Štika obecná

Štika obecná na výstavě Pod hladinou Vltavy v Praze

Štika je velmi dobře uzpůsobena dravému způsobu života. Má protáhlé válcovité tělo s hřbetními a řitními ploutvemi posunutými až dozadu a široká, protáhlá, bohatě ozubená ústa.

Toto uspořádání umožňuje štice rychlý start za kořistí. Zuby jsou mírně zahnuté dovnitř, pro lepší fixaci kořisti. Po opotřebování se tyto zuby nahrazují. Tělo je svrchu a na bocích zelenohnědé pokryté světlými skvrnami, zpravidla uspořádanými do svislých pruhů, břicho je světlejší, zpravidla špinavě bílé. Oko je žluté, ploutve tmavší a příčně pruhované. Štika může dorůstat délky přes 1,5 metru a dosahovat hmotnosti i přes 25 kg (maximální publikovaná hmotnost 28,4 kg), v českých podmínkách jsou za velké kusy považovány již 10 kg vážící štiky.

Nejvyšší hlášený věk u štiky byl 30 let.

Hřbetní ploutev má 3 – 6 nerozvětvených paprsků a dalších 10 – 16 rozvětvených, řitní ploutev 4 – 7 nerozvětvených a 10 – 13 rozvětvených paprsků, na prsní ploutvi bývá obvykle 1 nerozvětvený a 11 – 16 rozvětvených paprsků a na břišní 1 – 2 nerozvětvené a 7 – 11 rozvětvených.

V postranní čáře je 110 – 144 šupin, nad postranní čárou je 14 – 17 řad šupin a pod postranní čárou 12 – 15 řad šupin.[3]

Štika obecná je nejrozšířenější z pěti zástupců čeledi štikovitých. Její areál přirozeného výskytu zahrnuje Evropu, Severní Asii a Severní Ameriku.

Vyskytuje se v hloubce do 30 m, obvykle však do 5 m.[4]

Není příliš náročná ohledně typu vod, obsazuje všechna vodní prostředí s dostatkem kořisti. Od pstruhových bystřin, rybníků, řek až po přehradní nádrže. Ideálním prostředím jsou velké čerstvě napuštěné nádrže - Vodní nádrž Lipno byla několik let po svém napuštění nejbohatším lovištěm štik v Evropě. Velkou populační explozi štik zaznamenala krátce po svém napuštění i přehrada Slezská Harta po povodních v roce 1997.

Štikám nevadí ani brakická voda a vyskytují se i v pobřežních vodách Baltského moře.[5]

Štika obecná je aktivní během dne,[6] přičemž její potravou jsou zejména ryby odpovídající velikosti, např. (okoun, ježdík, hrouzek, oukleje, plotice, proudník). Nezřídka se její potravou stávají obojživelníci, drobní hlodavci, či menší jedinci vlastního druhu (kanibalismus je u štik poměrně rozšířen). Odhaduje se, že na přírůstek 1 kg hmotnosti spotřebuje 5–7 kg potravy, přičemž mladší kusy rostou rychleji než starší. Štika je teritoriální ryba, proto jí můžeme nalézat na stejném místě. Své teritorium si hlídá před ostatními dravci.

Část štik žijících na velkých vodních plochách jako jsou přehrady, jezera či brakická voda nežije teritoriálním způsobem, ale pelagickým způsobem života, kdy migrují na volné vodní ploše za hejny ryb, zejména plotic, sleďů a síhů. Tyto štiky pak označujeme jako pelagické nebo také hlubinné.[5]

Detail hlavy

Tření štik probíhá v březnu až dubnu, upřednostňovány jsou přitom klidné teplé vody s hustým porostem, polomy, skály, ostrůvky, kde se může plůdek dobře skrýt (ideální jsou čerstvě zatopené louky). Mlíčák pohlavně dospívá mezi 1. a 3. rokem, jikrnačka mezi 3. a 5. rokem. Samice může vyprodukovat až 250 000 jiker.

V prvních letech svého života je štika naší nejrychleji rostoucí rybou. V dobrých podmínkách může rok po vykulení z jikry měřit  přes 40 cm a někdy i víc než půl metru. V přírodě je ale u ročních štik běžnější délka kolem 25 cm.

Dále se sice růst zpomaluje, ale i tak je velmi rychlý. Takové tempo růstu je ovšem podmíněno dostatkem potravy a vhodnými životními podmínkami vůbec. Dokonce i v rámci jediné lokality proto štiky vykazují ve svém růstu značné rozdíly.[3]

Štičí plůdek je požírán především ostatními rybami a volavkou. Často je také obětí druhového kanibalismu, na což je třeba brát ohled při jejich umělém odchovu. Dospělého věku se dožije jen velmi malá část z nich, v dospělosti je lovena především vydrou a kormoránem.

• Na severu USA a v Kanadě (oblast velkých jezer) občas dochází ke křížení štiky obecné a štiky muskalunga, křížencům se říká tygří muskalunga, kříženci samci jsou vždy neplodní, samice jsou plodné a kříží dále s oběma druhy.
• Tzv. jižní štika, žijící v Itálii byla vždy považována za speciální barevnou mutaci štiky obecné, ale od roku 2011 se na základě výzkumů DNA považuje za samostatný druh (Esox flaviae)
• Při útoku na kořist štika vyvíjí rychlost 3 - 4 m/s, ale je schopná dosáhnout i rychlost více než dvojnásobnou - 7 -9 m/s (25 - 30 km/h)[7]