Obléhání Sarajeva

Jugoslávská lidová armáda rozmístila v zimě na přelomu let 1991 a 1992 dělostřelectvo a další vojenskou techniku na kopce nad městem. Jednalo se celkem o 150 minometů a 250 tanků. Obléhání bylo připraveno podle plánu, vypracovaného na konci roku 1991.[4] V prosinci potom začaly první přípravy na obléhání, které nicméně unikly Zastupitelstvu městské části Stari grad; politikům místní samosprávy se dostala do rukou videokazeta s probíhajícími aktivitami jednotek Jugoslávské lidové armády.[4]

V březnu pak došlo k prvním střetům; Srbové v některých částech města postavili barikády, proti nim stály policejní síly nově zformovaného státu. Mezitím proběhly ve městě 5. dubna 1992 mírové demonstrace, protestující požadovali okamžitě uklidnění situace a zastavení násilí.

Objevily se i první oběti nově vznikajícího konfliktu. Mezi Bosňany se jednalo o Suadu Dilberović a Olgu Sučić (byly zabity při palbě srbských ozbrojenců z hotelu Holiday Inn, sídla SDS, do davu demonstrantů). Most na kterém byly zabity je po nich nyní pojmenován. Situaci pomohla vyřešit až rychlá intervence obrněných vozidel a těžkooděnců jednotek milice.

Sarajevský korpus Jugoslávské lidové armády[1] obsadil 14 klíčových přístupů k městu a mezinárodní letiště Butmir. Několik dní po zahájení blokády byla okamžitě republiková vláda paralyzována. Obyvatelé Sarajeva se pokoušeli co nejrychleji dostat z města, nicméně jim v tom jednotky JNA bránily.^[zdroj?] Zákon a pořádek přestal být v Sarajevu vymáhán a několik dní po zahájení blokády došlo k prudkému nárůstu kriminality. Byly přerušeny dodávky léků, vody a energií. Dne 2. května 1992 byla zničena budova hlavní pošty, což znamenalo i zastavení většiny telefonického spojení. Zhroutil se systém hospodaření s odpady; kvůli nedostatkům vody přestala fungovat městská kanalizace a hromady odpadu postupně rostly na sarajevských ulicích.[5]

Obležení města, které mělo mezi světovou veřejností pověst dějiště zimních olympijských her z roku 1984, přilákalo značnou pozornost světové veřejnosti i médií.

Během dubna 1992 se bosenskohercegovinská vláda snažila vlekou krizi v Bosně a Hercegovině řešit diplomatickou cestou, její úsilí však nepřinutilo jugoslávskou armádu k tomu, aby se stáhla. Několik jednání se Slobodanem Miloševićem a dalšími představiteli rozpadající se SFRJ nevedla k žádné změně stanovisek. Naopak se čistě srbské jednotky oddělily od samostatné Jugoslávské lidové armády a vznikla tak Vojska Republiky srbské (VRS). Tyto jednotky již nebyly jugoslávské, ale Republiky srbské, která mezitím vyhlásila nezávislost na BiH. VRS se následně pokusila obsadit budovu předsednictva BiH, čemuž však zabránily síly bosenskohercegovinské teritoriální obrany. Teritoriální obrana na počátku války obsadila centrum Sarajeva, Nové město, a vrcholy Žuč a Igman.[1]

Od října 1992 začal UNPROFOR počítat počty granátů, které byly na území města vypáleny. Bosenskosrbské jednotky, které měly velmi dobré vybavení (ze skladů Jugoslávské lidové armády) disponovaly také vynikající kontrolou nad městem, vzhledem k tomu, že jejich děla i odstřelovači byli rozmístěni na všech strategických místech nad městem. Své cíle si často tak dokázali vybírat pouze prostým okem. Armáda Bosny a Hercegoviny neměla žádnou šanci obruč kolem města prorazit, ačkoliv se tak v západní části města, kde se úzké údolí okolo řeky Miljacky rozšiřovalo do širokého údolí řeky Bosny, o to opětovně pokoušeli. ArBiH uskutečnila několik desítek ofenziv, všechny byly nicméně neúspěšné.[6] Srbští političtí představitelé považovali obléhání za nezbytný krok pro obranu srbských vesnic, které se nacházely bezprostředně na východ od Sarajeva, kde by mohla udeřit Armáda Bosny a Hercegoviny.[7]

K bránícím silám se přidali i sarajevští zločinci, kteří sami vytvořili vlastní jednotky. Ti pašovali zbraně přes území ovládané VRS do obleženého města.

Po zahájení blokády bylo jediným místem, které sloužilo pro pohyb z města a do města letiště Butmir, přesněji jeho rozjezdová dráha. Ta však byla obklíčena z obou stran jednotkami VRS, ale dozoroval ji také UNPROFOR. Přestože bosenské jednotky tudy zajišťovaly alespoň nějaké zásobování města, nedokázaly mírové jednotky OSN zajistit dostatečnou kontrolu nad těmi, kteří přicházeli a odcházeli ze Sarajeva. Docházelo k častým útokům sniperů. Podle vzájemné dohody mezi bosenskosrbskými ozbrojenci a OSN byl proto koridor na letišti pravidelně osvětlen, aby byli přecházející lidé dobře vidět a bylo sníženo riziko útoků.[8]

Hlavní sarajevská ulice byla nazvána Třídou odstřelovačů, a to kvůli nebezpečí, které pro civilní obyvatelstvo představovali ostřelovači VRS.

Většina služeb ve městě, jako např. odvoz odpadků, během obležení nefungovala.

Oběti minometného útoku.

VRS poté zablokovala všechny komunikace vedoucí z města přes ni ovládané území, včetně zásobování vodou, elektřinou i teplem. Došlo k dalšímu posílení VRS v okolí města. K bombardování byly vybírány cíle jednak s převážně nesrbským obyvatelstvem, jednak nezbytné pro fungování státu. Útoky se tak soustředily na objekty, mezi které patřily nemocnice, objekty státní správy, průmyslové budovy, kostely a mešity. Ničeny byly památky bez ohledu na to, které etnické skupině patří; některé významné historické objekty, které dokládaly srbskou přítomnost v Sarajevu byly také značně poškozeny, např. budova kulturní společnosti Prosvjeta.[9] Za vhodný cíl byla také vybrána budova RTS Sarajevo a sídlo místního dopravního podniku. 25. dubna 1992 vyhořela budova knihovny, zničeno bylo velké množství písemných památek. Operacím v této době velel generál Ratko Mladić.

V druhé polovině roku 1992 a první roku 1993 se situace do jisté míry zhoršila. VRS obsadila Novo Sarajevo, zbytek města byl ohrožován odstřelovači, kteří obsadili výškové budovy ve městě. V mnohých ulicích proto byly vyvěšeny nápisy (bosensky Pazi, snajper), které upozorňovaly obyvatele na případné nebezpečí. Odstřelovači obsadili hlavně oblasti, kde byl dobrý rozhled a kde fungovala pitná voda, kterou Sarajevané potřebovali; kde stáli ve frontách na vodu nebo potraviny.[10] Celkem si útoky tohoto typu vyžádaly 225 obětí.

Havarovaný automobil v Sarajevu – díry po kulkách na straně řidiče mluví za vše.

V srpnu 1993 se podařilo Vojskům republiky srbské úspěšně obsadit vrchol Igman[1] a znemožnit tak bosenskohercegovinské armádě prolomit obležení z jiné strany, než v blízkosti obce Ilidža a sarajevského letiště. V polovině roku 1993 byl v Butmiru u mezinárodního letiště (kde byla oblast držená bosenskosrbskými jednotkami nejužší) vybudován 800 m dlouhý tunel[11], který spojil město s neobsazeným územím. Armáda Bosny a Hercegoviny sice nedokázala prolomit obležení, dostala se ale několik set metrů k tomuto cíli. V úzkém tunelu, který byl vybudován způsobem, připomínajícím důlní tunely, byla umístěna dráha a elektrické vedení.

Město tak mohli opustit ranění, nazpět putovaly léky a potraviny. Do konce války dle informací bosenskohercegovinské armády prošlo tunelem na milion lidí. Kromě zásobování byly do obleženého města posílány také zbraně a munice[12], které se zoufale nedostávalo. Další významnou podporou byl letecký most, který do Sarajeva zřídila OSN. V roce 1994 byl budován druhý, ještě širší tunel, který byl sice dokončen, nicméně pouhých pět dní před formálním ukončením války.[12]

Minometné útoky pokračovaly i v druhé polovině roku 1993 a také v roce 1994. Při útoku na tržnici v Markale zemřelo 68 lidí a dalších 200 bylo zraněno.[13][14] Nepodařilo se jednoznačně prokázat, kdo minometný granát vypálil, ovšem obvinění padlo na bosenské Srby. OSN následně ultimátem donutila VRS, aby stáhly dělostřelectvo dále od města; útoků sice ubylo, přesto pokračovaly. Bosenskosrbští představitelé uvedli, že nedisponují takovými zbraněmi, které by dokázaly způsobit tak silnou explozi, a že celou událost inscenovala Armáda Bosny a Hercegoviny.

V roce 1994 byla do obleženého města naplánována návštěva papeže Jana Pavla II., kterou doprovázelo vylepení spousty plakátů po celém Sarajevu s nápisy „nejste sami, jsme s Vámi“. Vzhledem k tomu, že jednotky OSN následně Vatikán informovaly, že nemohou zajistit bezpečnost hlavy Římskokatolické církve, byla návštěva nakonec pozdržena a uskutečnila se až později, což obyvatele obleženého města i nadále demoralizovalo. Na začátku roku 1995 bylo Sarajevo obležené již 1 000 dní.[15]

Violoncellista Vedran Smailović mj. hrál bezplatně na pohřbech obětí obležení. Jeho příběh obletěl svět. Fotografie pořízena v budově zdemolované Národní knihovny (1992).

V červnu a červenci 1995 opět přibývalo granátových útoků na město.[16] Po dalším masakru v roce 1995 se tlak proti srbským silám vystupňoval a na konci srpna vstoupily do konfliktu síly NATO. Bombardování letounů Aliance způsobilo VRS nezanedbatelné škody a spolu s ofenzivou bosenských a chorvatských sil došlo k rychlému oslabení srbských pozic. Mezinárodní tlak byl značný. OSN a NATO navrhovaly, aby bylo příměří uzavřeno k 1. září 1995 a z kopců okolo Sarajeva byly staženy těžké zbraně. K tomu nicméně do několika dní nedošlo, a tak letecké síly NATO obnovily bombardování srbských pozic. 8. září byla v Ženevě podepsána dohoda o principech mírových rozhovorů mezi zúčastněnými stranami; nezabývala se nicméně ani osudem Sarajeva, ani otázkou uzavření příměří. Bombardování sil NATO však nakonec donutilo VRS dne 13. září 1995 ke kapitulaci a přistoupení na ústupky v otázce Sarajeva.[17]

Teprve až v říjnu 1995 bylo uzavřeno stabilní příměří.[17] V prosinci téhož roku pak byla podepsána Daytonská dohoda, které ukončila celou válku v Bosně a Hercegovině. Následovalo krátké období stabilizace, bosenskohercegovinská vláda oficiálně prohlásila obležení za ukončené 29. února 1996.