Bijeljina

Bijeljina (srbskou cyrilicí Бијељина) je město na severovýchodě Bosny a Hercegoviny, v Republice srbské, v regionu Semberie. V roce 2013 mělo podle sčítání lidu 45 291 obyvatel. Je centrem samostatné opštiny.

Bijeljina
Poloha
Souřadnice44°45′ s. š., 19°13′ v. d.
Nadmořská výška90 m n. m.
StátBosna a Hercegovina Bosna a Hercegovina
EntitaRepublika srbská
Bijeljina
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha733,9 km²
Počet obyvatel114 663 (2013)
Hustota zalidnění156,2 obyv./km²
Správa
Oficiální webwww.gradbijeljina.org
Telefonní předvolba(+387) 55
PSČ76300
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Poloha

Město se rozkládá v rovinaté krajině severovýchodního cípu Bosny. Vzniklo na křižovatce dopravních tahů směřujících do Bosny a Hercegoviny, Srbska a východního Chorvatska. Je vzdáleno 6 km od hranice se Srbskem, kterou tvoří řeka Drina, a 40 km od hranice s Chorvatskem, kterou tvoří řeka Sáva. Od zbytku Bosny je město se svým regionem odděleno pohořím Majevica. Bijeljina je vzdálena 120 km od Sarajeva, 100 km od Bělehradu, 72 km od Nového Sadu a 97 km od Osijeku.

Historie

Bijeljina je poprvé připomínána v roce 1446. Evlija Čelebi popsal v 17. století Bijeljinu jako město s pěti sty domy a pěti velkými obytnými čtvrtěmi (mahalami).

V roce 1716 během války Habsburků s Turky zaútočilo rakouské vojsko na Bijeljinu. Místní muslimské obyvatelstvo kladlo tuhý odpor. Místní mešita byla přebudována na kostel a tak sloužila až do roku 1739, kdy město opět obsadila Osmanská říše.

Během Prvního srbského povstání se spolu se Zvornikem stala jedním z mála měst současné Bosny, které obsadili srbští povstalci a které byly připojeny k Srbsku.

V roce 1838 získalo město první školu, a v roce 1902 zde byla otevřena první evropská škola západního typu; poté, co se město stalo součástí Rakousko-Uherska. V základní škole v Bijeljině učil také Jovan Dučić. V roce 1932 byla otevřena místní knihovna.

Od roku 1950 bylo město napojeno na železniční síť. Během období existence socialistické Jugoslávie bylo město industrializováno.

Bijeljina je jedním z prvních měst, kde v roce 1992 došlo ke střetům na začátku války v Bosně a Hercegovině. Byla zde vyhlášena Srbská autonomní oblast Semberie a Majevica[1], která se na počátku konfliktu vymezila proti republikové vládě v Sarajevu. Nacionalistické politické strany využily dlouhodobé nespokojenosti mezi místním obyvatelstvem, především pracujícími, kteří zažívali opožděné výplaty, klesající mzdy a často stávkovali.[2] Po vypuknutí konfliktu paravojenské jednotky Željka Ražnatoviće – Arkana vyhnaly nesrbské obyvatelstvo.[3] Dne 13. března 1993 bylo ve městě zničeno několik historických mešit a dalších objektů spojených s islámskou kulturou Bosny a Hercegoviny, např. Atik mešita.[4]

Památník Petru I. Karađorđevićovi v Bijeljině
Pohled na město.
Střed města.

Kultura

V Bijeljině se nachází Muzeum Semberie, které je umístěno do nejstarší budovy ve městě. Muzeum má čtyři výstavní sály, vč. archeologické expozice, která popisuje dějiny regionu od dávnověku až po středověk. V blízkosti muzea se také nachází městská knihovna Filipa Višnjiće.

Do registru bosenských památek v Bijeljině jsou zapsány různé památníky, vč. sochy Petra I. Karađorđeviće (jugoslávského krále), která se nachází na hlavním náměstí před radnicí. Rovněž se zde nachází několik historických mešit, např. Atik mešita, která byla obnovena po válce v 90. letech 20. století.[5] Místní kostel sv. Jiří pochází z poloviny 19. století.[6]

Obyvatelstvo

V roce 1991 žilo v Bijeljině 36 414 obyvatel, kteří se ve sčítání lidu, uskutečněném těsně před vypuknutím bosenského konfliktu v 90. letech, přihlásili k následujícím národnostním skupinám:

Podle údajů ze sčítání lidu z roku 2013 bylo rozložení národností na obyvatelstvu města následující:

Sčítání lidu potvrdilo trend homogenizace obyvatelstva v souvislosti s válkou v Bosně a Hercegovině v 90. letech 20. století. Bosňácké obyvatelstvo bylo vyhnáno a na jeho místo přišli srbští uprchlíci vyhnaní z jiných částí Bosny. Celkově se počet obyvatel na území města po válce zvýšil, a to z 36 tisíc na 42 tisíc lidí.

V Bijeljině je zaznamenána dlouhodobá přítomnost Židů (nachází se zde také židovský hřbitov) a Slováků, potomků kolonistů z 19. století, kteří přišli na území současné Bosny.

Ekonomika

Vzhledem k poloze v úrodné rovinaté krajině se stala Bijeljina přirozeným centrem potravinářského průmyslu. V dobách existence socialistické Jugoslávie bylo město industrializováno a vznikly zde podniky, jako např. Sava, PD Semberija, Panaflex, Kurjak, nebo Zenit. Jejich význam však zanikl po válce v 90. letech a souvisejících privatizačních procesech. Význam potravinářství dodává i fakt, že v roce 2006 navrhl místní starosta vybudovat monument hlávce zelí,[7] jednoho z nejvýznamnějších exportních artiklů regionu Semberie.[8]

V roce 2017 bylo na území města Bijeljiny evidováno přes tisíc ekonomických subjektů. Většina z nich se zaměřuje na obchod (41 %), potom na zpracovatelský průmysl (cca 15 %) a technika (8 %).

Město se snaží rozvíjet i svůj turistický potenciál. Místní muzeum je věnováno Filipu Višnjićovi. V blízkosti Bijeljiny se nachází tradiční vesnice (etno selo Stanišić).

Sport

V roce 1908 bylo v Bijeljině založené gymnastické družstvo s názvem Srpski sokolovi, které bylo součástí mezinárodních Sokolů. V roce 1932 zde byl vybudován Sokolský dům.

Fotbalové týmy zde vznikaly po roce 1918. Fotbalový tým Radnički byl založen v roce 1938, je předchůdcem aktuálně v Bijeljině působicího týmu FK Radnik. Většina sportovních hal a další infrastruktury byla ve městě postavena po druhé světové válce.

Partnerská města

Významné osobnosti

Z Bijeljiny pocházejí tyto významné osobnosti

  • Admir Smajić, fotbalista
  • Ana Mirjana Račanović, bývalá Miss Bosny a Hercegoviny
  • Bego Ćatić, bývalý fotbalista
  • Cvijetin Mijatović, předseda Předsednictva SFRJ
  • Elez Dervišević, voják rakousko-uherské armády v první světové válce, jeden z nejmladších vojáků ve válce vůbec
  • Filip Višnjić, srbský guslar
  • Mirza Begić, basketbalista
  • Faruk Buljubašić textař
  • Nihad Hrustanbegovic, skladatel, harmonikář a pianista
  • Rodoljub Čolaković[9], partyzán
  • Srđan Vuletić, filmař
  • Savo Milošević, fotbalista
  • Dragan Mićić, bývalý fotbalista
  • Sead Mehić, fotbalista
  • Slobodan Pejić, sochař a malíř
  • Enid Tahirović, házenkář
  • Ottó Hátszeghy, maďarský šermíř
  • Ljiljana Rikić, filantrop

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Grad Bijeljina na srbské Wikipedii.

  1. CARMICHAEL, Catherine. A concise history of Bosnia. [s.l.]: Cambridge University Press, 2015. ISBN 978-1-107-01615-6. S. 128. (angličtina)
  2. ANĐELIĆ, Neven. Bosnia-Herzegovina The End of Legacy. Londýn: Frank Cass Publishers, 2003. ISBN 0-7146-8431-7. S. 166. (angličtina)
  3. CARMICHAEL, Catherine. A concise history of Bosnia. [s.l.]: Cambridge University Press, 2015. ISBN 978-1-107-01615-6. S. 141. (angličtina)
  4. CARMICHAEL, Catherine. A concise history of Bosnia. [s.l.]: Cambridge University Press, 2015. ISBN 978-1-107-01615-6. S. 150. (angličtina)
  5. Článek na portálu dw.com (bosensky)
  6. Článek na portálu noviglas.info (srbsky)
  7. CARMICHAEL, Catherine. A concise history of Bosnia. [s.l.]: Cambridge University Press, 2015. ISBN 978-1-107-01615-6. S. 185. (angličtina)
  8. Článek na portálu b92.net (srbsky)
  9. CARMICHAEL, Catherine. A concise history of Bosnia. [s.l.]: Cambridge University Press, 2015. ISBN 978-1-107-01615-6. S. 96. (angličtina)

Literatura
  • Strategija lokalnog razvoja grada Bijeljina 2014-2023.

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.