Tanzimat
Jako období tanzímátu je považováno období reforem v Osmanské říši, které byly vyhlášeny sultánem Abdulmecidem roku 1839. Jejich úkolem bylo reformovat soudnictví, hospodářství, školství a úřední aparát Osmanské říše, tak, aby byla říše schopna konkurovat Západu. Mimo jiné přinášely i myšlenku osmanismu. Vše bylo završeno v roce 1876, když sultán Abdülhamit II. přijal ústavu a zavázal se respektovat základní lidská práva. Nakonec byl v roce 1877 svolán parlament. Avšak všechny tyto změny, které měly modernizovat Osmanskou říši, přicházely pozdě a v konečném důsledku pouze zpomalily její rozpad.
Etymologie
Slovní spojení vychází z arabského jazyka. Tanzím je gerundiem od II. kmene slovesa nazama, tedy nazzama, které samo o sobě znamená uspořádat, organizovat. Tanzímát, jakožto plurál od tanzím má tedy význam uspořádání. Druhou částí spojení je substantivum deuri, tedy období – to pochází z arabského slova dawra. Tanzímát deuri můžeme tedy volně přeložit jakožto období reforem.
Rozsah reforem
Součástí reforem bylo např. vydání prvních bankovek (1840), zavedení pošty po evropském vzoru, reorganizace finanční správy, nový občanský a trestní zákoník (1840), zavedení branné armády, pevně daná doba vojenské služby (1843), ustanovení hymny a vlajky Osmanské říše, provedení sčítání lidu, zřízení občanských průkazů (1844), ministerstva školství, zákaz obchodu s otroky a otroctví (1847), zřízení univerzit v evropské podobě, Akademie věd (1851), vstup nemuslimů do armády (1856), ustanovení národní banky a vytvoření občanství Osmanské říše (1869).
Vyhlášením dekretu vstoupily reformy ihned v platnost. Cílem také bylo zlepšit postavení křesťanského obyvatelstva v evropské části říše, které bylo pod drobnohledem řady evropských mocností.
Výsledek
Turečtí představitelé doufali, že reformy zabrání vměšování evropských mocností do vnitřních záležitostí postupně upadajícího Turecka a že zabrání dalším obdobným konfliktům, mezi které patřila např. Krymská válka. Realizace reforem tanzimátu však byla liknavá; řada místních správců v mnohých regionech proti nim vyjadřovala odpor. Křesťané je nepovažovali za dostatečné a muslimové naopak za přílišné ústupky obyvatelstvu druhé kategorie. Reformy nepomohly Osmanské říši stabilizovat vlastní území, nezajistily ekonomický růst a nepřinesly důvěru obyvatelstva různých vyznání a náboženství vůči centrální vládě. Jen několik let po skončení reforem se od Osmanské říše odtrhlo nejprve fakticky Srbsko a později i Bulharsko.
Související články
Literatura
- Dominic Lieven: Dilemmas of Empire 1850-1918. Power, Territory, Identity. Journal of Contemporary History 1999; 34; 163
