Gótština

Gótština zachovává mnoho archaických indoevropských rysů, které se vždy nenacházejí v moderních germánských jazycích, především bohatý systém skloňování. Gótština používala 4 pády - nominativ, akuzativ, genitiv, dativ a pozůstatky vokativu, který byl někdy identický s akuzativem a někdy s nominativem. Používány byly všechny 3 jmenné rody, včetně středního. Podstatná a přídavná jména byla skloňována podle čísla jednotného a množného.

Jednou z nejnápadnějších vlastností germánských jazyků je rozdělení podstatných jmen na slabá a silná. Toto rozdělení je v gótštině obzvlášť důležité. Zatímco podstatné jméno může patřit v závislosti na konci kořene slova pouze do jedné třídy skloňování, některá přídavná jména mohou být skloňována buď silně nebo slabě v závislosti na jejich významu. Přídavné jméno se zvláštním významem a doprovázené deiktickým členem (jako je např. ukazovací zájmeno sa, þata nebo so, které slouží jako člen určitý), se skloňuje slabě. Přídavná jména použitá s neurčitým členem se skloňují silně.

Tento proces se nachází například v němčině a švédštině, kde se přídavná jména skloňují nejen podle rodu a čísla, ale také podle určité / neurčité formy:

Popisná přídavná jména v gótštině (a superlativa končící na -ist nebo -ost) a příčestí minulá mohou mít obě skloňování. Některá zájmena mohou mít pouze slabé skloňování, například: sama (česky "stejný"), přídavná jména jako unƕeila("stále", z kořenu ƕeila, česky "čas"; můžeme srovnat s anglickým "while"), srovnávací přídavná jména a přítomná příčestí. Jiné, jako například áins ( "něco") se skloňují silně.

Tabulka pod tímto textem ukazuje skloňování gótského přídavného jména blind (česky "slepý") se slabým (guma - "muž") a silným podstatným jménem (dags - "den"):

Tato tabulka samozřejmě není vyčerpávající, jsou zde druhotná skloňování, zejména pro silná jména středního rodu v jednotném čísle a nepravidelná podstatná jména v jiných kontextech, které zde nejsou popsány.

Gótština v plné míře zdědila sadu indoevropských zájmen: osobní zájmena (včetně zvratných zájmen pro všechny tři mluvnické osoby), přivlastňovací zájmena, jak jednoduchá a složená ukazovací zájmena, vztažná zájmena, tázací zájmena a zájmena neurčitá. Každý sleduje konkrétní vzor časování (částečně se zde odráží skloňování jmen), podobně jako jiné indoevropské jazyky. Jednou z obzvlášť pozoruhodných vlastnosti je zachování dvojného čísla, odkazující na dvě osoby nebo věci, zatímco množné číslo bylo používáno pouze na množství větší než dva. Zatímco v praindoevropském jazyce se duál používá pro všechny gramatické kategorie, které mají číslo (tak jak je to v klasické řečtině či v sanskrtu), ve starých germánských jazycích, včetně gótštiny byl používán jen v zájmenech.

Jednoduché ukazovací zájmeno sa (střední rod: þata, ženský rod: so, z indoevropského kořene *so, *seh₂, *tod; příbuzný řeckému členu ὁ, ἡ, τό a latinskému istud) lze použít jako člen, umožňující konstrukci typu určitý člen + slabé přídavné jméno + podstatné jméno.

Tázací zájmena začínaly na ƕ-, která je odvozena z praindoevropské souhlásky *k^w, které se nacházelo na začátku všech interogativ v praindoevropštině. To je obdoba anglického wh-, nacházející se na začátku mnoha interogativ, která jsou v některých dialektech angličtiny vyslovována s [ʍ], tedy jako v gótštině. Stejnou etymologii lze nalézt i v dalších indoevropských jazycích: w- [v] v němčině, hv- v dánštině, latinské qu- (které přetrvává v dnešních románských jazycích), řecké τ nebo π, či k- v sanskrtu.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Gótština na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo gótština ve Wikislovníku