Los evropský

• Los evropský (Alces alces alces), Česko, Polsko, Skandinávie, pobaltské státy, Bělorusko, severní Rusko po Ural
• Los kavkazský † (Alces alces caucasicus), Kavkaz (Rusko, Arménie, Gruzie, Ázerbájdžán, severovýchodní Turecko)
• Los kamčatský (Alces alces buturlini), východ Sibiře
• Los sibiřský (Alces alces pfizenmayeri), západ Sibiře
• Los amurský (Alces alces cameloides), povodí Amuru, Mongolsko, Mandžusko a Korejský poloostrov
• Los aljašský (Alces alces gigas), Aljaška a Yukon
• Los východokanadský (Alces alces americanus), východ Kanady a Maine
• Los západokanadský (Alces alces andersoni), západ Kanady a Minnesota
• Los yellowstonský (Alces alces shirasi), severozápad Spojených států a kanadská Alberta

Severní Amerika:

• Kanada: 500 000 až 1 000 000 (Newfoundland: 150 000)
• USA: 300 000
  • Aljaška: 200 000
  • Severovýchod: 50 000
  • Státy Skalnatých hor: 7 692
  • Středozápad: Michigan: 2 433, Wisconsin: 20–40, Minnesota: 5 700

Evropa a Asie:

• Finsko: 115 000
• Norsko: 120 000
• Litva: 21 000
• Estonsko: 13 260
• Lotyšsko: 14 000
• Polsko: 2 800
• Česko: max. 50
• Rusko: min. 600 000 (pravděpodobně více)
• Švédsko: 300 000 až 400 000

Dospělý samec: váha 220–450 kg (rekord je ze září 1897, kdy byl u řeky Yukon zastřelen losí býk o hmotnosti 820 kg, některé nepotvrzené zprávy však hovoří i o býcích s váhou až 1200 kg), délka těla 2–3 m, výška v kohoutku 180–235 cm (výjimečně až 260 cm).

Samice: celkově menší, váží 275–375 kg.

Losi mají šedohnědou až černou srst, na krku jim vyrůstá hříva. Velká protáhlá hlava je zakončena silným přečnívajícím horním pyskem. Losi jsou dobře vybaveni pro pohyb v měkké půdě – nohy vybavené roztažitelnými spárky mají velkou našlapovací plochu. Mohou se pohybovat i rychlostí 50 km/h.[2] Dobře plavou. Paroží losího býka může vážit až 60 kg a dosáhnout rozpětí 250 cm. Tvarem připomíná lopaty. Losi ho každý rok shazují. Dožívají se až 20 let.

Dospělosti dosahují losi ve 2,5 letech. Říje probíhá od srpna do října, obvykle v září. Samci v říji se ozývají sténavým nebo kvílivým hlasem. Na rozdíl od jiných jelenovitých nevytvářejí harém samic, ale páří se s několika samicemi postupně. Losí býci jsou v době říje značně agresivní a mohou zaútočit i na člověka nebo dokonce na automobil. Doba březosti samice je okolo 36 týdnů; samice rodí jedno až tři mláďata, která kojí asi čtyři měsíce.

Samci žijí osaměle, samice s mláďaty v malých skupinách.

V létě se losi zdržují ve vlhkých biotopech s bohatými porosty v okolí vody. Živí se listy bříz, vrb a jeřábů, vodními a bažinnými rostlinami. V zimě dávají přednost sušším stanovištím.

Losí tele

Los byl v Českých zemích vyhuben už v průběhu středověku. Že zde běžně žil, nasvědčují názvy osad (podobně jako např. u zubra a pratura), např. Losenice, Losiny nebo Losín.[3] U některých názvů je však spojení s výskytem losa sporné, protože slovo los má v češtině více významů. Místní název, zdánlivě odvozený od výskytu losa, tak v některých případech vznikl v souvislosti s losováním – (Velké Losiny) nebo odvozením od vlastního jména lokátora obce, pána z Losu – (Nový Losimtál).

V průběhu 16. a 17. stol. došlo v Čechách k několika neúspěšným pokusům o reintrodukci losa, např. na Křivoklátsku. V roce 1957 byl v severních Čechách zaznamenán výskyt jedince migrujícího z Polska. Koncem 70. let 20. století se u Nové Bystřice v jižních Čechách losi poprvé od svého vyhubení v Českých zemích opět rozmnožovali. V osmdesátých letech migrovalo asi 10 jedinců mezi Třeboňskem a Šumavou.

V roce 2005 byl zaznamenán výskyt losí samice s mládětem v okolí Bílého Kostela nad Nisou a ve východní oblasti Lužických hor v okolí Jitravského sedla a Hvozdu.

V roce 2006 byl zaznamenán opětovný výskyt losa v Lužických horách v oblasti Jedlovských rybníků a Křížového buku. Tentokrát se jednalo o samce s rozvinutým parožím.

Od roku 1973 se los evropský trvale vyskytuje v oblasti Lesní správy Vyšší Brod, zprvu pouze na Svatotomášsku, nyní na celé lesní správě. Trvalá losí populace je odhadována na 10 kusů. Každoročně jsou zřetelná pobytová znamení (trus, stopy, škody na jedli, okus na jeřábu ptačím a dalších dřevinách, poškozené oplocenky atd.); losi byli opakovaně fotografováni a filmováni. V letech 2003 a 2017 došlo ke srážkám aut s losy, pro řidiče to vždy dopadlo relativně dobře (poškozené auto), los ze srážky v roce 2003 je vypreparován v informačním středisku NP Šumava ve Stožci. V roce 2017 byly na Šumavě zaznamenány tři srážky automobilu s losem.[4][5]

V září roku 2007 byl los evropský spatřen a pozorován u obce Klec na Jindřichohradecku a v dalších letech na Třeboňsku, v okolí Českých Budějovic a Veselí nad Lužnicí, v lesích k okolí zámku Jemčina, až do oblasti osady Cikar a v lesích v okolí Horusic a na březích Horusického rybníka

V říjnu 2017 byl spatřen jedinec na Olomoucku. Jednalo se o tříletého samce, kterého sledovala Agentura ochrany přírody a krajiny ČR. Díky hlášeným pozorováním mohli správci přírody zrekonstruovat celou jeho trasu. Jeho pohyb byl sledován od obce Drahanovice, Slatinice, Olšany přes Větrovany až k Dolanům na Olomoucku. Pravděpodobně se jednalo o jedince migrujícího z Polska nebo z jižních Čech, kde populace losa evropského úspěšně žije už 40 let v okolí Lipna.

V 80.–90. letech 20. století bylo doloženo jeho rozmnožování a výskyt v oblasti Rožďalovických rybníků. Koncem 90. let však losi ze zdejší krajiny vymizeli.

Inscenovaný obrázek losího lovu v Norsku, datum neznámé.

Malba losa na něhož útočí tygr ussurijský (Doba kamenná)

Již v paleolitu byl los oblíbenou lovnou zvěří člověka, jak o tom svědčí dochované jeskynní malby (Skandinávie), petroglyfy (střední Asie, Sibiř) a hliněné i kostěné sošky (Sibiř). Ve starověku se vyobrazení losů objevují na skythských špercích i textiliích. Autorem nejstarší písemné zprávy o losech je Gaius Julius Caesar, který ve svých Zápiscích o válce galské tvrdil, že los spává opřený o stromy, protože nemá v nohou klouby a nemůže si lehnout. Losa prý bylo možné ulovit jen tak, že lovec nařízli strom, o který se zvířata ve spánku opírala; naříznutý strom se pod vahou losů zřítil, zvířata upadla a protože nemohla vstát, bylo je možné živá chytit. Od Caesara se tento nesmysl dostal i do středověkých bestiářů.

V Českých zemích byl los vyhuben pravděpodobně v 15. století. Uvádí se, že o jeho dřívějším rozšíření snad svědčí některá místní jména. V polovině 16. století už byli v českých zemích losi vyhubeni a arcivévoda Ferdinand Tyrolský se neúspěšně pokusil o jejich zpětné vysazení na Křivoklátsku. K dalším obdobným pokusům došlo i v 17. století, ani ty však nebyly úspěšné. Los se do naší přírody vrátil teprve ve 2. polovině 20. století.

Ve Švédsku, Finsku, Rusku a zřejmě i na Sibiři lidé experimentovali s domestikací losa. Losi byli chováni pro maso, kůži i mléko, jemuž se připisovaly léčivé účinky proti tuberkulóze. Los se však neukázal být perspektivním chovným zvířetem: je svéhlavý, nelze ho chovat ve velkých stádech, vyžaduje velký prostor, má specifické potravní nároky a rozmnožuje se pomalu. Již od 16. století jsou doloženy pokusy využít losa k jízdě v bažinatých oblastech Švédska a Finska. Podle finského eposu Kalevala jezdil na losu čarodějný pěvec Väinämöinen. K jízdě se však losi rovněž neosvědčili. Kromě svéhlavosti se ukázala být problémem jemná kůže losa, především na čenichu, která trpí při kontaktu s ohlávkou a uzdou. Někteří panovníci, například švédský král Karel XI. nebo ruská carevna Kateřina II., používání losů k jízdě dokonce zakazovali, aby je nemohli zneužívat pašeráci a lupiči prchající před zákonem.

Los evropský je chován přibližně ve 120 evropských zoologických zahradách. Nejčastěji ve Švédsku, kde se nachází řada specializovaných losích parků.[6] V České republice je tento druh chován v pěti zoo:

• Zoo Brno
• Zoo Hluboká
• Zoopark Chomutov
• Zoo Olomouc
• Zoo Praha