova bosenskohercegovské vlády v Sarajevu v květnu 1992; srbský generál Ratko Mladić v červnu 1993 v Sarajevu; norský voják UNPROFOR v Sarajevu
trvání: 1. březen 1992–14. prosinec 1995
místo: Bosna a Hercegovina
casus belli: vzrůst nacionalismu
výsledek: Etnické čistky, zabíjení civilistů, vlna uprchlíků. Mír na základě Daytonské dohody rozdělení Bosny a Hercegoviny podle etnického klíče.
strany
Herceg-Bosna
Chorvatsko Chorvatsko

Bosna a Hercegovina


NATO
(1993–95)

1992–94:
Herceg-Bosna
Chorvatsko Chorvatsko
Svazová republika Jugoslávie
(1992–96)
Jugoslávská lidová armáda
(do 1992)
Republika srbská
AP Západní Bosna
(1993–95)
velitelé
Alija Izetbegović
(předseda prezidia BaH)
Mile Akmadžić
(premiér 1992–93)
Haris Silajdžić
(premiér 1993–96)
Sefer Halilović
(náčelník štábu 1992–93)
Rasim Delić
(náčelník štábu 1993–95)

Leighton W. Smith
(velitel JCF v Neapoli 1994–96)

Franjo Tuđman
(prezident Chorvatské republiky)
Gojko Šušak
(ministr obrany Chorvatské republiky)
Janko Bobetko
(náčelník štábu Chorvatské armády)

Mate Boban
(prezident Herceg-Bosny 1991–94)
Krešimir Zubak
(prezident Herceg-Bosny 1994–96)
Jadranko Prlić
(premiér Herceg-Bosny 1993–96)
Milivoj Petković
(náčelník štábu Hereg-Bosny 1992–93 a 1994)
Slobodan Praljak
(náčelník štábu Hereg-Bosny 1993)
Ante Roso
(náčelník štábu Hereg-Bosny 1993–94)
Tihomir Blaškić
(náčelník štábu Hereg-Bosny 1994–96)

Dobrica Ćosić
(prezident SRJ 1992–93)

Miloš Radulović
(prezident SRJ 1993)
Zoran Lilić
(prezident SRJ 1993–97)
Slobodan Milošević
(prezident Srbské republiky 1991–97)
Milan Panić
(premiér SRJ 1992–93)
Radoje Kontić
(premiér SRJ 1993–98)
Života Panić
(náčelník štábu 1992–93)
Momčilo Perišić
(náčelník štábu 1993–98)


Radovan Karadžić
(prezident Republiky Srbské)
Ratko Mladić
(náčelník štábu Republiky Srbské)
Željko Ražnatović
(velitel Srbské dobrovolnické gardy)

Fikret Abdić (prezident Západní Bosny)

ztráty
30 521 mrtvých vojáků
31 583 mrtvých civilistů[1]
6 000 mrtvých vojáků
2 484 mrtvých civilistů[1]
21 173 mrtvých vojáků
4 179 mrtvých civilistů[1]
Dalších 5 100 mrtvých za různých okolností[2]
1,8 miliónu uprchlíků[3]

Předválečná situace

Rozpad Jugoslávie

Rozpad socialistické Jugoslávie byl začátkem všech konfliktů na Balkánském poloostrově. Národní socialistické strany přestávaly být koncem osmdesátých let 20. století těmi nejmocnějšími a do popředí zájmů se dostávaly strany nacionalistické a separatistické. To bylo patrné zejména v Srbsku, Chorvatsku a Bosně a Hercegovině. V menší míře i ve Slovinsku a Makedonii.

V březnu 1989 nabrala politická krize v Jugoslávii nových rozměrů po přijetí změn v srbské ústavě, které omezovaly pravomoci autonomních oblastí Kosovo a Vojvodina. Obě autonomie navíc měly po jednom hlase v jugoslávském federativním shromáždění, ovšem díky změnám, které prosadil Slobodan Milošević, prakticky získalo tyto hlasy Srbsko a mělo tak se svými třemi hlasy z osmi celkově velký vliv na fungování federace. Tato situace vedla k námitkám z jiných svazových republik, které vyzývaly k reformě jugoslávské federace.

Na mimořádném 14. kongresu Svazu komunistů Jugoslávie, dne 20. ledna 1990, se delegace republik nemohly shodnout na hlavních otázkách budoucnosti jugoslávské federace, v důsledku čehož slovinští a chorvatští delegáti opustili kongres. Slovinská delegace v čele s Milanem Kučanem požadovala demokratické změny a volnější federaci, zatímco srbská delegace v čele s Miloševićem byla kategoricky proti tomu. Tento akt je považován za začátek konce Jugoslávie.

Vedle sporů na úrovni federace se na rozpadu značně podepsal vliv jednotlivých nacionalistických skupin, z nichž jedna z nejvýznamnějších byla Chorvatské demokratické společenství vedená Franjo Tuđmanem.

Karađorđevská dohoda

Karađorđevská dohoda byla tajná dohoda mezi Franjo Tuđmanem a Slobodanem Miloševićem ohledně přerozdělení si území Bosny a Hercegoviny mezi Srbsko a Chorvatsko. Jednání se uskutečnilo již v březnu 1991 v srbské obci Karađorđevo.

Předválečná situace v Bosně a Hercegovině

Bosna a Hercegovina byla multietnickým územím, kde 43 % obyvatelstva tvořili Bosňané, 31 % Srbové a 17 % Chorvaté.[4] V listopadu a prosinci 1990, kdy se konaly první svobodné parlamentní volby, vyhrály bosňácká Stranka demokratske akcije (SDA), srbská Srpska demokratska stranka (SDS) a chorvatské Chorvatské demokratické společenství (HDZ BiH).

Strany si rozdělily funkce v Socialistické republice Bosna a Hercegovina takto: předseda sedmičlenného prezidia – Bosňák, předseda parlamentu – Srb a ministerský předseda – Chorvat.

Srbští členové parlamentu 24. října 1991 pro nesouhlas s vyhlášením suverenity Bosny a Hercegoviny na Jugoslávii založili Sněmovnu srbského národa Bosny a Hercegoviny (Skupština srpskog naroda Bosne i Hercegovine). Následně 9. ledna 1992 založili Republiku srbského národa Bosny a Hercegoviny (Republika srpskog naroda Bosne i Hercegovine), nato 7. dubna Sněmovna Srbského národa Bosny a Hercegoviny vyhlásila nezávislost Srbské republiky Bosny a Hercegoviny (Srpska Republika Bosne i Hercegovine), 12. srpna přejmenované na Republiku Srbskou (Republika Srpska).

Chorvatské společenství Herceg-Bosna

Ostatky bosňáckých civilistů z vesnice Ahmići, kterou 16. dubna 1993 napadla Chorvatská rada obrany

Chorvatské demokratické společenství Bosny a Hercegoviny (Hrvatska demokratiska zajednica Bosne i Hercegovine, HDZ BiH) byla vlastně odnoží Chorvatské demokratické unie Franjo Tuđmana. Chorvatští nacionalisté v Bosně a Hercegovině pod vedením politiků jako Mate Boban, Dario Kordić, Jadranko Prlić a Ignac Koštroman vyhlásili 18. listopadu 1991 politickou, ekonomickou, kulturní a geografickou autonomii na Bosně a Hercegovině, nazvanou Chorvatské společenství Herceg-Bosna (Hrvatska zajednica Herceg-Bosna). Následně 14. září 1992 vyhlásili nezávislost Chorvatské republiky Herceg-Bosny.

Referendum o nezávislosti Bosny a Hercegoviny

Po vyhlášení nezávislosti Slovinska a Chorvatska na Socialistické federativní republice Jugoslávii v roce 1991 Bosna a Hercegovina i přes odpor bosenských Srbů uspořádala referendum o nezávislosti, které se uskutečnilo ve dnech 29. února a 1. března 1992. Sněmovna srbského národa Bosny a Hercegoviny vyzvala srbské obyvatelstvo k bojkotu referenda. Počet voličů v referendu byl 64 %[5] a výsledek byl 99,43 % ve prospěch nezávislosti. Nezávislost byla vyhlášena dne 5. března 1992 v parlamentu. Po tomto aktu začaly ozbrojené blokády silnic, převážně ze strany Srbů.

Carrington-Cutileirův plán

Hrozba války v zemi si vynutila zasedání Evropského společenství a dalších států v září 1991. Carrington-Cutileirův plán byl pojmenovaný podle jeho tvůrců – lorda Petera Carringtona a portugalského velvyslance José Cutileira. Plán spočíval v rozdělení území podle majoritních etnik na všech úrovních správy. Nejprve byl plán přijat všemi třemi stranami, ale nakonec prezident Bosny a Hercegoviny, Bosňan Alija Izetbegović, od plánu ustoupil a jednání tak ztroskotala.

Zbrojní embargo

Dne 25. září 1991 vydala Rada bezpečnosti Organizace spojených národů rezoluci RB OSN 713 o uvalení zbrojního embarga pro všechny státy bývalé Jugoslávie. Embargo postihlo nejvíce armádu Bosny a Hercegoviny, protože Srbsko vlastnilo většinu vojenského arzenálu komunistické armády Jugoslávie a chorvatská armáda mohla využít pašování zbraní přes své pobřeží. Pakliže Srbsko vlastnilo většinu výbavy po rozpadlé Jugoslávii, na území Bosny bylo více než 55 % zbrojařských závodů a kasáren. Ovšem nedostatek surovin, elektrické energie pro výrobu a srbská správa mnoha podniků, nutilo BaH apelovat na embargo, protože v očekávání válečného konfliktu potřebovala BaH zbraně. Embargo zrušeno nebylo, proti se postavilo Spojené království, Rusko a Francie.

Válka

Prvním reálným konfliktem v Bosně byl spor mezi Srby a Bosňáky. V druhém dni referenda o nezávislost 1. března 1992 byl na srbské svatbě v Sarajevu zabit otec ženicha Nikola Gardović, kterého Srbové považují za první oběť války. Naproti tomu Bosňáci a Chorvaté považují za první oběti civilisty z obce Ravno, které vyvraždila Jugoslávská lidová armáda 30. září 1991, v průběhu obléhání města Dubrovník.

Dne 19. září Jugoslávská lidová armáda (JNA) přesunula některé svoje jednotky do oblasti kolem města Mostar, kde obyvatelé veřejně protestovali proti vládě.

Pád Srebrenice a Žepy

Podrobnější informace naleznete v článku Srebrenický masakr.

6. květen 1993 RB OSN přijala rezoluci č. 824, kterou bylo město Sarajevo, Tuzla, Bihać, Goražde, Žepa a Srebrenica a jejich okolí vyhlášena bezpečnými zónami pod ochranou OSN. 11. července 1995 Bosenskohercegovští Srbové dobyli bosňáckou enklávu Srebrenici, kterou obléhali od léta 1992. Z města bylo evakuováno na 25 000 lidí, většinou do oblasti Tuzly. Nejasný zůstal osud asi patnácti tisíc bosňáckých mužů, kteří byli při obsazování města zajati. Část z nich se probila do Tuzly, ostatní byli pobiti. 25. července dobyly srbské síly Žepu, další takzvanou bezpečnou zónu.[6]

Mapy

Literatura

  • DIZDAREVIĆ, Raif. Od smrti Tita do smrti Jugoslávie: svědectví. Praha : Jan Vašut, 2002. ISBN 80-7236-171-6.
  • DZURO, Vladimír. Vyšetřovatel: démoni balkánské války a světská spravedlnost. Praha : Grada Publishing, 2017. ISBN 978-80-271-0507-6.
  • VULLIAMY, Ed; MAREK, Vladimír. Údobí pekla: nejen o válce v Bosně, ale i o úsilí českých vojáků nastolit v této zemi mír. Praha : Naše vojsko, 2009. ISBN 978-80-206-1044-7.

Reference

  1. Spolna i nacionalna struktura žrtava i ljudski gubitci vojnih formacija (1991-1996) [online]. Prometej. Dostupné online. (anglicky)
  2. After years of toil, book names Bosnian war dead. www.reuters.com [online]. [cit. 2016-08-27]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-10-10.
  3. 1992-1995: Válka v Bosně [online]. 2008-08-23 [cit. 2014-08-23]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-06-20.
  4. Popis stanovništva 1991 – Federalni zavod za statistiku. fzs.ba [online]. [cit. 2017-03-17]. Dostupné online. (bosensky)
  5. Zpráva k výročí referenda na portálu Dnevni Avaz (bosensky)
  6. chronologický přehled událostí v Bosně a Hercegovině v letech 1992-1995. www.bosna.cz [online]. [cit. 2009-08-13]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-09-01.

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.