Grónsko

• kolem roku 3000 př. n. l. přicházejí předci prvních Inuitů (Eskymáků) přes Beringovu úžinu z Asie na Aljašku^[zdroj?]
• cca 2500 př. n. l. probíhá první stěhování Indiánů do Grónska (Saqqacká kultura tu pak existovala do 800 př. n. l.)
• 500 př. n. l. až 1000 n. l. – indiánská Dorsetská kultura
• kolem roku 875 objevuje tento ostrov viking Gunnbjörn Ulfsson, nazývá ho Gunnbjørnland
• 982 – Erik Rudý odplouvá z Islandu a přistává na jihozápadě Grónska. Od roku 986 osídluje se svou družinou okolí Brattahlidu
• 986 – z 25 lodí vystěhovalců jich pouze 14 připlouvá až do Grónska. Jedná se asi o 700 lidí.
• Z doby kolem roku 1000 jsou na jihu Grónska zachovány ruiny obydlí a kostelů.[p 1]
• 1000 – Leif Eriksson (syn Erika Rudého) se vrací z Norska již jako křesťan a přiváží s sebou i jednoho misionáře. Z grónských vikingů se stávají křesťané, je zbudován první kostel
• kolem roku 1000 objevil Leif Eriksson Severní Ameriku (tzv. Vinland). Obchodní vztahy s Vinlandem trvají až do 14. století.
• od roku 1000 – stěhování Inuitů z Aljašky a severní Kanady do Grónska (Thulští lidé)
• 1076 – Adam Brémský zaznamenává ve své kronice arcibiskupství Hamburk první písemnou zmínku o osídlení a christianizaci Grónska, které nazývá Gronland
• 1124–1126 – zřízena vlastní diecéze pro Grónsko se sídlem v Garðar, dnešním Igaliku
• 1350 – Ivar Bardarsson, islandský církevní činitel, zaznamenává, že osídlení na západě byla uzavřená. V blízkosti území Norů se objevují Inuité.
• 1379 – islandské letopisy uvádějí, že Inuité zaútočili na norské osadníky v Grónsku, zabili 18 mužů a unesli dva chlapce a ženu.
• 1408 – poslední písemná zmínka o Norech, svatba v kostele v Hvalsey (dnes Qaqortukulooq). Kontakt s Norskem a Islandem se přerušuje kvůli velkému nedostatku dřeva.
• cca 1450 mizí poslední norská osada v Grónsku. Je nejasné, zda Normané vyhynuli, byli zabiti nebo se smísili s Inuity. K úbytku normanských kolonistů pravděpodobně přispělo také stále se zhoršující podnebí, protože mezi léty 1000–1500 docházelo k postupnému globálnímu ochlazování.[3] Nověji se však uvažuje o tom, že pro udržení osadníků v Grónsku byl podstatný obchod se slonovinou z klů mrožů.[4][5]
• Až do 17. století byl v Evropě volen biskup Grónska, který trvale zůstával v Římě.

• 1721 – Nové evropské osídlení Grónska od norského misionáře Hanse Egede
• 1741 – Potomek českých vystěhovalců Jakub Severin zakládá tři obchodní osady v Grónsku, jedna z nich se jmenovala Jakobshavn – Jakubův přístav, dnes město Ilulissat
• 18. a 19. století – Především holandští, dánští a němečtí velrybáři opakovaně navštěvují Grónsko. Na plavbách do Grónska bohatne německé město Flensburg (tehdy druhý největší, tehdy dánský přístav)
• 1814 – Kielský mír, Grónsko se dostává pod dánskou nadvládu
• 1931 – Norsko okupuje neobydlenou část východního Grónska a vyhlašuje zde Zemi Erika Rudého. Norové oblast vyklidili v roce 1933.[6]
  

  Grónský přístav Sisimiut
• 1951 – Pod krycím názvem Operace Blue Jay zřizuje USA v Grónsku svoji Thulskou leteckou základnu. Je uzavřena smlouva mezi Dánskem a USA o společné obraně ostrova.
• 1953 – Grónsko se stává vnitřní součástí Dánska.
• 1968 – Havárie amerického bombardéru B-52 se čtyřmi vodíkovými bombami na palubě. Jedna z bomb se nikdy nenašla.[7]
• 1979 – Grónsko dostává autonomii (vlastní vláda a parlament).
• 1982 – Referendum o výstupu z Evropského společenství
• 1985 – Grónsko vystupuje z Evropského společenství, avšak ponechává si i nadále statut zámořského teritoria ES s výhodami celní unie.
• 2008 – V referendu se 75,5 % grónských voličů vyslovilo pro větší autonomii Grónska, které má postupně přebírat od Dánska kontrolu nad soudnictvím, policií, vězeňstvím a přírodními zdroji.[8]

Východní pobřeží Grónska

Grónský ledovec má dvě hlavní elevace, kupole, jejichž styk je kolizní a tvoří se zde vnitřní ledovcové proudy, které se pohybují neobvyklou rychlostí až 10 km/rok. Rozloha grónského zalednění je 1,79 milionů kilometrů čtverečních, objem ledu je 2,6 mililonů kilometrů krychlových. Nejvyšší ledový vrchol severní (větší) elevace je 3270 m n. m., nejvyšší skalní bod Gunnbjörnskjöld dosahuje výšky 3734 m. Největší známá mocnost ledovce v centrální části je 3410 m. Stáří grónského zalednění sahá daleko do třetihor (miocén, zhruba před 7 milióny lety), ovšem samotný led díky koloběhu tak starý není, nejstarší části jsou staré něco přes 100 000 let.

V minulých letech bylo pozorováno zrychlení pohybu a tání grónských ledovců spojené se ztenčováním jejich spodní vrstvy, jakmile dosáhnou moře. V prvním desetiletí 21. století se povrchové tání grónských ledovců urychlilo tak, že ledová masa se v letech 1996 až 2007 zmenšila asi o třetinu. Studie amerického Národního úřadu pro letectví a vesmír publikovaná v roce 2010 v časopise Nature Geoscience ukázala, že ledovce v západním Grónsku tají stokrát rychleji ve své spodní části pod hladinou oceánu než na povrchu. Oceánská voda o teplotě 3 °C může rozpouštět ledovec rychlostí několik metrů za den.[10]

Další z důvodů tání je tmavnutí Grónského ledovce, který ztrácí svou odrazovou schopnost a více vstřebává sluneční paprsky. Zešednutí povrchu ledovce způsobily saze z průmyslové výroby, prach, písek a popel z požárů a sopečných výbuchů.[11] Písek, vznikající při tání, může být pro Grónsko ekonomickým přínosem.[12]

Pižmoň severní

Nejznámější zástupce grónské fauny je lední medvěd (grónsky nanoq). Žije převážně na nejzazším severu a v Severogrónském národním parku, který je největším národním parkem na světě. Na krách unášených Východogrónským proudem, se může dostat na lovu tuleňů až na jih (Nanortalik) a s jiným prouděním ledových ker až do Upernaviku v severozápadním Grónsku.

Druhý největší grónský savec je tur pižmový (pižmoň), který se původně vyskytoval jen na severu Grónska, často ve velkých skupinách. Několik jedinců bylo ale nasazeno i na západním pobřeží, např. v Kangerlussuaq, Ivittuut nebo u Upernavik a rozmnožili se tam. Sobi se vyskytují převážně ve velkých stádech na západním pobřeží.

Menší savci jako hranostaj či lumík žijí jen na severovýchodě Grónska, vlk polární zase jen na nejvzdálenějším severu. Velmi rozšíření jsou zajíc polární a liška polární.

Druhově bohaté je obzvláště moře, kde se vyskytuje několik druhů velryb (mimo jiné narval jednorohý, velryba grónská, běluhy a jiné), v moři a na pobřeží dále mroži a tuleni (tuleň grónský, tuleň vousatý, tuleň kroužkovaný). Inuité za mořské živočichy považují i lední medvědy, protože převážnou většinu svého života prožijí na moři nebo na ledu.

Grónský pes je plemeno vyšlechtěné v Grónsku

Mnoho mořských ptáků hnízdí na skalách podél jihozápadního pobřeží (Upernavik, Qaanaaq a Ittoqqortoormiit). Nejrozšířenější jsou havrani, alkoun obecný, racek tříprstý, sněhule severní, kajky; na ptačích skalách se vyskytují též kormoráni. Důležitým druhem je i alkoun tlustozobý, který má velke kolonie v okolí Upernaviku a dále v distriktech Qaanaaq, Ilulissat, Maniitsoq, Nuuk, Ivittuut, Ittoqqortoormiit a na souostroví Ydre Kitsitsut. Alkoun úzkozobý se vyskytuje relativně málo, jen na několika pračích skálách v jihozápadním Grónsku. Papuchalk ploskozobý má na severoarktické poměry spíše malé kolonie u Aasiaat, Upernavik, Nuuk, na Ydre Kitsitsut (Qaqortoq) jako u Nanortalik, Ittoqqortoormiit a Qaanaaq. V zátoce Grönne Ejland se mimo alkounů nachází i největší kolonie rybáka dlouhoocasého a také lyskonoha a kajky královské.

V Grónsku žije i více druhů kachen a hus (mimo jiné berneška bělolící, husa sněžní, husa běločelá, různé mořské kachny a další). Sněžné sovy žijí hlavně v severním a severovýchodním Grónsku, pouze na nejzazším severu hnízdí racek růžový. Zatímco sokol se vyskytuje v mnoha oblastech, je orel mořský zastoupen zejména na jihozápadě Grónska.

Nové administrativní dělení Grónska, platné od roku 2018

V roce 1972 se Grónsko spolu s Dánskem stalo členem Evropského společenství. O sedm let později, 1979, byla v Grónsku ovšem zavedena samospráva a v následném národním referendu (1982) se občané vyslovili pro odchod z ES, který právně vstoupil v platnost roku 1985. Grónská vláda ovšem pro svou zemi vyjednala s Evropskou unií smlouvu o daňových úlevách a právech na lov ryb.

Mimo to je Grónsko členem řady mezinárodních institucí. Roku 1984 se připojilo k Severské radě a od té doby se účastní jednání Severské rady ministrů. Grónský parlament vysílá dva členy do dánské delegace v Severské radě. V roce 1985 vznikla Západoseverská rada (West-Nordic Council) jako zvláštní fórum k jednání nadací Nordic Atlantic Cooperation a West-Nordic Foundation usilující o podporu vzájemného obchodu a průmyslu. Jejími členy jsou mimo Grónska ještě Island a Faerské ostrovy.

Grónsko uzavřelo s některými zeměmi bilaterální smlouvy o rybaření (EU, Norskem, Ruskem, Faerskymi ostrovy, Islandem). S Islandem a Norskem existuje smlouva o lovu huňáčka severního (capelin) a s Kanadou o lovu narvala a běluhy mořské.

Grónsko je aktivním členem v mezinárodních organizacích jako třeba NAFO, NEAFC, NASCO, NAMMCO, WCW. Je členem dánské delegace u IWC.

V roce 1996 vznikla z finské iniciativy mezinárodní organizace Arktická rada, která je zaměřena na regionální spolupráci v otázkách životního prostředí. Jeho členy je osm arktických zemí (Rusko, Kanada, USA, Island, Dánsko/Grónsko, Švédsko, Norsko, Finsko).

Grónsko je zapojeno v ICC, což je organizace grónských, aljašských, kanadských a sibiřských Inuitů zaměřená na zlepšování životních a kulturních podmínek. ICC ma oficiální status nevládní organizace a je zastoupen v systému OSN i stálým členem v Arktické radě.

Od roku 1992 je grónský samosprávní parlament dvěma členy zastoupen v dánské delegaci při OSN. Grónsko je zastoupeno při Evropské unii v Bruselu a v Kanadě (Ottawa).

Dánsko/Grónsko se aktivně zasazovalo o zřízení stálého fóra OSN pro domorodé národy (Indigenous Peoples). Ve spolupráci s dánským ministerstvem zahraničí začal grónský expert na otázky domorodých národů pracovat v Mezinárodní organizaci práce. Tento post byl zřízen roku 1996.

Americká vojenská základna Thule

Spojené státy mají na území Grónska, poblíž zaniklé inuitské osady Narsaarsuk, svou nejsevernější základnu Thule, vybavenou radarem a odposlechovým stanovištěm. Základna byla vybudována během studené války v roce 1951 za účelem sledování vojenských aktivit Sovětského svazu.[14]

V 90. letech vypukla v Dánsku aféra Thulegate, když vyšlo z odtajněných dokumentů U.S. Air Force najevo, že americké bombardéry s jadernými zbraněmi na palubě přelétaly přes Grónsko téměř celá šedesátá léta dvacátého století nejméně 2× denně a byl tak porušován dánský zákaz umístění jaderných zbraní na dánském území. V lednu 1968 byla při havárii amerického bombardéru poblíž základny Thule ztracena vodíková bomba.[15] Událost, která byla před veřejností na dlouhá desetiletí utajena,[16] byla americkým ministerstvem obrany označena kódem Zlomený šíp.

V průběhu roku 2019 prezident Donald Trump opakovaně vyslovil myšlenku, že USA by měly zájem o koupi tohoto území od Dánska.[17] Tento zájem Spojených státu se neobjevuje náhodně – Američané jej projevili poprvé již v roce 1946 v době vlády prezidenta Harryho S. Trumana. V roce 1867 tento zájem vyjádřil i americký ministr zahraničí William Seward.[14][18] Dánská premiérka Mette Frederiksenová na to reagovala prohlášením, že Grónsko není na prodej, načež Donald Trump vzápětí odložil svou plánovanou cestu do Dánska, která se měla uskutečnit 2. a 3. září 2019, a posléze ji zcela zrušil.[19][20]

Spojené státy vybudovaly během studené války přímo v grónském ledovci tajnou základnu poháněnou jaderným reaktorem, o které nevěděla ani dánská vláda. Základna byla vybudována v roce 1959 zhruba 200 kilometrů směrem na východ od americké letecké základny Thule. Panují obavy, že v důsledku tání ledovce může ze základny uniknout radioaktivní odpad.[21]

V zemi nejsou železnice a prakticky žádné silnice mezi jednotlivými městy či obydlenými oblastmi. Význam proto má letecká a námořní doprava.

Osídlení je soustředěno při pobřeží. Hlavní město Nuuk na jihozápadním pobřeží má přibližně 17 300 obyvatel (2016).[1] Tato nejstarší a největší dánská osada byla založena roku 1721 jako Godthaab. Druhé největší grónské město je Sisimiut (Holsteinsborg) na západním pobřeží. Další osady jsou Qaqortoq (Julianehaab), Paamiut (Frederikshaab) a Narsaq na jižním pobřeží, Qaanaaq (Thule) na severozápadním a Ammassalik na východním pobřeží. Mezi jednotlivými osadami je čilá letadlová, vrtulníková a lodní doprava. Používají se i motorové saně nebo psí spřežení.

Oficiálním jazykem v Grónsku je grónština. Mimo ni se zde běžně používá i dánština, obzvláště v hlavním městě Nuuku. Grónštinu se učí jen malý počet cizinců, takže hlavním jazykem na pracovištích je dánština. Třetí jazyk, angličtinu, ovládá většina mladších Gróňanů i Dánů. Někteří další lidé pak ovládají i jiné jazyky.

Za nejstarší, ač preliterární, projevy inuitské kultury se dají považovat písně, obvykle zpívané s bubínky, a nejrůznější pověsti, ságy, mýty a pohádky tradované z generace na generaci. Tyto, spolu s jejich západními záznamy, tvoří základ grónské kultury. Písemné zaznamenání této nejstarší, ústně tradované grónské literatury je poměrně nedávné. Začalo v době prvních evropských misií (přímo se na tomto poli angažoval i Hans Egede), další záznamy této literatury probíhaly v následujících desetiletích. Za významné badatele tohoto oboru jsou považováni zejména Heinrich Rink, který do dánštiny přeložil velké množství eskymáckých pohádek a ság (viz Eskimoiske Eventyr og Sagn, 1866 a 1871) a Knud Rasmussen, jehož veledílo Myter og Sagn fra Grønland, I–III vycházelo v letech 1921–1925. (Později bylo rozšířeno a doplněno, pod názvem Inuit fortæller ho v roce 1981 vydal Regitze Sæby.) Jako další reprezentativní díla bývají dále uváděny ještě sbírka východogrónských pohádek a ság Jense Rosinga (Sagn og saga fra Angmagssalik, 1963) a zápis staré eskymácké poezie Knuda Rasmussena (Snehyttens Sange, 1961 2. vydání, částečně se ovšem zabývá i starými písněmi Inuitů z Aljašky a Kanady).[22]

• Nuuk TV

• Seznam největších ostrovů

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Grónsko na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo Grónsko ve Wikislovníku